„Vůbec nejšpinavější práce, jakou kanadská armáda během války vyfasovala, bylo otevření cesty k ústí Šeldy, protože Spojenci zoufale potřebovali přístav Antverpy. Třetí divize tak dostala úkol vyčistit západní břeh a my, druhá kanadská pěší divize, východní stranu, tedy poloostrov Beveland a ostrov Walcheren. A byla to ta nejšpinavější práce, co jsme kdy dělali. Měli jsme tak těžké ztráty, že armáda musela zrušit protiletadlové a signální jednotky a poslat ty chlapy do akce jako pěšáky. Chudáci už ani nedoufali, že se dostanou domů. Bylo to opravdu hrozné.“

Těmito slovy vzpomínal na bitvu u belgické řeky Šelda na podzim roku 1944 její tehdejší účastník William „Bill“ Davis, jehož popis válečných událostí uchovává kanadský projekt Paměti národa a také web Defining Moments Canada (Určující okamžiky Kanady).

Ústí řeky Šeldy do Severního oceánu se stalo pro kanadské vojáky jejich snad nejkrvavějším evropským bojištěm – a pro jejich pěší prapor Černá hlídka také místem jeho masakru, k němuž došlo ve smutně proslulý „pátek třináctého“ – v tomto případě v pátek 13. října 1944.

Osvobozování pobřeží

Spojenecký postup směrem na Berlín vyžadoval zajištění bezpečného zásobování, což znamenalo zejména obsadit námořní přístavy podél lamanšského průlivu, aby přes ně mohlo proudit k bojujícím jednotkám vybavení, vozidla, pohonné hmoty i zásoby, všechno v obrovském množství.

Jakmile se tedy spojeneckým jednotkám podařilo v Normandii obklíčit v kapse Falaise německou skupinu armád B, a otevřít si tak cestu na Paříž a na francouzsko-německé hranice, dostal kanadský generál Harry Crerar rozkaz přesunout se okamžitě k Seině a dobýt přístav Le Havre. První kanadská armáda a 1. britský sbor zatím na severu pochodovaly podél pobřeží do Honfleuru a II. kanadský sbor mířil na Rouen. Jako první jej 30. srpna 1944 dosáhly 3. a 4. kanadská divize.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, Conseil Régional de Basse-Normandie / Archives Nationales du Canada, volné dílo zoom_in Kanadští vojáci patřící ke Královským střelcům z Winnipegu pochodují ve formaci přes pole poblíž Ifs

Druhý kanadský sbor pak zahájil začátkem září rychlý postup severní Francií. V pátek 1. září 1944 osvobodil Dieppe a Tréport a v neděli 3. září jeho jednotky překročily řeku Somme. Francouzské obyvatelstvo ve městech i na venkově je vítalo s nadšením.

„Zažít osvobození města je něco naprosto mimořádného. Do ulic vyrazili snad úplně všichni lidé ve městě a vypadá to, že nikoho neunaví mávat na jednotky projíždějící kolem a ty zase neunaví mávat nazpět (hlavně na ženskou část populace). Mladí lidé mávají, smějí se a křičí. Děti jásají a mávají vlajkami. Matky zvedají svá miminka, aby viděla vojáky a zamávala jim také svými malými tlapkami. Staří lidé stojí u silnice a vypadají šťastně. A armáda projíždí,“ popsal tehdejší atmosféru jeden kanadský důstojník v dopise své rodině (jeho vzpomínku uchoval web Juno Beach).

Tvrdé boje o přístavy

Tato optimistická a slavnostní nálada ale netrvala věčně. Už 5. září narazila kanadská 3. pěší divize v Boulogne na tvrdý a odhodlaný odpor německé posádky. Tu nezlomily ke kapitulaci ani bezmála dva týdny leteckého ostřelování, takže musel přijít pozemní útok. Kanaďané ho zahájili 17. září a město dobyli až po šestidenní zuřivé bitvě 22. září. Do rukou jim padlo asi 9,5 tisíce německých vojáků.

Dalším velkým přístavem na cestě bylo Calais. Němci ho během své čtyřleté okupace Francie dobře opevnili proti útoku z moře, ale nepočítali s tím, že se k němu nepřátelské jednotky dostanou z vnitrozemí. Teď se kanadská 3. pěší divize blížila právě z této nechráněné strany.

Němci během své čtyřleté okupace Calais vybudovali podél pobřeží pevnou obranu, ale nepočítali s možností pozemského útoku. Město bylo proto zranitelné na vnitrozemské straně a právě z tohoto směru se k němu 25. září přiblížila 3. kanadská divize. Boj o Calais trval osm dní, do 1. října 1944, kdy se německá posádka čítající zhruba 7,5 tisíce mužů konečně vzdala.

Kanadská 9. pěší brigáda mezitím dobyla dělostřelecké baterie s dalekonosnými velkorážnými děly na mysu Gris-Nez, schopnými ostřelovat i britské pobřeží. V pondělí 29. září 1944 byla tato nebezpečná děla konečně umlčena.

Během čištění pobřeží narazily kanadské jednotky také na několik odpalovacích stanovišť letounových střel V-1, která okamžitě zničily. „Kanadští vojáci byli rádi, že tuhle pohromu Londýna zlikvidovali, protože si s Londýňany během let výcviku a čekání na anglických základnách vybudovali řadu přátelských vazeb,“ píše web Juno Beach.

Počátkem října 1944 už spojenci kontrolovali všechny přístavy severně od Seiny, ale problém se zásobováním stále nebyl vyřešen: Dieppe, Le Tréport a Ostende totiž nezvládaly velké objemy nákladu a větší přístavy Le Havre, Boulogne a Calais zase nebyly provozuschopné, protože utrpěly velké škody.

Další přístav v severním směru, Antverpy, byl sice osvobozen už 3. září, jenže se nacházel až na řece Šeldě asi 80 kilometrů od otevřeného moře a ústí řeky bylo stále pod německou kontrolou. Pokud měly přes tento přístav začít proudit zásoby, bylo potřeba ovládnout oba břehy Šeldy. To se stalo úkolem první kanadské armády.

Špatné místo

Šelda vtéká do moře velmi širokým ústím rozděleným třemi ostrovy: jižním a severním Bevelandem a ostrovem Walcheren. Celou oblast tvoří rozsáhlé poldry, tedy nízko položená pole, kde se silnice i železnice musí budovat na čtyři až pět metrů vysokých hrázích.

„V této zcela ploché a vlhké krajině se nikdo nemůže pohybovat, aniž by byl spatřen. A právě tady měla 1. kanadská armáda bojovat, aby vytlačila německou obranu, která věděla, že na opevnění přístupu do Antverp nemůže šetřit. Nejpevnější pozice si vybudovala na severu na ostrovu Walcheren a na jihu v Breskens,“ píše Juno Beach.

Velení v bitvě se na kanadské straně ujal generálporučík Guy Simonds, jenž vystřídal Crerara stiženého úplavicí, a ještě před signálem k pozemnímu útoku dal rozkaz k leteckému útoku s cílem rozbombardovat hráze, aby německá opevnění na Walcherenu zaplavila voda.

Až do 16. října pak v celé rozsáhlé oblasti kolem ústí Šeldy probíhaly krvavé boje, v nichž se obě strany snažily získat pod svou kontrolu město Woensdrecht, které bylo klíčem k ostrovům a k ovládnutí celého ústí řeky. Nejhorší den bitvy nastal pro Kanaďany v již zmíněný pátek 13. října.

Černý pátek

V pátek 13. října 1944 dostal prapor Černá hlídka (The Black Watch) z kanadského Královského skotského pluku rozkaz obsadit německé pozice na železničním náspu ve Woensdrechtu.

„Útok skončil tragédií. Vojín John Dubetz přežil, ale 58 dalších kanadských vojáků bylo zabito. Kanaďané poté nazvali tento den černým pátkem,“ konstatuje lakonicky web Liberation Route Europe.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, Department of National Defence, volné dílo zoom_in Kanadští vojáci s členem Luftwaffe, kterého zajali na letišti Carpiquet, červenec 1944

Co se u onoho nešťastného vyvýšeného náspu stalo? Úkolem mužů z Černé hlídky bylo přerušit pozemní spojení mezi pevninou a ostrovní šíjí, jež zajišťovala právě železniční trať vedoucí po zvýšeném náspu. Prapor vyrazil do útoku ve čtvrt na sedm ráno. Byl ale v mimořádně nevýhodné pozici, protože cesta k železnici vedla přes nízko položené řepné pole, jež měli Němci bránící násep jako na dlani.

Kanaďané, kteří se brodili lepivým a téměř neprostupným bahnem, se dostali pod těžkou palbu německých pušek, děl i minometů a už po půl osmé byli dva velitelé rot raněni. V 7:50 se rota na čele útoku dostala na dostřel německých odstřelovačů. Ostatní muži v poli ztráceli jistotu o směru svého postupu, protože jim výhled zastírala kouřová clona. Kanadský postup se nakonec zastavil a vojáci na čele linie museli zalehnout, aby se alespoň nějak kryli.

V 8:50 požádal brigádní generál William Jemmett Megill o leteckou podporu a zbytky rot vysunutých daleko do pole se stáhly. Krátce po 11. hodině měli Němci pod kontrolou opět veškeré území, kam se předtím podařilo kanadskému praporu postoupit.

Ve tři čtvrtě na dvanáct přišel opravdu útok 12 spojeneckých spitfirů, které se pokusily vyřadit cihelnu poblíž náspu představující opevněné sídlo německé obrany.

Plamenomety nepomohly

O druhý útok se prapor pokusil až v pět odpoledne po vypracování nového bojového plánu, počítajícího zejména s obrněnými plamenometnými vozidly Wasp. To byla velmi obávaná zbraň, která navíc působila na protivníka značně stresujícím způsobem, protože bylo mimořádně psychicky náročné vydržet na pozici, když se obrněný plamenomet blížil.

„To, co se vyvinulo v jednu z nejkrvavějších bitev v historii kanadských Skotů, začalo proudy hněvu šlehajícími z plamenometů Wasp, které na řadě míst výrazně pomohly našim útočícím jednotkám tím, že vypálily nepřítele v jeho pozicích,“ citují stránky Defining Moments Canada válečný deník Kanadského skotského pluku z 6. října 1944.

V pátek 13. října ale ani tato zbraň nestačila. I když i v boji o násep byl její psychologický účinek značný, postavení Němců bylo příliš dobře opevněné a Kanaďané jeden plamenomet dokonce ztratili. Kolem půl sedmé večer začínalo být zřejmé, že se útok hroutí. I když se objevovala hlášení, že jednotlivé roty dosáhly nebo se alespoň přiblížily vytyčeným cílům, ve skutečnosti měly všechny velmi těžké ztráty a nebyly schopny dalšího postupu.

V sobotu 14. října už brzy ráno palba na obou stranách utichla a během dne vydal Megill rozkaz, aby se prapor stáhl. Zdravotníci a nosiči polních nosítek se činili až do setmění, aby z bahna řepných polí vytahali a zachránili co nejvíc zraněných.

Vrátil se

Jedním ze zraněných, kteří přežili, byl již zmíněný vojín John Dubetz, jenž útočil v prvních řadách a byl poměrně záhy postřelen do paže. „Řekl jsem si: vypadni odsud, Johne. Zvedl jsem se, moje zraněná ruka vážila tunu, a začal jsem vrávorat nazpátek,“ cituje Dubetzovy vzpomínky web Brabant Remembers.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, poručík Donald I. Grant, volné dílo zoom_in Voják ze 4. kanadské obrněné divize míjí v St. Lambert sur Dive vrak kanadského tanku Sherman

Dubetz měl neuvěřitelné štěstí, protože byl pořád po těžkou palbou. Kamarádi z jeho pluku, kteří byli dál v poli mimo dostřel, viděli jeho zoufalý útěk v dešti kulek, ale nemohli mu nijak pomoci. Jejich křik: „Pojď! To zvládneš!“ ho však povzbudil a současně mu určil směr útěku, takže se nakonec zachránil. Stal se jedním z 38 raněných, kteří nepadli do zajetí.

Boj o násep skončil pro Černou hlídku krachem: prapor nakonec nezískal a neudržel žádné území a 58 jeho mužů bylo zabito. Nedaleký Woensdrecht byl obrácen v trosky, ani jeden dům nezůstal nepoškozen. Obec byla definitivně osvobozena až 23. října 1944.

V pondělí 16. října nařídil britský polní maršál Bernard Montgomery, že vyčištění Šeldy se stane hlavní prioritou sil pod jeho velením. První kanadskou armádu tak posílila 52. britská divize a spojeným úsilím se jim podařilo zajistit velkou část oblasti do 3. listopadu. Pak byly vyčerpané kanadské oddíly staženy z fronty a nahrazeny britskými jednotkami.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy