Ortoped, který nechtěl být doktorem. Dnes pečuje o Sáblíkovou i biatlonisty

Aktuálně

Ortoped, který nechtěl být doktorem. Dnes pečuje o Sáblíkovou i biatlonisty

Jaroslav Pilný – Jednou větou | Video: Petr Zedník

Za svou bohatou praxi odoperoval až desetitisíce pacientů. Před deseti lety ale spojil svoji kariéru s nemocnicí v Novém Městě na Moravě. Jaroslav Pilný je nejen váženým specialistou na chirurgii ruky, ale také renomovaným sportovním lékařem, který se stará například o Martinu Sáblíkovou. Lékařem přitom nikdy být nechtěl. „Jako doktor jsem se nikdy neviděl. Vždy mě zajímala historie a od dětství jsem četl historické knížky,“ svěřil se Jaroslav Pilný, jenž je primářem ortopedie v novoměstské nemocnici.

Jaká byla tedy vaše cesta k medicíně?

O medicíně jsem začal uvažovat až od gymnázia, které jsem měl možnost studovat v Hlinsku. Dělal jsem orientační běh, takže jsem si představoval, že bych mohl jednou dělat například sportovního lékaře. To byl první impulz, který mě na medicínu navedl. Tam jsem se dostal hned napoprvé. Dalším impulzem v mé cestě byla přednáška pana docenta Dlabala, což byl v jeden ze zakladatelů české chirurgie ruky. Tehdy jsme na přednášku přišli čtyři. Ukazoval nám utržené prsty, rozdrcené ruce z lisu a diskutovali jsme o tom, jak to řešil. Když byli ostatní po zkouškách ve čtvrtém a pátém ročníku někde na horách, já jsem byl u něj ve Vysokém nad Jizerou na stáži a učil jsem se, jak se spravují utržené prsty a jak se šijí šlachy.

Kam jste po dokončení studia zamířil?

Dvaadvacet let jsem působil v pardubické nemocnici. Nejdříve jako sekundární lékař. Následně jsem dělal sekundáře pro chirurgii ruky a revmatochirurgii. Poté jsem se stal šéfem artroskopie v Centru sportovní traumatologie. A po dvaadvaceti letech jsem přešel sem do Nového Města na Moravě na pozici primáře.

Vaším hlavním zaměřením je ošetření poranění ruky. Můžete přiblížit o co se jedná?

Ruka je poměrně složitý orgán a nikdo si neuvědomuje, jaké obtíže může způsobit právě poškození ruky. Nejsou to jen úrazy, kdy ruku strčíme i tam, kam nechceme. Těch samozřejmě není málo. Stejně tak jsou to ale i degenerativní poškození. To znamená například opotřebování, která člověku způsobují bolest, nenají se, neudělá si základní hygienu. To je poměrně problematické. Když jsem nastupoval do práce, byl to obor, kterému se nikdo moc nechtěl věnovat, protože všichni chtěli dělat endoprotézy (umělé klouby – pozn. red.), artroskopie (operační metoda kloubů – pozn. red.), nebo operovat páteř. To byly takové ty moderní obory, které se začaly rozvíjet. Ruka je poměrně složitá na diagnostiku. Jen v oblasti palce můžete mít třeba patnáct diagnóz a vy musíte přesně určit o co jde, protože operovat něco jiného znamená, že pacientovi nepomůžete.

Místo historie se Jaroslav Pilný věnuje ortopedii. Pečuje i o Martinu Sáblíkovou

Operoval jste tisíce pacientů. Můžete zmínit některý ze zákroků, který byl svojí podstatou netypický?

Jsou to většinou rekonstrukce po těžkých úrazech. Například pacient, kterého mi přivezli z Anglie, kde spadl na čtyřkolce. Byl to Čech žijící na britských ostrovech. Měl tam jen základní pojištění, takže mu dali ruku do sádry. Ono ho to strašně bolelo, takže si někde přes internet dokonce sháněl morfin, aby bolest ustoupila. U nás jsme mu udělali kompletní rekonstrukci zápěstí, což byl obrovský výkon, který komplikovala závislost na morfiu. Tehdy se proto ještě řešilo i odvykání. To bylo z pohledu nejen ortopedie, kterou jsem dělal, ale i z celkového stavu pacienta, velmi složité. Nakonec se ale pacient zahojil krásně. Pak jsem se dozvěděl, že v Anglii skončil, půjčil si peníze a rozjel v Chorvatsku firmu na půjčování motorových člunů.

Vaším koníčkem je sportovní lékařství. Staráte se o Martinu Sáblíkovou nebo o biatlonovou reprezentaci. Jak jste se k této spolupráci dostal?

Je to trochu složitější. Já jsem člověk, který rád sportuje, ale třeba při fotbale mi strašně vadí balon, takže jsem fotbal hrát nemohl a byl jsem považován samozřejmě mezi svými vrstevníky v těch šesti sedmi letech za méněcenného. Měl jsem ale obrovské štěstí, že jsem potkal partu orientačních běžců z Chrasti u Chrudimi a během pár let jsem se dostal na docela dobrou úroveň v orientačním běhu. Tento sport je o rychlém rozhodování ve stresu, z čehož v medicíně žiji pořád, protože ovládat stres je to nejdůležitější, co potřebujete a do toho se musíte umět rychle a přesně rozhodnout. A to je orientační běh.

Takže přes orientační běh jste se dostal až k Martině Sáblíkové?

Jakmile jsem skončil v devadesátém třetím roce s medicínou, okamžitě jsem byl oslovený tehdejším předsedou Českého svazu orientačního běhu, jestli bych nechtěl dělat doktora české juniorské reprezentace v orientačním běhu. Jako doktor jsem poté s orientačními běžci projel v podstatě celou Evropu. Ať už nejdříve jako doktor juniorského týmu nebo následně s reprezentací dospělých. Po mém konci v Pardubicích a přechodu do novoměstské nemocnice jsem skončil i na pozici doktora u orientačního běhu. S lidmi ze sportu jsem tak komunikoval pouze společensky. A právě tehdy jsem se od mého kamaráda dozvěděl, že Petr Novák (trenér rychlobruslení – pozn. red.) hledá lékaře k Martině. No a když jsme se viděli, sedli jsme si spolu, popovídali jsme si a lidsky jsme si velmi sedli.

Jak taková spolupráce funguje?

Primárně jsem primářem ortopedického oddělení nemocnice Nové Město na Moravě, a proto je moje stěžejní práce zde v nemocnici. My jsme, jak s Martinou, tak případně i s biatlonisty, domluvení, že když mají jakýkoliv problém, zavolají a buď jsem schopný to vyřešit po telefonu, nebo pokud to nejde, tak pacienta přivezou. Já si ho vyšetřím a rozhodnu, co je potřeba. Pokud je to potřeba rychle odoperovat, tak to samozřejmě udělám.

Jako tomu bylo u poslední operace Martiny Sáblíkové?

Tehdy byla Martina na závodech v Calgary a v Salt Lake City. Posílala mi neustále obrázky a já jsem podle nich věděl, na co se mám připravit. Tady jsem si připravil s laskavostí ředitelství, které mě v tomto podporuje, sál a udělala se operace. Ona přistála večer ve Frankfurtu nad Mohanem v sedm hodin ráno, přijela sem a v 10 hodin byla po operaci, takže to bylo opravdu rychlé. Není to o tom, že bych jezdil s nimi. Samozřejmě na Olympiádu si to řeším tak, že si vezmu čtrnáct dní dovolené a jedu taky, abych viděl něco nového. Respektive, myslím si, že je to potřeba. I s Martinou je to fajn, protože když je nervózní, probíráme spíše jiné věci než rychlobruslení.

Byl jste na dvou zimních olympiádách v Jižní Koreji a Číně. Olympiáda je pro sportovce často potkáváním a poznáváním různých kultur. Je to podobné u týmových lékařů?

Když jsem byl poprvé v Pchjongčchang, komunikovali jsme se slovenskou výpravu a jinak jsem tam v podstatě nikoho neznal. V Pekingu byl samozřejmě vlivem covidu jiný režim. Tam jsem znal šéf lékaře slovenské reprezentace, takže jsme byli znovu v kontaktu. Spíše jsme ale konzultovali některé věci. S orientačními běžci jsme se jako lékaři znali. Švýcaři, Norové, Švédové, to už jsme byli taková parta. Potkávali jsem se a diskutovali jsme. To zase člověka posune o kus dál.

Lékař Jaroslav Pilný navštívil v minulosti olympijské hry v Pekingu

Kromě práce v novoměstské nemocnici a spolupráce se sportovci jste také pedagog, učíte na Lékařské fakultě v Hradci Králové. Jací jsou podle vás dnešní studenti medicíny?

Mám trošku pocit, a to se shoduji s mnoha kolegy, že ti špičkoví studenti jsou pořád. Pak byl průměr a pak byl podprůměr. Začíná nám ale chybět ten průměr. Samozřejmě to může být jen můj pohled na danou problematiku. My jsme brali jako samozřejmost, že si lekce musíme odsedět, držet háky na sále, a že to je o dlouhé práci. Když jsem byl svobodný, přišel jsem ráno o půl sedmé do práce a třeba do desíti do večera byl v práci, protože přivezli úraz a já jsem byl rád, že jsem mohl držet háky. Tehdy samozřejmě těch možností vyžití nebylo tolik jako dnes, ale pořád je to o tom, že když chcete něčeho dosáhnout, je to jako ve sportu. Když chcete vyhrávat přebory pomocných škol, nemusíte trénovat….. V medicíně je to stejné. Pokud chcete být průměrným doktorem nebo podprůměrným, nemusíte na sobě pracovat. Je to vždycky o osobní píli.

Vraťme se z Olympiád a z vysokoškolských učeben zpět do Nového Města na Moravě. Máte nějaký zvyk či rituál, který před operacemi děláte?

Nemám. Já si myslím, že je vždy důležité, aby byl člověk na operaci připravený. Když už jdete operovat, musíte vědět, co budete dělat. Pokud jde o něco složitého, klidně čtrnáct dní dopředu si procházím vše, co o operaci vím. Několik nocí nespím a projíždím si v hlavě, jakým způsobem to budu dělat a snažím se najít úskalí, která tam jsou, a psychicky se na ně snažím připravit. S oblibou říkám, že operatér by neměl přemýšlet, měl by se řídit rutinou a tu hlavu zapnout, až když se něco děje jinak, než si naplánoval. Takový to, že někteří doktoři řeknou, že to ještě neviděli a jdou operovat, to je, si myslím, to nejhorší, co může pacienta potkat.

Jste velmi vytíženým doktorem. Zajímalo by mě, jak vás vaše práce ovlivnila v osobním životě?

Podívejte, myslím si, že pokud děláte takový obor, s osobním životem to máte trošku složitější. Obdivuji svoji ženu a svoji rodinu, kteří víceméně trpí. Je to o tom, že když jsem deset až dvanáct hodin v práci, přijdu unavený. A není to o tom, že budu velmi dobrým společníkem. Dost často se stává, že když jsem opravdu unavený, najím se, osprchuji, něco si třeba lehce čtu a jdu spát. Kolikrát jsem ve stavu, kdy nejsem schopný ani číst, pustím si nějakou muziku do uší a vyžaduji doma klid, abych si odpočinul. Sám už mám zdravotní problémy, takže jsem omezil sportování, takže se snažím hlavně chodit na procházky. Jediné, s čím snad doma pomůžu, je vaření, které mám rád. To je ale jediné. Jinak je celá domácnost většinou na manželce.

Pilný přebírá Chlumského ceny za nejlepší knihu roku 2017 v oboru ortopedie a trumatologie

Na závěr by mě zajímal váš vztah ke Žďársku. Přeci jen tu už nějakou dobu žijete a pracujete…

Narodil jsem se ve Skutči, takže k tomuto regionu mám celkem dobrý vztah. Na Žďársko jsem jezdil na orienťák. Díky němu jsem tu měl hodně kamarádů, se kterými jsem se pořád potkával. Tím, že mám vztah ke sportu, je tento region úžasný. Navíc tady neztrácíte čas. Bydlím přímo v Novém Městě na Moravě a autem jsem za čtyři minuty v práci. Vyřeším si ji a jedu domů. Kdybych byl v Praze nebo třeba v Pardubicích, tak jedete hodinu do práce a hodinu z práce. Když tu hodinu můžete věnovat něčemu jinému, například práci, vzdělávání, psaní anebo rodině, je to dar.

doc. Mudr. Jaroslav Pilný, Ph. D (nar. 1969)

  • Absolvent Univerzity Karlovy v Praze a Lékařské fakulty v Hradci Králové, specializuje se na ošetření ruky

  • Od roku 1993 pracoval v Pardubické nemocnici, v Krajské nemocnici Nové Město na Moravě působí od roku 2015

  • Od roku 2015 je lékařem Martiny Sáblíkové a od roku 2023 působí také jako lékař české biatlonové reprezentace

Tento článek jste si mohli přečíst díky vašemu předplatnému.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy