Bergen-Belsen byl založen v roce 1940 původně jako zajatecký tábor v severním Německu. Vznikl tak, že nacisté přestěhovali 600 francouzských a belgických válečných zajatců do kasáren na vojenské výcvikové základně poblíž německé vesnice Belsen, používaných dříve stavebními dělníky. Během roku 1941 dorazilo do tohoto tábora, známého také jako Stalag 311, asi 20 tisíc sovětských válečných zajatců. Mnozí z nich museli spát bez jídla venku v jámách, které si sami vykopali. Do jara 1942 tak v Bergen-Belsenu zemřelo hladem, nemocemi nebo na podchlazení asi 14 tisíc sovětských válečných zajatců.

Od roku 1943 začali být v táboře zadržováni židovští civilisté s cizími pasy, které mohli nacisté používat jako „páku“ pro možné výměny za Němce internované ve spojeneckých zemích nebo za peníze. „Tito vězni měli buď spojení s místy, jako jsou Spojené státy americké nebo Palestina, nebo byli považováni za mimořádně cenné z jiných důvodů,“ uvádí portál Holocaust Explained. Němci proto s těmito „Židy na výměnu“ zacházeli lépe než s jejich protějšky v jiných táborech. Podle historika Nikolause Wachsmanna byly jejich životní podmínky v táboře „chudé, ale snesitelné“. Většina z nich však ani přesto nebyla nikdy propuštěna.

V posledních měsících války, když Spojenci postupovali na Berlín, se situace v Bergen-Belsenu naprosto radikálně změnila. Němci do něj totiž evakuovali desítky tisíc židovských vězňů z dalších koncentračních táborů ve střední a východní Evropě, které vyklízeli, jak se blížila Rudá armáda. Tábor se tak zcela beznadějně přeplnil, jeho populace vzrostla raketově ze zhruba 7300 v červenci 1944 na 41 tisíc v březnu 1945. To vedlo k mnohonásobnému zhoršení už tak hrozivých hygienických podmínek, v jehož důsledku začali věznění lidé po tisících umírat.

„Od ledna do poloviny dubna 1945 v něm zemřelo hladem, nemocemi a vyčerpáním více než 35 tisíc lidí. Další tisíce zemřely v týdnech poté, co byl tábor osvobozen spojeneckými silami,“ uvádí Howard Markel na stránkách PBS News. V lednu 1945 v táboře také vypukl tyfus, který si začal mezi zesláblými vězni okamžitě vybírat tisíce obětí.

Smrt Anny Frankové přišla dřív

Obětí tyfové nákazy se v roce 1945 stala i 15letá Anna Franková, autorka slavného deníku z tajného úkrytu své rodiny, odhaleného v srpnu 1944. Němci Annu i celou její rodinu (matku, otce a sestru Margot) poslali v září 1944 transportem do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka.

O dva měsíce později, začátkem listopadu 1944, byla Anna spolu s Margot a tisícem dalších osvětimských vězeňkyň převezena do Bergen-Belsenu, který se po krátkém uzavření v únoru 1944 znovu otevřel. Rodiče obou sester zůstali v Osvětimi, kde jejich matka v lednu 1945 zemřela hlady. Z celé rodiny přežil jen otec Otto Frank.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, seržant H. Oakes, 5. armádní filmová a fotografická jednotka, volné dílo zoom_in Osvobození koncentračního tábora Bergen Belsen. Britští vojáci dohlížejí na distribuci jídla vězňům tábora.

Anna i Margot zemřely v Bergen-Belsenu na tyfus ještě před osvobozením tábora, pravděpodobně ale dříve, než se donedávna předpokládalo.

„Po celá desetiletí historici uváděli datum Anniny smrti 31. března 1945 – pouhé dva týdny předtím, než tábor osvobodily spojenecké síly. Nizozemský Červený kříž vyzpovídal mnoho přeživších a odhadl datum její smrti mezi 1. a 31. březnem 1945. Později nizozemské úřady zvolily jako oficiální datum 27. března pro Margot, jež na tuto nemoc zemřela také, a 31. března pro Anne. Ale výzkum provedený v roce 2015 historiky v Muzeu Anny Frankové v Amsterdamu zjistil, že obě sestry Frankové pravděpodobně zemřely týdny dříve – v únoru 1945,“ konstatuje Markel.

Výzkum byl založen na novém přezkoumání výpovědí přeživších očitých svědků, kteří Annu a Margot v Bergen-Belsenu viděli. „Margot a Anna přežívaly v děravém stanu, kde jako záchod sloužil jen příkop pro latrínu. Čerstvé vody bylo málo. Sláma, používaná na podestýlku, se hemžila vešmi. Jedna z Anniných bývalých spolužaček Nanette Blitzová oznámila, že ji viděla v táboře za plotem z ostnatého drátu ještě někdy začátkem prosince. O desítky let později Nanette s hrůzou vzpomínala: ‚Tehdy už z ní nezbývalo víc než kostra. Byla zabalená v dece, protože šaty už dál nosit nemohla, jak byly zavšivené.‘ Naposledy ji prý viděla někdy v lednu 1945,“ píše Markel.

Další svědkyně, například Martha von Collemová, která navštěvovala stejnou synagogu jako Frankovi, nebo kamarádka Margot Hanneli Goslarová, uváděly, že viděly Annu a Margot naposledy živé během února, ale že obě dívky už byly extrémně zesláblé a vykazovaly jasné známky tyfové nákazy. „Jednoho dne tam prostě nebyly,“ dodala další svědkyně, spolužačka Anny Rachel van Amerongenová.

„Toho pekla se nikdy nezbavím“

Britské síly, konkrétně 63. protitankový pluk a 11. obrněná divize britské armády, osvobodily Bergen-Belsen 15. dubna 1945 na základě předchozí dohody s ustupujícími Němci z 12. dubna o pokojné kapitulaci tábora.

Nikdo ale britské vojáky nepřipravil na to, co uvidí po vstupu do tábora. Uvnitř jen tak tak přežívalo asi 55 tisíc až 60 tisíc hladovějících a smrtelně nemocných vězňů, kteří tam zůstali bez jídla, bez vody i bez základní hygieny. Mnozí trpěli stejně jako Anna Franková tyfem nebo úplavicí a všichni zoufale potřebovali lékařskou pomoc. Kolem tábora ležely tisíce nepohřbených mrtvol v různém stádiu rozkladu.

„Na těla byl příšerný pohled. Některá byla úplně zelená. Mrtví vypadali jako kostry pokryté kůží – maso bylo pryč. Mezi dospělými se válela těla malých dětí. Různě po táboře se povalovaly stovky těl, v mnoha případech navrstvených po pěti až šesti na sebe,“ cituje Encyklopedie holokaustu otřesnou výpověď jednoho z členů britské armádní filmové a fotografické jednotky (AFPU), jež začala všechnu tuto hrůzu dokumentovat.

První tým AFPU, který dorazil onoho 15. dubna, se skládal ze seržantů Mikea Lewise a Billa Lawrieho, kteří natáčeli, a seržanta Harryho Oakese a poručíka Martyna Wilsona, pořizujících fotografie. Obě dvojice dokumentovaly dění v táboře až do 26. dubna 1945, kdy je vystřídal jiný tým.

Na stránkách Belsen lze najít například Oakesovy vzpomínky na děsivý okamžik, kdy buldozery začaly zahrnovat mrtvoly do masových hrobů. „Jednou požádali kluka, trochu mladého, aby vytáhl buldozer. Bylo to dost ošemetné, první chlap to nedokázal. Na záběrech můžete vidět, že má kolem nosu a úst uvázaný kapesník.“

Oakes se poctivě snažil o to, aby celou hrůzu zdokumentoval, ale přitom se vyvaroval senzacechtivosti, kterou by mohla daná scenérie vyvolat. „Daly se tam pořídit svým způsobem grotesknější záběry, třeba když byly stráže SS přinuceny sbírat mrtvoly, a pak je přehozené přes ramena nosily do jam s vápnem. Nebo opravdu šokující snímky, například detail povalující se lidské hlavy. Ale to bych to přehnal. Byl jsem si vědom povinnosti ukázat, jaké to opravdu bylo, ale nedělat z toho nic víc, jestli chápete, co tím myslím,“ cituje Oakesova slova web Belsen.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, seržant Midgley, 5. armádní filmová a fotografická jednotka, volné dílo zoom_in Osvobození koncentračního tábora Bergen Belsen. Dozorci tábora SS jsou nuceni nakládat těla mrtvých vězňů na nákladní auto k pohřbu.

Také kameraman Mike Lewis se 40 let po válce svěřil médiím, že mu v hrozivých chvílích pomáhalo soustředit se na práci a práce s kamerou ho částečně ochránila před realitou. Ale ne dost. „Když jsem odcházel z Belsenu, chtěl jsem zapomenout. Ale po 40 letech vím, že nikdy nezapomenu. Že toho pekla, které jsem viděl, se nikdy nezbavím,“ uvedl Lewis v roce 1985 v rozhovoru. Ten minulý týden připomněla stanice Radio Times u příležitosti představení nového dokumentu režiséra Sama Mendese, vytvořeného k 80. výročí osvobození tábora. Dokument se skládá z němých záběrů natočených Lewisem a Lawriem, doplněných archivními rozhovory s oběma vojáky natočenými v 80. letech minulého století.

Pomoc přišla pro mnohé pozdě

Britská armáda okamžitě začala organizovat humanitární pomoc. Její prioritou bylo pohřbít mrtvé, zamezit šíření nemocí, obnovit dodávky vody a zajistit dodávku vhodných potravin pro hladovějící vězně v různých fázích podvýživy. Za tím účelem byl do tábora povolán další vojenský a civilní zdravotnický personál.

„Britové ale čelili při stabilizaci táborových podmínek vážným problémům. Ještě po osvobození zemřelo téměř 14 tisíc vězňů,“ uvádí na svých stránkách International War Museum.

Těm, kteří byli příliš nemocní nebo podvyživení, tak vlastně osvobození nepřineslo úlevu. Přišlo pro ně totiž už moc pozdě. I pro lékaře, stejně jako pro britské vojáky, představovala hrůza Bergen-Belsenu něco nad lidské chápání. „Mrtví a živí tam byli všichni pohromadě. Neměli už energii mrtvé vynášet a všude jich bylo tolik… že bylo těžké rozeznat, kdo ještě žije a kdo už je mrtvý,“ cituje časopis Smithsonian Magazine slova tehdejšího lékařského asistenta Williama Arthura Wooda.

Nicméně i tak zůstali někteří bývalí vězni po osvobození v oblasti a přestěhovali se do tábora pro vysídlené osoby, kde začali znovu budovat svůj život. „Ačkoli Britové zkusili pojmenovat nový tábor jako Hohne, přeživší se odmítli vzdát názvu Bergen-Belsen,“ poznamenává United States Holocaust Memorial Museum.

Hrůzný tábor se tak stal po válce paradoxně místem znovuzrození židovského života v Evropě. Přeživší se oženili a založili rodiny, kromě toho zakládali odborné a náboženské školy. Mnozí se také přiklonili k sionismu, žádali Británii, aby umožnila židovským uprchlíkům emigrovat do Brity ovládané Palestiny, a volali po založení židovského státu.

Poslední obyvatelé vyhnaneckého tábora odešli do nových domovů v srpnu 1951. Dnes stojí na místě bývalého táborového komplexu památník a muzeum připomínající všechny jeho oběti. U příležitosti 80. výročí jeho osvobození zahájila londýnská Wiener Holocaust Library speciální výstavu zachycující celou jeho historii. Potrvá až do 10. července.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy