Film Konec světa vstupuje do kin měsíc po premiéře snímku Vlny, jenž je rovněž rámován srpnovou okupací 1968 a jenž slaví mimořádný divácký úspěch, což není pro jeho start úplně ideální. Nabízí nicméně jiný pohled na zdánlivě vytěžené téma. Jednak svým komorním pojetím – soustředí se na vztah dědečka a jeho vnuka, jednak tu srpnové události tvoří jen jakousi vzdálenou společenskou kulisu odrážející se spíše v osobních životech hrdinů a mezilidských vztazích.

Ruský aristokrat

Dospělý hrdina, děda, je navíc původem ruský aristokrat, a tak nahlížíme na společenské proměny i očima někoho, kdo je chtě nechtě s komunistickou minulostí své země spjatý, i když před bolševiky před léty utekl. Poté, co rodiče malého Tondy odjedou navzdory jeho protestům se starším bratrem do ciziny, sledujeme chlapcovo nesnadné soužívání s dědečkem na horské samotě. Dře to, protože zatímco ustrašený vnuk vyrůstá pod přísnou kuratelou otce komunisty a ředitele školy, děda se svým urozeným původem vyznává zcela opačné hodnoty. Hraje na klavír, maluje a čte romány a na život se dívá řekněme velkoryse.

play_fill

Přesto se ti dva začínají k sobě polehoučku přibližovat, děda jihne pod Tondovou dětskou nevinností a naivitou, kluk se díky němu učí odvaze a hrdosti. A také vybranému chování – jednou z nejhezčích scén je tanec u gramofonu a společná večeře při svíčkách, s vybraným pokrmem a sklenkou vína pro každého. Po vpádu vojsk se ovšem leccos mění. Hlavně přístup většiny lidí v horské komunitě k dědovi, vždyť je to přece taky Rus! Během těchto dnů zažívá jejich křehký vztah tváří v tvář složité době největší zkoušku. Zvlášť když Tonda chce s urputností sobě vlastní za rodiči do Francie…

Horské scény fungují lépe

Vývoj jejich vztahu a úsměvné i dojemné scény odehrávající se na horách (do nichž vstupují i další postavy místních lidí – od dědovy tajné vdané přítelkyně přes jejího agresivního muže a starého sudetského Němce až po dobráckého skláře či hoteliéra zuřivě likvidujícího jakékoli projevy protestu proti okupaci) patří ve filmu k nejsilnějším. Sem tam svými výjevy připomenou Pelíšky nebo Obecnou školu, nijak to ale nevadí. Ani laskavost, s níž se tvůrci na své hrdiny a jejich zápasy a excesy dívají. Od chvíle, kdy se dvojice vrátí do města a zejména když se posléze v časovém skoku přehoupne do normalizace, ztrácí však snímek svůj přirozený půvab a překlápí se do klišé dobových výjevů známých z jiných filmů.

Definitivně se tu také potvrzuje, jak tvůrce do značné míry zrazuje koncept vyprávění postavený de facto na sérii epizod, bez dramatičtějšího vrcholu či kolize. Těžko soudit, jestli s Arsenjevovým scénářem zkoušel Sláma ještě hýbat, či nikoli, každopádně by mu to ale prospělo. Film ztrácí postupně tempo, tvar se rozpadá a ke konci spěje nevzrušivým krokem. Doléhá to i na postavu Tondy, který se tu ze zábavného, bezprostředního kluka (Vojtěch Veverka) mění ve staršího, nezáživného studenta (František Sládek), až příliš okatě trpícího normalizační šedí. Jakkoli je zřejmé, že se tu jejich role obrací a děda je tím, kdo potřebuje nový životní impuls, nefunguje už jejich leitmotiv tak silně jako v první půlce filmu.

Lví výkon Miroslava Krobota

Největší síla filmu tak tkví v jemné interakci hlavních hrdinů, jež těží z kontrastu jejich povah i generační zkušenosti a jež stojí na hereckých výkonech. Vojtěch Veverka v roli Tondy má občas potíže se silnějšími emocemi, i tak ale vypadá na nový dětský objev schopný být rovnocenným partnerem zkušenému herci, jakým je Miroslav Krobot. Ten filmu jednoznačně dominuje, evidentně si svého aristokrata s jeho jistou povýšeností, noblesou i kuráží v krizových situacích užil. Je to nejlépe napsaná, v českém filmu vlastně unikátní postava a Krobot v jejím kabátě přesvědčivě demonstruje jak bujarou radost a šibalství, tak smutek, hněv i strach, že by mohl o spřízněnou duši vnuka přijít. Stručně řečeno, výkon hodný Českého lva.

Své drobné figurky mají dobře vystavěné i další herci, které si Sláma vybral: především Zuzana Mauréry v roli vesnické prodavačky a dědovy skryté lásky, Michal Isteník jako horský sklář nebo Magdalena Borová coby Tondova maminka.

Za pozornost stojí kamera Slámova dlouholetého spolupracovníka Diviše Marka, která nabízí krásné, poetické záběry Jizerských hor (kde se film točil) dokreslující atmosféru bezstarostného dětství a barvitých mikropříběhů zdejších obyvatel. Stejně tak hudba Jakuba Kudláče i jemné motivy z hudby Sergeje Rachmaninova provázející občas dědovu linku.

Vnímavější diváci si přesto Konec světa v kinech najdou, a pokud mu odpustí zmíněné scenáristické prohřešky, uvidí rok 1968 zase trochu jinak.

Hodnocení Deníku: 60 procent