Od podzimu do jara se v Praze sedmdesátých
a osmdesátých let minulého století opakovalo
totéž: jakmile se údolím Vltavy začaly
válet mlhy, které nemohly stoupat vzhůru
kvůli inverznímu počasí, někdejší slavná caput
regni se zahalila do smogu. Podobala
se kotli s pevně přiklopenou poklicí, pod níž
houstly všechny možné smradlavé a toxické
zplodiny, které Pražané vdechovali, čichali
a pronikali jimi stěží i zrakem, dokud inverze
neskončila a jedy v ovzduší se alespoň trochu
nerozprostřely po kraji. Až jako matka jsem zaznamenala téměř okamžitý
dopad smogu na zdraví. Jakmile jsem
zavětřila ten známý uhelný zápach, zpozorovala
jsem, jak naše děti nejdříve ztrácejí energii,
pak blednou či zelenají, až se dostavila
rýma s kašlem často provázeným horečkou.
Nakonec jsem při dlouhodobém „nachlazení“
jednoho ze synů trvala na laboratorních odběrech v nemocnici, kde mu diagnostikovali
zlatého stafylokoka, předepsali antibiotika
a nařídili mu několik měsíců zůstat doma
mimo školu.

Tehdy mi došla trpělivost a vybuchla jsem
jako tlakový hrnec. Byla jsem přesvědčena,
že je třeba s tím něco neprodleně udělat.
Naivně jsem se tehdy domnívala, že dobrým
začátkem pro změnu je poskytnout nejdříve
občanům informace o stavu pražského
ovzduší, aby si uvědomili, že oni a především jejich děti dospívají ve stavu neustále probíhající
otravy organismu. Věřila jsem, že informovaný
občan si dokáže vydobýt ochranu
zdraví svých dětí dokonce i u vládců minulého
režimu, který se při každé možné i nemožné
příležitosti oháněl šťastnou a zdravou
nejmladší generací, která vybuduje ještě
šťastnější a ještě zdravější budoucnost.
Člověk nemusel být lékař nebo přírodovědec,
aby si všiml, že s životním prostředím je
cosi v nepořádku. Na vesnici to už nevonělo hnojem jako dříve, ale páchlo kouřem z hnědého
uhlí, ve městech to bylo podobné s tím
rozdílem, že se k dýmu z domácích a průmyslových
topenišť přidal navíc smrad z výfuků
automobilů.

Jako matka a zároveň signatářka Charty 77,
v níž jsem se stala členkou skupiny zabývající
se životním prostředím, kterou založil
budoucí ministr životního prostředí Ivan
Dejmal, a přispěvatelkou samizdatového
časopisu s ekologickou tematikou, jsem
sepsala petici o nedýchatelném ovzduší
adresovanou našim voleným zástupcům
s žádostí, aby se postarali o zveřejňování informací
o kvalitě životního prostředí.

Spolu s dalšími chartisty jsme pod petici
rychle sháněli podpisy, abychom ji mohli
předat co nejdříve vedení hlavního města
i parlamentu ještě za tehdejší smogové situace.
Podpisů jsme získali asi dvě stovky.

V dnešní době to představuje směšné číslo,
ale za komunistického Československa nikoli.
Tehdy podpis pod jakoukoliv veřejnou kritiku
znamenal téměř jistotu nějakého postihu.
Mezi petenty se z dnešního pohledu objevila
velmi zvučná jména, vedle Ivana Dejmala
i například Jan Ruml nebo Václav Havel.
Po zveřejnění textu v zahraničních médiích
jsem potkala mladého chartistu Tondu
Muchu, který se velmi brzy poté stane prvním ředitelem české pobočky Greenpeace.
Prozradil mi, že: „Úplně o to samý se
snaží mé ségry Andula a Tereza (Hradilkovy)
s dalšími ženskými,“ a doporučil mi, abych
se s nimi spojila. Upřímně řečeno se mi do
žádného ženského hnutí tehdy moc nechtělo.
Měla jsem za to, že za lidské zdraví
i životní prostředí mají zodpovídat společně
ženy i muži. Ale musím přiznat, že důraz na
odpovědnost matky se nám u úřadů vyplatil.

K seznámení tedy na podzim roku 1989
došlo a spolupráce s Pražskými matkami pokračovala
desítky let, až jsem se nakonec při
30. výročí vzniku PM v roce 2019 stala nejdéle
sloužící Pražskou matkou a nikdy toho
nezalitovala!

V době, kdy jsem se s Pražskými matkami
(jak si tehdy ještě neregistrované hnutí začalo
hned zkraje říkat) dala dohromady,
měly již za sebou první slavnou demonstraci.
Konala se v květnu, kdy centrem Prahy pochodovaly
s dětmi, třímajíce bannery s hesly
požadujícími čistý vzduch pro děti, ten nejslavnější
hlásal dvojsmyslně: „Nedá se tu
dýchat!“ PM (tato zkratka byla i v našem
logu) se chopily své jednoznačné mateřské
odpovědnosti, kterou jim minulý režim upíral
– stát si totiž přivlastnil právo rozhodovat
o potřebách jednotlivce i rodiny, a všemi
možnými způsoby hodlaly usilovat o lepší
budoucnost svých dětí. Lepší budoucnost
pro ně znamenala docílit nejen zdravějšího a čistšího životního prostředí, ale i liberálního
demokratického uspořádání, v němž
hraje významnou roli občanská společnost.
Přestože jsem si myslela, že zajistit takovou
budoucnost není úkolem jen matek, naprosto
jsem se s těmito cíli ztotožnila.

Sotva jsme se s Pražskými matkami dohodly,
že nám jde o totéž, padla komunistická vláda
a my jsme doufaly, že pomůžeme prosadit
jen ty nejzásadnější věci, jako jsou otevřené
informace, nová ekologická legislativa, otevřenost
úřadů a zapojení veřejnosti do těchto změn, a pak půjdeme od válu, vrátíme
se do civilu k dětem a svým původním
povoláním, která nám tehdejší režim kvůli
našemu vzdoru upřel.

První důležitou a prorockou akcí, na niž si
dobře pamatuji, byl dopis tehdejšímu primátorovi,
v němž jsme vyjádřily požadavek,
aby se ze severojižní magistrály, dálničního
průtahu historickým jádrem hlavního města,
stala městská třída – bulvár pro všechny dopravní
mody včetně chůze. Jak všichni víme,
do dnešní doby byla v tomto smyslu zpracována
spousta studií věhlasnými urbanisty,
ale skutek utek. Možná jsme byly první, kdo
to veřejně prohlásil. Již tehdy jsme si uvědomovaly,
jak těžké břímě pro veřejný prostor
bude představovat individuální automobilová
doprava, která mu dominuje.

Do civilu se nám nakonec nepodařilo odejít
celá 90. léta, kritika zabere totiž mnohem
méně času a úsilí než práce na změnách. Dovolím-
li si činnost PM s časovým odstupem
35 let od jejich vzniku vyhodnotit, pak se nestydím
tvrdit, že PM k mnohému skutečně přispěly,
ale přiznávám, že v mnohém také prohrály;
podle Joan Baez, zpěvačky a bojovnice
za lidská práva, by o sobě mohly říci, že dosáhly
malých vítězství a velkých proher. Pod
malá vítězství si PM mohou připsat zpřístupnění
informací o kvalitě ovzduší nebo iniciativu
pro zavádění pravidelného monitoringu ovzduší po celé republice (informace snadno
naleznete na adrese chmi.cz), úspěšná byla
spolupráce při vytváření nové ekologické
legislativy, a to zejména norem týkajících se
ovzduší, ale i dopravy pro ochranu chodců.

Dnes je například samozřejmostí, že chodec
musí být na přechodu ze zákona respektován,
a celkově bylo dosaženo změny přístupu
k nejslabším účastníkům silničního provozu.
PM vybudovaly ve spolupráci s úřady, policií
a projektanty na mnoha místech bezpečnější
pěší cesty pro děti do školy. Bez PM by ani
nevznikla tak velká poptávka po tzv. školních
ulicích, kam mají ráno automobilisté zákaz
vjíždět a které PM pomáhají zavádět.

Naopak se PM dosud nepodařilo zapojit do
vytváření zdravějšího, klidnějšího veřejného
prostoru širokou veřejnost a přesvědčit ji i politiky, že
jezdit autem i pro rohlík pár metrů do vedlejší
samoobsluhy nikomu neprospívá.

Za největší úspěch naopak považuji, že
v práci na veřejném prostoru otevřeném
pro všechny pokračuje nová generace pod
stejnou hlavičkou PM, ale s názvem Pěšky
městem. Dnešní spolek PM usiluje o to,
aby veřejný prostor patřil i dětem bez neustálého
dohledu dospělých, kteří se ještě
i dnes mnohde domnívají, že vozit děti od
vedle do školy autem je cool. A zdá se, že se
jim daří. Pěšky do školy už chodilo veškeré
osazenstvo stovek škol po celé republice týden, někde i měsíc. Více chodců i na cestě
do školy znamená méně aut v ulicích, větší
bezpečnost, více prostoru pro hry, klid pro
povídání, čistší vzduch a taky o pár tun méně
skleníkových plynů!

reklama

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy