Výzkumníci uvedli, že „kompenzační účinek“ pokory lze přičíst otevřené ochotě učit se a růst díky vlastním chybám.

A co lidé na vedoucích pozicích? O lídrech se často mluví jako o sebevědomých a vizionářských osobnostech. Nebyla by v takových rolích, kde se očekává rozhodnost a jistota, pokora spíše nevýhodou?

Jak se ukazuje, ti nejefektivnější lídři v sobě ztělesňují překvapivý paradox.

Nenápadní vůdci

Výzkumník a podnikový poradce Jim Collins a jeho tým analyzovali téměř 1 500 firem, aby zjistili, proč jen několik málo z nich dokázalo povýšit z průměrných na výjimečné. Své poznatky shrnul v knize Jak vybudovat skvělou firmu.

Po prostudování desetiletí dat tým identifikoval pouhých 11 společností, které splnily kritéria. Nešlo o start-upy ani šťastné technologické giganty, ale o firmy jako Walgreens, Kimberly-Clark nebo Nucor – podniky, které tiše překonaly i takové značky jako Coca-Cola, Intel nebo General Electric.

Tým obrátil svou pozornost výš a analyzoval vedení těchto společností.

Každá z těchto „skvělých“ společností měla vůdce s výjimečnou a paradoxní kombinací: mimořádnou osobní pokorou a neochvějnou profesní vůlí.

Collins je nazval lídry páté úrovně.

Lídři páté úrovně jsou nejvzácnějším typem. Stejně jako jiní manažeři dokážou efektivně organizovat lidi i zdroje, aby dosáhli cílů. Jediným rozdílem je, že se vyhýbají pozornosti a připisují zásluhy druhým – jsou pokorní.

Když byli nuceni mluvit o sobě, říkali věci jako: „Nemyslím, že si mohu připsat nějaké zásluhy. Měli jsme štěstí na skvělé lidi.“

Když se něco pokazilo, převzali plnou odpovědnost. Když se něco povedlo, ukazovali z okna – nikdy do zrcadla.

Co podnítilo tyto pozoruhodné výsledky?

Leary vysvětluje, že pokorní lídři motivují ostatní, aby přinášeli více nápadů, sbírají více pohledů a důkazů před tím, než přistoupí k činům, což jim z dlouhodobého hlediska umožňuje činit lepší rozhodnutí.

Lidé také snáze důvěřují těm, kdo projevují pokoru, protože to naznačuje upřímnost a absenci motivů řízených egem. Už po pouhých třiceti minutách konverzace si lidé dokážou všimnout, kdo je pokorný – a tito jedinci jsou vnímáni pozitivněji.

Organizační studie, která porovnávala pokoru a kompetentnost u kolegů, zjistila, že „pokorní hlupáci“ – tedy lidé s vysokou pokorou, ale nižšími dovednostmi – byli hodnoceni jako sympatičtější než „arogantní odborníci“ – tedy ti s nízkou pokorou, ale vysokými schopnostmi.

Když si účastníci mohli vybrat, opakovaně upřednostňovali spolupráci s méně zkušenými, ale pokornými kolegy před těmi schopnějšími, avšak arogantními.

Naopak, z několika stovek firem, které Collins zkoumal, mělo mnoho těch, které byly označeny jako „neúspěšné“, vysoce viditelné generální ředitele ve stylu celebrit – vůdce, kteří budovali svůj vlastní odkaz, ale ne nutně budoucnost své společnosti.

„Velkým paradoxem je,“ píše Collins, „že ti nejmocnější lídři často působí jako ti nejméně mocní. Nejsou větší než život. Ve skutečnosti je často těžké je vůbec postřehnout.“

Za světly reflektorů

Možná se skutečný test pokory nenachází v zasedačkách ani ve třídách, ale v našich nejbližších kruzích – tam, kde nás nesledují akcionáři a nejde o odkaz firmy. Právě v těchto každodenních momentech by měla pokora vyvěrat přímo ze srdce.

Pro Learyho přišla lekce pokory během obyčejného večera s jeho dvěma syny, kterým tehdy bylo přibližně 12 a 8 let. Vzpomíná si, jak se ocitl v typickém rodičovském patu: byl čas jít spát, ale děti nechtěly vypnout televizi. „Byl jsem v tom rodičovském módu, který zná spousta rodičů,“ sdílí Leary. „Oni protestují, a vy řeknete: ‚Řekl jsem, a tím to končí.‘“

Synové někdy namítli, že do konce pořadu zbývá jen pět minut a že by ho mohli dokoukat – a Leary si začal klást otázku, zda je jeho důraz skutečně nutný.

Rozhodl se tedy pro jiný přístup.

„Posadil jsem je a řekl: ‚Odteď, pokud si myslíte, že vám říkám něco špatně, máte jednu šanci vznést námitku. Řekněte mi, proč si myslíte, že to nemusíte udělat. Poslechnu si vás. Možná to stejně zamítnu – ale možná taky změním názor.‘“

K jeho překvapení opravdu změnil názor – asi ve dvaceti procentech případů.

Learyho přístup snížil konflikty v domácnosti a ukázal jeho dětem, že být autoritou neznamená být neomylný. „Ukázalo jim to, že je v pořádku někdy přiznat chybu,“ zmiňuje Leary.

Podobné je to i v přátelství. Výzkumy ukazují, že lidé popisují své pokorné přátele jako přístupnější, důvěryhodnější a prostě příjemnější společníky.

Pokora obohacuje i partnerské vztahy – zejména v náročných obdobích. Studie publikovaná v časopise The Journal of Positive Psychology zjistila, že po narození prvního dítěte měly páry, u nichž oba partneři projevovali pokoru, skóre depresivity o 64 procent nižší než ostatní páry. Když výzkumníci požádali páry, aby se bavily o trvajících neshodách ohledně domácích prací, financí nebo příbuzných, zjistili, že krevní tlak byl u vzájemně pokorných párů o 18 procent nižší.

Pokorní lidé se častěji zapojují do rozhovorů s opačnými názory a – jak říká Mancuso – „častěji skutečně slyší, co druhá strana říká“.

Naopak, dodává Leary, „život s někým, kdo je přesvědčený, že má vždycky pravdu, opravdu vytváří obrovské množství neshod“.

Learyho nejnovější studie ukázala, že nižší intelektuální pokora souvisí s nižší spokojeností v romantických vztazích. Intelektuálně pokorné páry méně často znevažují inteligenci svého partnera při konfliktech a vyhýbají se běžné pasti domněnky, že ten, kdo nesouhlasí, musí být neschopný.

Ochranná funkce pokory v tomto kontextu bývá označována jako „sociální olej“. Podobně jako olej brání přehřátí motoru, pokora podle teorií zmírňuje opotřebení, které běžně způsobují konflikty nebo soutěživost. Tato společenská vstřícnost může také vyplývat z pozitivní vazby mezi pokorou a dalšími ctnostmi, jako je empatie, altruismus nebo laskavost.

Nikdy příliš mnoho

„Nikdy se nezmýlíte směrem k přílišné intelektuální pokoře,“ radí Leary. „Dokonce i ti nejpokornější lidé si jsou pořád jistější, než by ve skutečnosti měli být.“

Připustit si, že se mohu mýlit, vytváří ochranný nárazník. „Vaše bilance jako člověka? Už jste se zatraceně často mýlili, “ podotýká Leary. Během konfliktů navrhuje položit si otázky: „Jsem si jistý, že mám pravdu? Mám všechny relevantní informace? Nejsou moje informace zaujaté?“

Pěstování vděčnosti a sebereflexe rovněž podporuje pokoru. A praktičtěji – výzkumy ukazují, že dospělí, kteří si po dobu jednoho měsíce každý den zapisovali zamyšlení ve třetí osobě, tedy mimo ego-centrickou perspektivu, vykazovali významný nárůst intelektuální pokory.

Mancuso to shrnuje: „Pokud si vůbec nepřipouštíte, že se můžete mýlit, zavíráte si tím dveře k tomu, abyste se přiblížili pravdě.“

„Pýcha je překážkou – a pokora je cestou,“ uzavírá.

–ete–

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy