Tak nějak by mohla začít povídka o jedné malé holce z Budějc, která od malička jezdila za svou babičkou na Vysočinu do Třeště nedaleko Jihlavy. Hřbitov byl jejím dětským koutkem. Život běžel ale dál. Dospělá Magda opustila technickou profesi, machr na počítače a software, kterému učarovala výpočetní technika. Přerušila studia na ČVUT. Porodila syna. Na fakultu se už nevrátila. Ještě dnes mají funkční sluneční kolektory na zahradě, kterými tehdy v dřevních osmdesátkách ohřívali vodu pro běžnou spotřebu domácnosti. Tátu, autora vynálezu a kutila, už jako studentka průmyslovky učila, jak udělat technický výkres.

Do historie také patří Magdino podnikání kolem počítačů, výuka lékařů v prvních soukromých ordinacích pro jejich počítačové začátky, ale i její pozice dobře placené manažerky.

Dnes ji potkáte nejspíš v červeno žluté uniformě na fotbalovém turnaji, na hokeji v aréně, na mnoha slavnostech kolem, na cvičení záchranářů, když maskuje figuranty pro lekci první pomoci. Jezdí se sanitkou, jako řidič. Nechybí při různých těžkých chvílích, třeba se záchranáři na Moravě, kterou zasáhlo před pár lety tornádo. Díky její iniciativě mají v obci defibrilátor, složili se všichni a všichni také ví, kde je přístroj pro život veřejně k dispozici. „Jsme nejlíp proškolená vesnice v první pomoci široko daleko,“ směje se instruktorka Magda. Má výborné sousedy.

Dnes s manželem Františkem bydlí v chalupě, kterou v 70.letech v Třebíně kousek od Budějc koupili její rodiče. Mimochodem o Františkovi by se také dalo psát. Nejenže je své ženě oporou, ale sám je mnohanásobný oceněný dárce krve. V obci ho určitě všichni znají. Celé roky peče, vaří, smaží při různých událostech, dělá úžasné housky i štrůdl. Po práci strojaře v Českých Budějovicích přesedne z kola na traktůrek a seče obecní trávu. Pečuje o místní čističku, je spoluorganizátorem nově zavedených a krásných oslav masopustu, nechybí nikde, kde se hraje a zpívá. Fortelnej jihočeskej venkovskej chlap.

play_fill

Leccos se před rekonstrukcí z jejich starého obydlí, sloužícího mnoho let jako hospoda a truhlářská dílna, odvezlo na smeťák. Ale ne všechno. Jeden pěkně vymazlený hoblík si ponechala na památku a opatrovala ho desítky let jako oko v hlavě. Když republika slavila stovku, přijela do Třebína parta z rakouské televize a přivezla bývalého majitele usedlosti. Natáčeli se starým truhlářem k rozpadu monarchie dokument. Magda je pozvala dál. Vzpomněla si na hoblík. Najednou měla potřebu mu prostě tu dřevěnou vzácnost dát. Dojala nejen starého truhláře. I taková je.

A výčet dalších Magdiných činností pokračuje. Je oponentem při absolutoriu budoucích diplomovaných specialistů v oboru, který sama vystudovala, až když onemocněla. Před dvanácti lety totiž do života rodiny Magdy, Františka a syna Honzy zasáhla rakovina. Melanom.

„Na kurtech jsem byla každý den. Byl to můj život, moje relaxace. Po vynucené návštěvě u kožní doktorky přišla rána jako hrom. A začal kolotoč vyšetření, léčby, obav, nadějí, zklamání. Kus zad pryč a na milovaný tenis jsem musela zapomenout. A hlavně v té době jsem byla téměř bez příjmu. Rok přede mnou onemocněla rakovinou maminka. Skončila tehdy v prachatickém hospici, jediném na jihu Čech. Starala jsem se o ní každý den, prožívala všechno i s ostatními umírajícími. Maminka za pár týdnů odešla a mně se strašně stýskalo. Po lidech, které jsme tam poznaly. Na nic jsem nečekala, všeho nechala a přihlásila jsem se jako dobrovolník. Nebrala jsem žádnou výplatu, několikrát v týdnu jezdila z domova do Prachatic za své. A do toho rakovina sáhla i na mě,“ vzpomíná na ty těžší chvíle.

play_fill

Když ukončila léčbu, ptala se sebe sama, kolik jí ještě zbývá. Rok? Dva? Rozhodla se dobu nějak smysluplně využít. Všechno zlý je k něčemu dobrý, rada její maminky jí pomohla. Začala tedy studovat. Mezitím ještě stále jako dobrovolník jezdí pomáhat v hospici. Našetřené peníze ubývají. Uvažuje v míře týdnů, možná měsíců, ne let. Co bude, to neví, co je, je důležité. „Někdy jsme museli přemýšlet, jestli koupíme čtyři nebo pět rohlíků, ale to už je za námi,“ říká dnes s úsměvem.

Jedna milá sousedka Štěpánka Kardová uspořádala v Třebíně tehdy na nouzí zkoušenou ženu sbírku. Každý týden jí přivezla nákup, aby mohla čerpat sílu jako rekonvalescent. „Do smrti zůstanu vděčná sousedům, nikdy nezapomenu, jak moc mi to pomohlo. Nejen že jsem měla plnohodnotnou stravu, ale dodali mi sílu a naději. Nechtěla jsem odejít. Chtěla jsem jim to vrátit,“ říká odhodlaně.

Před deseti lety státní zkouškou končí jako poradce pro pozůstalé. A studuje s obrovským odhodláním dál. Smrt hraje v jejím životě důležitou roli. Sama už ví, jak křehký může být. Jí zatím neopouští, a tak se přihlásí k dalšímu studiu, tentokrát na teologické fakultě. Přes bakaláře to později ve svých 55 letech dotáhne na promoci. Promuje jako magistra v oboru etika v sociální práci.

Život se v dobré obracel, příjmy do rodiny se vylepšily, pracovní místo si vybudovala sama. Založila jihočeské centrum pomoci Modrá pomněnka. Už deset let pomáhají zdarma Jihočechům překonat ty nejtěžší chvíle. Když jim nevyléčitelně onemocní někdo blízký, když chtějí co nejlépe pomoci nemocnému, když ho chtějí doprovodit na konci jeho cesty, když se chtějí důstojně a s láskou rozloučit. A je jedno, jestli je to dědeček, mladý muž či zralá žena, dítě, i ještě nenarozené. Pomáhá i těm, které dobrovolně o své vůli opustil jejich blízký.

Někdy jí zkroušená rodina požádá, aby při smutečním obřadu u rakve promluvila. Slova v jejím podání plynou krásně, blízko srdci i všech kolem. O tom vím své. Se smrtí se setkává tak třikrát týdně, i několikrát za den.

Před pár dny jsem ji navštívila u nich doma. Přijela právě od rodičů, kterým tragicky zemřel dvouletý chlapeček. Dodává sílu, pomáhá s krutými úkony, kterých je každá taková situace plná. Zařídit vše potřebné, plánuje nejen důstojné rozloučení. „Za celou dobu, co se s takovými osudy setkávám, jsem nevymyslela těžší a smutnější a bolestivější situaci, než když zemře malé dítě,“ říká a já tlačím slzu zpátky. „Rodiče by se neměli koukat do hrobu svého dítěte. Tohle by se dít nemělo. Když odejde starý člověk, je to přirozený běh života. Bolí to, ale patří to k nám. Tohle ale není fér,“ dodává a já se raději dívám do slunce. Večer jí má volat maminka, jejíž dítě žilo jen pár dní.

play_fill

Se studiem nekončí. Ještě neumí prý všechno, za jménem aktuálně bude mít zkratku pro diplomovanou sestru. Když píšu poslední odstavce textu, volá, že dnes to z odborné ošetřovatelské praxe bylo za jedna. Chybí jí rok a kousek.

Magda má potřebu obou stran katedry. Sama hltá novinky, které by jí mohly pomoci v lepší péči o druhé, zároveň své zkušenosti předává. Učí ve vošce s názvem Bílá vločka budoucí diplomované sestry. Je tady frekventant i vyučující. „Jednu přednášku začínám vyprávěním o svém dětství v blízkosti hřbitova a studentům přinesu do hodiny jako symbol svůj malý krumpáč od hrobníka z Třešti,“ usmívá se dnes žena plná energie. Magda Kümmelová. Její život se před pár lety obrátil nohama vzhůru, aby dnes opět stála pevně na zemi.

Kde tahle žena, které tak moc sluší úsměv, bere sílu? Z oken domku kouká na rybník. Po hrázi se prochází se svou věrnou labradorkou Zitou, doprovodí je někdy Lipánek, kocour nalezenec, kterého jí od Lipna přivezla ségra. Tady kolem rybníka přišla na název společnosti, která tolik pomáhá. Jen jednou a právě v tom roce tady vykvetla modrá kvítka. Tak děkujeme, pomněnko Magdo, a i když nestojíš o pocty, chtěla jsem tenhle díl o dobrých duší věnovat právě Tobě.

S obdivem a v úctě.

Hledáme Dobré duše

Máte i vy ve svém okolí člověka, jehož příběh by slušel stránkám Deníku.cz? Dejte nám o něm vědět. Popište nám do zprávy, jak pomáhá a v čem je mimořádný. A nezapomeňte uvést jeho jméno a kontakt (telefonní číslo, případně adresu).

Pište na adresu [email protected].

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy