Komentář

Všechno, co jako lidé děláme, je provizorní. Vzhledem k erozivní síle času je vše revidovatelné. Existuje důvod, proč je součástí našeho jazyka slovo „rozhodnutí“. Ne náhodou je tento termín odvozen z latinského výrazu pro „řez“; jinými slovy, když se pro něco rozhodujeme, provádíme jakýsi voluntaristický řez ve sledu událostí nebo v úvahách týkajících se těchto událostí, které rozhodnutí předcházely – konkrétní připomínka toho, že lidské bytosti nejsou vybaveny algoritmickým zařízením, které by jim umožňovalo s naprostou jistotou vědět, jaký postup zvolit. Každé rozhodnutí proto představuje uznání, že musíme jednat s neúplným, prozatímním poznáním, a z toho plyne, že více informací a více porozumění by mohlo vést k jinému rozhodnutí.

Filozofové to vědí již po staletí, i když jejich filozofie někdy působí opačným dojmem. Nietzsche – který byl sám myslitelem provizoria, jak se projevilo v jeho výzvě, abychom překonali „ducha pomsty“ vůči nezvratnému běhu času – Sokratovi křivdil, když jeho jméno použil jako zkratku pro přílišný racionalismus západní kultury. Spíše než „sokratismus“ měl použít termín „platonismus“, pokud měl na mysli recepci Platónova díla, a nikoli dílo řeckého mistra „samotné“ – i když to druhé je nám nevyhnutelně dostupné až po staletích překladů.

Koneckonců každý, kdo četl Platónovy texty pozorně – a to i v překladu – a nejen očima jeho nesčetných komentátorů, brzy pozná vzdálenost, která odděluje to, co lze nazvat dvěma Platónovými „tvářemi“. Je tu Platón metafyzický, idealistický, a je tu Platón „poeticky reflexivní“, jehož spisy (možná nečekaně) odhalují to, co bychom mohli nazvat jeho nuancovaným vědomím nezrušitelné provizornosti i těch zdánlivě nejpřísnějších distinkcí. Těžko říci, který z nich dal od své doby západním filozofům vzniknout nekonečné řadě poznámek pod čarou, jak uvedl Alfred N. Whitehead, který o Platónových spisech poznamenal, že „bohatství obecných myšlenek v nich roztroušených“ tvoří „nevyčerpatelný důl podnětů“, ale já bych se rozhodl pro tu druhou.

Ve Faidrovi Platón ukazuje, že například věděl, že „pharmakon“ je zároveň jedem i lékem, že jazyk je zároveň rétorickým nástrojem přesvědčování i arénou, kde se odehrávají boje o pravdu; půdou, kde klíčí básnické síly, i metafyzickým brněním na ochranu smrtelných těl. Básníci a dithyrambická hudba podle něj do ideální republiky nepatří, ale paradoxně je básník u Platóna zapřažen do smyslově sugestivního jazykového ztělesnění epistemické podřízenosti smyslů, jak ukazuje mýtus o jeskyni v Republice, doprovázený jeho současným tvrzením, že pravda reprezentovaná sluncem zářícím mimo jeskyni překračuje perspektivní omezení smyslů.

Neodrážejí tyto paradoxy Platónovo vědomí provizornosti jeho metafyzické opory proti lidské nejistotě a konečnosti, ztělesněné v nadčasových, archetypálních formách, na nichž se podílejí všechny existující věci, byť nedokonale?

Nejjasnějším důkazem toho, že Platón věděl o nezměnitelně provizorním statusu lidského života, je jeho obraz svého učitele Sokrata, který sám nic nenapsal, jako archetypálního filozofa provizoria – jednoznačně zachycený ve slavné Sokratově „docta ignorantia“ (učené nevědomosti), že jediné, co lidé vědí s jistotou, je to, „jak málo vědí“. Navzdory těmto znakům v Platónově díle, že si byl zcela vědom omezenosti lidského poznání (což se dále projevuje v jeho pojetí paradoxní, bludné kauzality chóru v jeho Timaiovi, který zároveň je i není v prostoru), to, co se filozofická tradice snažila zdůraznit, je Platónova vlastní usilovná snaha poskytnout ve své metafyzické nauce o archetypálních formách nadsmyslovou ochranu před nevyhnutelnou erozí lidského poznání způsobenou časem – neboť právě to je nakonec indexováno vědomím provizoria.

Tyto úvahy – které by se daly ještě značně rozšířit – zesměšňují představu, že existuje bezpečná metodologie výzkumu (s doprovodnými metodami), která by zaručila časově odolnou platnost lidského poznání, místo aby uznala, že přes veškeré naše úsilí o zajištění přesného, nezpochybnitelného poznání je přesto vždy již infikováno erodujícím zárodkem času. To je střízlivý poznatek, který vyplývá z jednoho z nejpříkladnějších poststrukturalistických esejů Jacquese Derridy v knize Psaní a rozdíl, totiž „Struktura, znak a hra v diskurzu věd o člověku“, kde (v návaznosti na Clauda Lévi-Strausse) rozlišuje mezi obrazem „brikoléra“ (kutila, řemeslníka, všeuměla) a „inženýra“.

První z nich využije jakýkoli nástroj nebo materiál, který má po ruce, aby zkonstruoval nebo „opravil“ věci a uvedl je do funkčního stavu, zatímco inženýr trvá na bezporuchových nástrojích a pracovních materiálech, které zaručují přesnost měření a časově odolné fungování produktů jeho konstrukce a práce. Není třeba zdůrazňovat, že tyto dva typy fungují jako metafory pro odlišné způsoby přístupu ke světu kolem nás – někteří lidé uvažují jako „inženýr“, jiní jako „brikolér“.

Na rozdíl od standardního čtení tohoto Derridova eseje (kde jde pouze o jednu z etap jeho komplexní argumentace), které mu mylně přisuzuje jakési postmoderní upřednostňování „brikoléra“ před „inženýrem“, Derrida výslovně uvádí, že lidé nemají možnost volby mezi těmito dvěma paradigmatickými postavami poznání – nevyhnutelně si musíme vybrat obě. Co to znamená? Jednoduše to, že ačkoli máme epistemickou povinnost napodobovat inženýra, musíme také čelit střízlivé myšlence, že navzdory našim nejlepším snahám o vytvoření nezpochybnitelného vědění se naše systémy vědění – dokonce i v té nejosvědčenější podobě, totiž ve vědě – nemohou vyhnout ničivým účinkům času nebo dějin.

V souvislosti s dějinami fyziky to Thomas Kuhn ve své knize Struktura vědeckých revolucí (1962) důkladně prokázal, ačkoli Kuhnova teze formulovaná v této knize má mnoho racionalistických odpůrců, kteří nesnesou pomyšlení, že věda podléhá stejným časovým omezením jako jakákoli jiná forma lidského poznání.

Takovým zastáncům epistemického absolutismu stačí připomenout příkladně sokratovské přiznání vedoucí jednoho ze dvou týmů na Velkém hadronovém urychlovači Evropské organizace pro jaderný výzkum, který pracoval na pokusu o potvrzení existence Higgsova bosonu (neboli takzvané „božské částice“) – italské fyzičky Fabioly Gianottiové – že potvrzení jeho „pravděpodobné“ existence zdaleka nepředstavuje shrnutí „úplného“ poznání v oblasti fyziky, ale pouze znamená, že práce na pochopení fyzikálního vesmíru teprve začíná. Znovu Sokrates, a to od přírodovědkyně.

Jak je to možné? Měla na mysli skutečnost, že fyzikové nyní stojí před nelehkou perspektivou zkoumání povahy temné energie a temné hmoty, které podle nich dohromady tvoří největší část fyzikálního vesmíru a o nichž fyzika neví téměř nic kromě jejich procentuálního rozsahu. A kdo ví, kolik revizí standardního modelu fyziky bude provedeno v průběhu odhalování struktury, povahy a fungování těchto dvou „temných“ entit – pokud je vůbec lze nazvat entitami? Další potvrzení provizornosti lidského poznání.

To mimochodem souvisí i s notoricky známým (ale pochopitelným) tvrzením Jacquese Lacana, že struktura lidského vědění je „paranoidní“, čímž měl zřejmě na mysli, že jsme klamáni, že systémy lidského vědění jsou mnohem trvaleji nenapadnutelné, než ve skutečnosti jsou – Lacanovo tvrzení, které rezonuje s postřehy obávaného anglického spisovatele Johna Fowlese v jeho románu Mág.

Vrátíme-li se k často opomíjené Platónově moudrosti týkající se dočasnosti, není těžké najít souvislost mezi ním a Lacanem, který byl velmi důkladným čtenářem Platóna, například jeho Symposia – snad nejdůležitějšího z jeho dialogů o lásce. Stejně jako Platón ukazuje s obdivuhodným vhledem, že to, co z člověka dělá milence – a nepřímo i filozofa -, je skutečnost, že milovaná osoba, pokud zůstává milovanou, a nikoliv vlastněnou, musí být vždy „těsně mimo dosah“ milence. Milenci či filozofy jsme do té míry, do jaké toužíme po milovaném člověku, nebo v případě filozofa (a totéž platí pro vědce) po vědění, z nichž ani jedno nemůžeme nikdy zcela vlastnit.

Z toho ovšem vyplývá, že milenec nebo filozof nikdy nedosáhne úplného naplnění své touhy – kdybyste dosáhli vytouženého milovaného objektu nebo vědění, vaše touha by se vypařila, protože by už nebyla potřeba. Touha je funkcí absence či nedostatku. To dává velký smysl – alespoň provizorně.

Kdyby lidé konečně dokázali přijmout a obsáhnout svou konečnost a dočasnost, uvědomili by si, že všechny lidské věci v oblasti kultury a umění, vědy, a dokonce i filozofie jsou dočasné v tom smyslu, že podléhají revizi, „opravě“, modifikaci nebo zesílení. Mnohé z potíží, s nimiž se lidé v dnešním světě potýkají, pramení z jejich marné, pyšné snahy být inženýry ve smyslu zdokonalování vědění prostřednictvím vědy a techniky, přičemž ignorují Derridovu radu, že jsme nakonec také pouhými brikoléry či kutily, všeuměly.

Sotva kdy v dějinách lidstva se marnost víry, že lze překonat nevyhnutelná omezení lidského snažení, ukázala tak jasně jako v posledních pěti letech. To, co mezinárodní kabala neofašistů na Světovém ekonomickém fóru (chybný název, pokud vůbec nějaký takový existuje) považovala za hotovou věc, a sice naprogramování lidi přijetím protototalitního režimu, který se snažila zavést prostřednictvím covidových lockdownů, sociální distancí, rouškováním a nakonec i nařizováním smrtících pseudovakcín proti covidu-19, jak jen to bylo možné, se při zpětném pohledu ukázalo pouze jako něco dočasného.

To však není z naší strany důvod k samolibosti, jak ví většina kmene bdělých. Jejich implicitní víra ve své kvazi-božské schopnosti zaručuje, že to zkusí znovu.

[Tento příspěvek volně vychází z mého eseje, který vyšel v roce 1998 v afrikánském časopise pro filozofii a kulturní kritiku Fragmente pod názvem „Filosofie van Voorlopigheid“].

Převzato ze stránek Brownstone Institute.

–ete–

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy