Nový rok nezačínal pro německou brannou moc zrovna příznivě. Po neúspěchu Rundstedtovy ofenzivy (spojenecké označení pro bitvu v Ardenách, pozn. red.) nacisté, tísněni ruskými armádami v Polsku i v Československu, byli na všech frontách v defenzivě. Přesto startovaly toho dne asi v 7.45 z více než 20 letišť pokrytých sněhem silné sestavy focke-wulfů 190 a messeschmittů 109…

Tato slova napsal o 1. lednu roku 1945 ve své knize Velký cirkus slavný francouzský stíhač Pierre Henri Clostermann. Začínal tím svůj popis poslední velké ofenzivy Luftwaffe neboli takzvané operace Bodenplatte (operace Podlahová deska).

Němci chtěli touto akcí zvrátit převahu Spojenců ve vzdušném prostoru, a to tak, že obřím náletem na spojenecké letecké základny zničí většinu britské, americké a francouzské vzdušné síly ještě na zemi. Přestože jejich operace způsobila spojeneckým vojskům značné škody, svůj hlavní cíl – umožnit Němcům znovu opanovat nebe nad západní Evropou – rozhodně nesplnila. Naopak. V konečném důsledku znamenala pro německé letectvo katastrofu.

„Na severu okresu Hochtaunus u města Merzhausen, kde se od pozdního podzimu předchozího roku nacházela letecká základna I. skupiny JG 2, byla ještě noc. Piloti všech čtyř perutí opustili své ubikace v Altweilnau a Niederlaukenu a brzy ráno se vydali na svá polní letiště. Po krátké operační instruktáži – sami kapitáni perutí nic konkrétního nevěděli – se rozjeli ke svým letounům. Cítili, že to bude těžký den. Ale operace Bodenplatte měla všechny hrozivé předtuchy ještě překonat,“ uvádí německý letecký historik Philipp Prinzing na stránkách titulu Flug Revue.

Drsné ráno

Faktem ale zůstává, že novoroční německý úder spojenecké letce tvrdě zaskočil. Nebyli na něj vůbec připraveni.

„První hodiny roku 1945 jsme trávili vítáním nového roku. Vzájemně jsme si přáli všechno nejlepší a dali si spolu pár piv,“ vzpomínal na poslední chvíle před útokem zbrojíř 137. perutě RAF Desmond Shepherd. Jeho peruť se v té době nacházela na letecké základně v nizozemském Eindhovenu.

„Po snídani jsem přecházel letištní dráhu směrem ke zbrojnici. V té chvíli jsem zaslechl střelbu. Když jsem se podíval nad ranvej, uviděl jsem něco, co vypadalo jako německá proudová stíhačka Messerschmitt Me 262, která se mi prohnala přímo nad hlavou, a těsně za ní následovalo několik focke-wulfů 190. Z opačné strany přilétalo několik messeschmittů 109. Vrhl jsem se do trávy vedle ranveje,“ pokračoval Shepherd ve vzpomínkách, které před pěti lety zachytil novinář a spisovatel Don Hollway na stránkách History Net.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, Royal Air Force official photographer, volné dílo zoom_in Hořící letoun Douglas Dakota náležející k velitelství dopravy britského Královského letectva (RAF), který byl zničen během útoku na leteckou základnu Melsbroek v Belgii, provedeného stíhacími bombardéry Luftwaffe v rámci operace Bodenplatte

Podle pozdějšího Clostermannova svědectví v knize Velký cirkus shromáždil německý polní maršál Luftwaffe Hugo Wilhelm Sperrle k tomuto úderu, jaký neměl za celou válku obdoby, tucet elitních stíhacích perutí. Soustředil je na letištích v Twentu, Apeldoornu, Aldhornu, v Hagelo, Münsteru, Lippstadtě, Rheine, Neukirchenu, Metelen, Harskanfu, v Teuge a na všech satelitních letištích těchto základen.

„Později se zjistilo, že šlo o stíhací perutě (Jagdgeschwader) JG-2, JG-3, JG-4, JG-5, JG-26, JG-27, JG-52, JG-53 a několik dalších útvarů – dohromady asi o 650 focke-wulfů 190 D a asi o 450 messerschmittů 109 K,“ vypočítává Clostermann v knize Velký cirkus.

Luftwaffe chtěla tímto obřím náletem znovu ovládnout vzdušný prostor nad západní Evropou. Spolu se zničením spojeneckých strojů ještě na zemi měli letci zlikvidovat i sklady, zásoby paliva a infrastrukturu letišť. „Do akce se zapojily všechny stíhací a bombardovací jednotky Luftwaffe na západní frontě spolu s jednotkami nočních stíhaček převelenými k této operaci. Jako vedoucí letadla posloužily stroje Junkers 88,“ uvádí na svých stránkách Memorial Flight Club RAF.

Německé letouny se vznesly do vzduchu asi ve tři čtvrtě na osm ráno. Kolem půl deváté už na 27 spojeneckých základnách od Bruselu až po Eindhoven dohořívaly na zemi stovky anglických a amerických letounů, zničených při tomto náletu. Němce však čekala drtivá odveta.

Mysleli, že jde o vtip

Německé letouny zaútočily podle Clostermanna ve třech sestavách po 300 až 400 strojích, vedených již zmíněnými junkersy. Jedna sestava přeletěla v nízkém letu těsně nad vlnami takzvané Zuiderské moře (dnes již zaniklou mělkou zátoku o rozloze přibližně 5 tisíc km² u nizozemského pobřeží, propojenou přes Waddenzee a Západofríské ostrovy se Severním mořem) a vznesla se až nad Bruselem. Druhý proud letěl v přízemním letu přes Arnhem k Eindhovenu a třetí přes Venlo k americkým liniím.

Pro spojence znamenal tento nálet dokonalé překvapení. „Když němečtí stíhači rozbíjeli letištní plochu v belgickém Knokke, zavolal velitel letky G. Dickinson naléhavě na velitelství, ale uslyšel jen: ‚Je 1. ledna, brácho, není apríl,‘“ píše Hollway.

Na velitelství si mysleli, že Dickinson žertuje, ještě při hovoru se ale měli přesvědčit, že se hluboce mýlí. Německé letouny se totiž vrhly i na ně. Dickinson ještě uslyšel ve sluchátku nevěřícné vzdychnutí: „Můj Bože, ti parchanti jsou tady!“, načež se hovor přerušil. Když so o chvíli později pokusil zavolat znovu, byla už telefonní linka mimo provoz.

„Překvapení bylo naprosté. Téměř půl hodiny postřelovaly messerschmitty a focke-wulfy spojenecké letouny, namačkané na zledovatělých letištích. V soustředěné nepřátelské palbě se podařilo vzlétnout jen několika málo spitfirům,“ píše Clostermann.

Podle jeho odhadu se Němcům podařilo v několika minutách zneškodnit až 800 spojeneckých letounů. „Jenom v Bruxelles-Evere bylo zničeno 123 dopravních letadel, létajících pevností, tajfunů a spitfirů. V Eindhovenu byla úplně zničena celá 124. kanadská peruť a jedna polská peruť spitfirů,“ uvádí slavný francouzský stíhač.

K tomu je ale třeba dodat, že podle jiných pramenů byl počet skutečně zničených spojeneckých letadel výrazně menší. „Na spojenecké straně bylo zničeno 305 letadel a poškozeno 190, většina z nich na zemi,“ konstatuje Prinzing na stránkách Flug Revue.

Spitfiry vracejí úder

Za to, že nálet Luftwaffe ani přes jeho překvapivost přece jen nevyšel, vděčí historie nejspíše tomu, že ne všichni spojenečtí piloti měli takovou kocovinu, jak Němci doufali. Z řady základen tak ještě před německým úderem odletěli plnit své ranní úkoly, a když po návratu zjistili, co se děje, mohli se okamžitě zapojit do boje.

„Jedenatřicet spitfirů ze tří polských perutí 131. křídla vzlétlo hned ráno 1. ledna mezi čtvrt na devět a půl devátou na bombardovací mise proti několika různým německým cílům. Když tedy na letiště v Sint-Denijs-Westrem zaútočilo v půl desáté 36 focke-wulfů 190 ze skupiny JG 1, tato letadla již nebyla na zemi,“ uvádí Memorial Flight Club RAF.

Focke-wulfy se při ničivém útoku zaměřily na zaparkovaná letadla, nákladní auta, budovy a další klíčovou infrastrukturu. Jejich úder zničil 18 spitfirů, jednu létající pevnost B-17, jeden těžký bombardér Short Stirling, čtyři avro ansony, jeden víceúčelový bojový letoun DH Mosquito a jeden auster. Zahynuli tři polští příslušníci pozemního personálu – dva řidiči a jeden letecký mechanik – a dalších 18 bylo zraněno. Ale jakkoli byly tyto ztráty tragické, ve skutečnosti byly vlastně nízké, protože nebýt brzkého startu Poláků, mohlo být zničených letounů i lidských obětí výrazně víc.

Navíc ještě v době německého útoku se začali polští piloti ze svého ranního letu vracet. A když viděli, co se na jejich letišti děje, pustili se do Němců se vší vervou a zuřivostí, která byla pro jejich působení v RAF příznačná.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, Royal Air Force official photographer, volné dílo zoom_in Hasiči stříkají hasicí pěnu na hořící bombardér Avro Lancaster, zasažený zápalnou bombou během německého náletu v rámci operace Bodenplatte

„První byl zpátky poručík Waclaw Chojnacki z 308. perutě, který se vrátil předčasně kvůli problémům s mechanismem uvolnění pumy u svého spitfiru. Sestřelil focke-wulf 190, a ten na letišti narazil do B-17. Bohužel, Chojnacki bojoval proti naprosté přesile a nevyhnutelně byl sestřelen a zabit. Jak se ale vracely ostatní spitfiry, okamžitě se všechny vrhly na focke-wulfy. Přestože se obě strany potýkaly s nedostatkem paliva, strhl se v nízké výšce hromadný letecký souboj, v takovém měřítku jeden z posledních. Polští piloti si nárokovali 14 zničených focke-wulfů 190, zatímco sami ztratili v boji jen dva spitfiry, včetně Chojnackého stroje. Bohužel i pilot druhého sestřeleného spitfiru, poručík Tadeusz Powierza z 317. perutě, při akci zahynul. Další sedm spitfirů muselo nuceně přistát kvůli poškození nebo úplnému vyčerpání paliva. Z 36 focke-wulfů 190, které to ráno vyrazily zaútočit na letiště Sint-Denijs-Westrem, se však 17 už nikdy nevrátilo,“ popisuje dění Memorial Flight Club RAF.

Štěstí měla také spojenecká základna Volkel ve městě Uden v Severním Brabantsku, kde bylo umístěno 122. křídlo RAF. Také toto křídlo vzlétlo onoho rána díky šťastné náhodě k ofenzivní operaci (takzvanému sweepu) nad Německem, díky čemuž neutrpělo při bombardování prakticky žádné ztráty a při návratu mohlo naopak ostřelovat Němce.

Protiletecká obrana nespala

Další těžké rány zasadila německému letectvu bdělá spojenecká protiletecká obrana. „Všechny letky zaznamenaly ztráty. Druhá skupina ztratila svého velitele Schrödera, který musel opustit svůj messerschmitt a na zemi padl do zajetí. Dvě perutě z druhé letky Richthofen byly zdecimovány na polovinu. Šlo o ztrátu, ze které se jedna z dosud nejúspěšnějších a nejprověřenějších německých stíhacích eskader již nikdy nevzpamatovala. Celková ztráta činila 40 procent,“ vypočítává Prinzing.

Podle prvotních odhadů po boji ztratila Luftwaffe za několik hodin asi 230 pilotů. Většina z nich padla, asi 60 se pohřešovalo a někteří byli zraněni. Ztráty byly pro německé letectvo tím tíživější, že mezi ně muselo započítat i svou elitu: konkrétně dva velitele letek, šest velitelů skupin, deset kapitánů perutí a více než 200 vyšších i nižších důstojníků.

„Některé ztráty byly způsobeny naší vlastní protiletadlovou obranou, protože některé německé protiletadlové baterie nebyly kvůli utajení a odchylkám od plánované trasy letu informovány o tom, že nad nimi budou přelétat naše vlastní letouny, a sestřelily je. Podle aktuálních informací tak bylo zasaženo více než 30 strojů,“ píše Prinzing.

Ofenziva tak měla pro Němce hořkou tečku. „Tyto vysoké ztráty znamenaly pro německou loveckou smečku definitivní konec,“ dodává Prinzing.

Neúspěšná operace vedla k tomu, že se němečtí stíhací piloti v čele s Güntherem Lützowem otevřeně vzbouřili. Začali požadovat sesazení říšského leteckého maršála Hermanna Göringa z funkce vrchního velitele Luftwaffe. Třebaže Göring si svou funkci uchoval, byl brán stále méně vážně – a německé letectvo se pod jeho velením až do konce války už nikdy nevzpamatovalo.

Na druhé straně citelné ztráty utrpěli i Spojenci. Nejhůře je nesla 85. letecká skupina RAF, pod níž spadala většina z již zmíněných 305 sestřelených a 190 poškozených spojeneckých letounů. Podle Clostermanna ji nakonec zachránil energický zásah jejího vrchního velitele, leteckého maršála Harryho Broadhursta. „Okamžitě zmobilizoval všechny nepoškozené letouny a bez meškání zburcoval v britském leteckém parku všechny zálohy. Díky tomu bylo možno ve 24 hodinách reorganizovat několik bojových perutí k udržení fronty,“ napsal Clostermann.

V operaci Bodenplatte ztratila Luftwaffe svou poslední šanci na převzetí bojové iniciativy. Od té chvíle Německo už jen sténalo pod těžkými leteckými údery, kterým nedokázalo čelit.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy