Evropská unie v posledních letech posílila svůj závazek k oběhovému hospodářství a snižování emisí skleníkových plynů, přičemž fondy politiky soudržnosti sehrávají klíčovou roli při transformaci nakládání s odpady. Studie CEE Bankwatch Network ukazuje, jak členské státy, zejména v regionu střední a východní Evropy, tyto prostředky využívají – a kam by se měly vydat dál. Česká republika v tomto srovnání vykazuje jistý pokrok, ale zároveň i několik zásadních rozporů, které je třeba otevřeně pojmenovat. V období 2014–2020 investovala Česká republika do oblasti recyklace přibližně 252 milionů eur – tedy více než trojnásobek původního rozpočtu. To svědčí o tom, že o udržitelná řešení je zájem, a že Operační program Životní prostředí (OPŽP) skutečně podpořil rozvoj recyklační infrastruktury a třídění. Současně ale směřovalo více než 80 milionů eur do projektů spadajících pod mechanicko-biologickou úpravu, tepelné zpracování, spalování a skládkování, což ukazuje na rozkol mezi strategickými cíli EU a faktickým rozdělením investic.

Závažnější je však pohled do budoucnosti. Zatímco EU nastavila přísnější pravidla pro využití veřejných prostředků – zejména princip „do no significant harm“ – Česko pokračuje v podpoře výstavby nových zařízení na energetické využívání odpadu (ZEVO), které tomuto principu odporují, a to z jiných zdrojů než OPŽP. Například prostřednictvím Modernizačního fondu nebo programu HEAT, které čerpají finance z výnosu emisních povolenek. V současnosti u nás fungují čtyři spalovny komunálního odpadu, ale plánováno je až sedmnáct nových zařízení. Tak masivní navýšení spalovacích kapacit nejen že zásadně ovlivní celý systém nakládání s odpady na desítky let dopředu, ale do systému EU ETS budou muset samy přispívat. V Evropě už od roku 2026, v Česku až o pět let později.

Argument, že energetická infrastruktura v Česku chybí, a že spalovny mohou pomoci s likvidací odpadů při mimořádných událostech, může být s ohledem na minulost částečně oprávněný. Nicméně dlouhodobé strategické plánování by mělo vycházet především z hierarchie nakládání s odpady, požadavků evropské legislativy a klimatických závazků. Z tohoto pohledu nedává smysl financovat záměry zařízení pro energetické využití odpadu, které zbrzdí nejen plnění klimatických závazků, ale i přiblížení se cirkulárnímu odpadovému hospodářství. Spalování sice odklání odpad ze skládek, ale neřeší příčiny jeho značné produkce, zabraňuje materiálovému využití a generuje emise CO₂ fosilního i biogenního původu, zatímco produkuje nebezpečný popílek, popel s obsahem značného spektra toxických látek nebo uvolňuje mikroplasty přímo do ovzduší.

Zvláště bioodpad představuje oblast s obrovským, dosud nevyužitým potenciálem. Ačkoli se v Česku začíná rozšiřovat sběr zahradního odpadu, sběr kuchyňského bioodpadu zatím zaostává, zejména mimo městské aglomerace. Přitom právě oddělený sběr bioodpadu může výrazně snížit emise metanu, který má v krátkodobém horizontu mnohonásobně vyšší skleníkový efekt než CO₂. Studie Bankwatch odhaduje, že pokud by se podařilo zajistit separaci 50 % produkovaného bioodpadu, mohly by se v regionu střední a východní Evropy snížit emise o 3,74 milionu tun CO₂e.

Pozitivní zprávou je, že evropské financování pro období 2021–2027 se výrazně více zaměřuje na prevenci, třídění a recyklaci. Přibližně 60 % prostředků má jít na vyšší stupně hierarchie nakládání s odpady. Tento trend by však měl být reflektován nejen v OPŽP, ale i v dalších finančních nástrojích – aby nedocházelo k situaci, kdy jeden fond podporuje recyklaci a druhý výstavbu spaloven.

Chemická recyklace, která je někdy prezentována jako inovativní řešení, přináší do diskuse o odpadech další otázky. Zatím není ověřená v širším měřítku, ač se za nic občas může vydávat, bývá velmi energeticky náročná a její skutečný materiálový přínos je zatím nejistý. Minimálně je jasné, že nemůže přispávat k redukci vzniku odpadů nebo k opětovnému využití. Vedle toho stále chybějí ověřené informace o degradaci a vzniku toxických látek, právě proto je na místě opatrnost při rozhodování o veřejných investicích, a to především v případech, kdy veřejné instituce tyto projekty otevřeně podporují, a to právě i z fondů OPŽP.

Chceme-li skutečně naplnit vizi oběhového hospodářství, je třeba upřednostnit řešení, která uzavírají materiálové smyčky, snižují celkové množství odpadů a minimalizují jejich environmentální dopady. Spalování ani chemická recyklace tuto roli plně neplní. Miliardy korun, které máme k dispozici v rámci evropských i národních fondů, by měly být využity k tomu, aby se v Česku zásadně zlepšil sběr a zpracování bioodpadu, posílilo opětovné použití a vznikly podmínky pro vysokou míru materiálové recyklace.

V opačném případě hrozí, že se velká část finančních prostředků investuje do technologií, které nás zafixují v odpadovém systému minulosti a zároveň budou nadále přispívat svými emisemi ke změně klimatu a k chemickému znečištění planety. A o to obtížnější bude v budoucnu přejít na udržitelnější cestu.

reklama

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy