V předvečer 1. dubna 1998 se přední představitelé newyorské umělecké scény sešli na večírku, který byl pořádán u příležitosti vydání monografie neprávem opomíjeného abstraktního malíře jménem Nat Tate. Ukázky z knihy četl David Bowie. Nikdo z přítomných kritiků, malířů a novinářů netušil, že se právě stali obětí dokonalého podvodu – kanadského žertíku.

Neprávem opomíjený malíř

Vše se konalo v ateliéru módního malíře Jeffa Koonse a pozvánky dostaly všechny významné osobnosti newyorské avantgardní scény. Pozváni byli také přední kritici. Nalákal je věhlas pořadatelů: redaktorky prestižního magazínu Modern Painters Karen Wrightové, skotského romanopisce Williama Boyda, který byl zároveň autorem vydávané knihy, a zpěváka Davida Bowieho.

Kniha nesla název Nat Tate: Americký malíř 1928 – 1960. Šlo o hold opomíjenému malíři abstraktní expresionistické školy. Doporučení na obálce napsal spisovatel a politický komentátor Gore Vidal, jehož výroky byly citovány i v textu.

Monografie líčila Tateův osud: už jako dítě osiřel, vychoval ho majitel pily, který jej také poslal na výtvarnou školu a podporoval jej. Tate si měl v 50. letech vybudovat v uměleckém světě slušnou pověst, ale trpěl závislostí na alkoholu a měl sklony k depresím. Při cestě do Evropy se potkal s Picassem a Georgem Braquem, a to v něm vzbudilo takové pochybnosti o hodnotě jeho díla, že po návratu během víkendu téměř všechno své dílo spálil a pak se z trajektu na Staten Island vrhl do vln. Smutný osud – měl ale jeden háček – žádný Tate nikdy neexistoval, jak ostatně Vidal, Bowie a další zasvěcení dobře věděli. William Boyd si tuto fiktivní postavu vymyslel.

Vtípek

Aby monografii dodal na věrohodnosti, doplnil ji fotografiemi z padesátých let, které údajně zachycovaly Tatea a další jemu blízké výtvarníky. Ve skutečnosti šlo o snímky neznámých lidí, které Boyd skupoval ve vetešnictvích.

Boyd to líčí tak, že bral Tatea jen jako hru, jeho spoluspiklenci si ale usmysleli, že by s takovým materiálem mohli newyorské umělecké scéně vyvést pěkný kanadský žertík. A tak rozeslali pozvánky na večírek, na který přišli hosté oslavit život někoho, koho nejen že nemohli znát, ale dokonce o něm ani nikdy neslyšeli.

Britský list The Independent následujícího týdne zveřejnil článek o tom, jak nikdo z těch, s kým autor na večírku mluvil, nepřiznal, že by o Tateovi nikdy neslyšel (zároveň však pravda nikdo netvrdil, že by se s ním dobře znal).

Někteří se zlobili

Není divu, že když to celé vyšlo najevo, ne všichni reagovali smířlivě. Pachatelé zdůrazňovali, že to nemysleli zle, Karen Wrightová však přiznala, že ji velmi pobavilo, jak všichni říkali: „ano, slyšel jsem o něm“. Boyd trval na tom, že prostě vymyslel bajku, platnou zejména v dnešní době, kdy se kdokoli v podstatě přes noc může stát celebritou. Tato bajka se stala vlastně moderní obdobou pohádky o císařových nových šatech.

O tomto podvodu se v průběhu následujících deseti let natočily tři televizní dokumenty. Nejlepší část celého vtipu pak přišla v roce 2011, kdy se údajný Tateův obraz prodal v aukci za 7250 liber. Anonymního kupce jistě potěšilo, že kromě Tatea získal zároveň i originál od Williama Boyda.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy