Komentář

V 60. letech 20. století objevili archeologové při vykopávkách v Athénách na skládce tisíce keramických úlomků. Střepy keramiky byly pozůstatky hlasovacích lístků z voleb z roku 471 př. n. l., ale nešlo o hlasy, které by posílaly kandidáty do politických funkcí. Byly to hlasy o vypovězení občanů, což byl proces známý jako ostrakismus, který zahrnoval vypovězení občanů na dobu deseti let.

„Byla to negativní soutěž popularity,“ řekl v roce 2020 časopisu Smithsonian historik James Sickinger z Floridské státní univerzity.

Ostrakismus se mimo 5. století př. n. l. nepraktikoval, a když byla zaveden, byl považován za politickou reformu, jejímž cílem bylo očistit veřejný prostor od zkorumpovaných úředníků, aby se zabránilo poskvrnění demokratického procesu.

„Říká se, že vznikl jako způsob, jak se zbavit potenciálních tyranů,“ řekl Sickinger.

Vykázání občanů na základě hlasování je extrémní politikou, ale v ostrakismu lze najít určitou logiku. Vzhledem k tomu, že práva Athéňanů podléhala rozmarům státu a stát byl kontrolován lidem, představovali demagogové skutečnou hrozbu pro systém i pro Athéňany.

Problémem ovšem je, že ostrakismus porušoval individuální práva athénských občanů. Přirozené právo na soukromí, spravedlivý proces a svobodu projevu nejsou opatřeny doložkou o „ohrožení demokracie“. Přesto se Athéňané mohli ocitnout ve vyhnanství, a někdy se tak i stalo, když je dostatečný počet jejich spoluobčanů shledal vinnými z „ohrožování demokracie“.

Málokoho překvapí, že síla ostrak nebyla vždy využívána s rozumem. Historické záznamy naznačují, že někteří ostrakizovaní nebyli „hrozbou pro demokracii“, ale občany, kteří byli jednoduše neoblíbení nebo upadli v politickou nemilost.

Například Megakles, Hippokratův syn, byl několik let po bitvě u Marathónu (490 př. n. l.) vyobcován. Ostraka, keramické nebo kamenné střepy, které sloužily jako hlasovací lístky a také uváděly údajné prohřešky, uváděly jako Megakleův zločin „bohatství a lásku k přepychu“.

Přepisování ústavy

Athénská praxe vyhošťování občanů, kteří údajně ohrožovali demokracii, zní čtenářům 21. století hrubě, možná až děsivě. Přesto dnes mnozí obhajují podobný přístup: porušování práv občanů za účelem „ochrany demokracie“.

V roce 2020 prohlásila v rozhovoru pro NPR autorka New York Times Magazine Emily Bazelonová svobodu slova za hrozbu pro demokracii. Rozhovor se uskutečnil týden poté, co Bazelonová napsala článek s titulkem „První dodatek ve věku dezinformací“, v němž píše, že „náš způsob uvažování o svobodě projevu možná není ten nejlepší“. V článku Bazelonová cituje filozofa Jasona Stanleyho a lingvistu Davida Beavera, kteří v knize The Politics of Language tvrdí, že svoboda projevu možná není tím, čím se zdá být.

„Svoboda projevu ohrožuje demokracii stejně jako zajišťuje její rozkvět,“ píší autoři.

Cenzura a kontrola projevu pomocí státní moci není jedinou neliberální taktikou, která je navrhována na ochranu demokracie. V posledních letech jsme byli svědky výzev k navýšení počtu členů Nejvyššího soudu, ukončení obstrukcí (tzv. filibusteru) a zrušení sboru volitelů – to vše ve jménu ochrany demokracie.

Ian Millhiser nedávno v časopise Vox označil americkou ústavu za „rozbitý“ dokument kvůli mnoha „antidemokratickým rysům“, včetně výkonné moci, která je „stále více podřízena soudům“, Senátu, který nadměrně zastupuje voliče v řídce osídlených státech, a sboru volitelů, který poškozuje demokraty.

„Reálně by přeměna Spojených států v zemi, kde každý hlas má stejnou váhu – a kde každý volič může skutečně ovlivňovat soudnictví – vyžadovala přepsání ústavy,“ říká Millhiser.

Samotná definice tyranie

Millhiser to možná ví a možná ne, ale systém brzd a protivah centralizované moci, které nesnáší, jsou zvláštním rysem ústavy, nikoli její chybou.

Thomas Jefferson ve své autobiografii vysvětlil, že „dobrá vláda nevzniká konsolidací nebo koncentrací moci, ale jejím rozdělením“.

Jefferson vyslovil názor, který byl americkými otci zakladateli široce přijímán: centralizovaná moc je nebezpečnou silou.

„Soustředění všech mocí, zákonodárné, výkonné i soudní, v jedněch rukou, ať už jednoho, několika nebo mnoha, a ať už dědičných, samozvaných nebo volených, lze právem prohlásit za definici tyranie,“ napsal James Madison v Listu federalistů č. 47.

Všimněte si, že Madison říká, že hromadění centralizované moci je hrozbou, i když má „volitelnou“ povahu. On i ostatní architekti amerického systému pochopili, že centralizovaná moc se nestává neškodnou jen proto, že byla sestavena demokraticky.

Dějiny ukazují, že neexistuje žádná záruka, že demokracie bez smysluplných ústavních omezení, která by centralizaci moci omezovala, bude chránit přirozená práva občanů, a proto John Adams upozorňoval, že demokracie může práva jednotlivců pošlapávat stejně důkladně jako monarchie nebo autokracie.

„Pamatujte, že demokracie nikdy netrvá dlouho. Brzy se vyčerpá a zavraždí sebe sama,“ napsal Adams. „Ještě nikdy neexistovala demokracie, která by nespáchala sebevraždu. Je marné tvrdit, že demokracie je méně marnivá, méně pyšná, méně sobecká, méně ctižádostivá nebo méně hrabivá než aristokracie nebo monarchie.“

Historie ukázala, že Adams měl pravdu. Hugo Chávez, Adolf Hitler a Benito Mussolini se dostali k moci prostřednictvím demokratických voleb a každý z nich oslabil svobodu jednotlivce tím, že rozšířil moc státu.

To samozřejmě neznamená, že demokratické volby jsou ze své podstaty špatné. Zdaleka ne, demokratické volby mohou být také klíčovou kontrolou vládní moci.

Přesto, jak ukázala starořecká praxe ostrakizace, jsou demokratické systémy vlády náchylné k mnoha stejným zneužitím moci jako jiné systémy.

To, co američtí zakladatelé pochopili a staří Řekové (a mnoho lidí dnes) ne, je, že „demokracie“ není cílem sama o sobě. Demokratické volby jsou spíše prostředkem k dosažení cíle – ochrany svobody jednotlivce.

Pokud budou Američané i nadále považovat demokracii za cíl sám o sobě – za banální heslo, které lze použít proti politickým oponentům, nebo mechanismus k rozšíření vlády nad sebou navzájem – můžeme se dožít toho, že se americký experiment zredukuje na úroveň starověkých Athén.

Z Amerického institutu pro ekonomický výzkum ( AIER)

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.

–ete–

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy