Křesťanství alespoň zpočátku opilství tolerovalo. Teprve ve vrcholném středověku se začala prosazovat myšlenka, že to není v pořádku, načež se zformuloval názor, že opilství je hřích.

První křesťané holdovali vínu

První křesťané však ještě holdovali vínu, setkáváme se s ním i v nejstarších legendách o životě světců, vždyť pití vína nakonec patří k rituálu křesťanské mše.

Kupříkladu v armádě mělo prý opilství vliv blahodárný, hlavně pro bitvy. Navíc – od starověku přes středověk se zločin v opilosti označoval jako polehčující okolnost – s tím souhlasila i církev. Zní to podivně, ale v době raného středověku církev svým způsobem bojovala vínem proti pohanství – v pohanských rituálech se většinou vyskytovalo pivo. Takže platila rovnice – pít víno je křesťanské, pivo je projevem zaostalosti. Pivo však rozhodně nebylo úplně zavrženo. Církev jen uvažovala, jaký poměr pití je při konzumaci z hlediska víry správný.

V 9. století se konal církevní koncil v Cáchách, kde byla vytvořena podrobná převodní tabulka, jaké množství pití mohou kanovníci denně zkonzumovat. Na poměru pití vína a piva si můžeme uvědomit, že vyjadřovat přesvědčení vhodným nápojem se udrželo velmi dlouho.

Postupně bylo pití označováno jako hřích

Církevní odpor proti opilství se začal formulovat od 12. nebo 13. století, protože se také prosadil model odříkání. Opilství bylo tehdy označeno za hřích, opilý člověk totiž těžko mohl otevřít svou mysl Bohu. Takováto církevní snaha se však celkem míjela účinkem. Je pravdou, že se rozšířil názor, že opilství je stav nedůstojný a ošklivý, ale přesto se v pití pokračovalo. To ostatně není jen problémem středověku.

Říká se, že staří Čechové rozhodně pít uměli, i když písemné prameny většinou raději mlčí. Oproti tomu jedním z prvních takových záznamů o oblibě pití u nás je vizitace pražského arcijáhenství z let 1379 – 1380. Zástupci arcidiecéze prověřovali morální stav farářů. Můžeme usuzovat, že když našli mezi kněžími takovou spoustu opilců, jak je psáno, stav jejich oveček zřejmě nebyl lepší.

Podle vizitace také množí kněží, kteří pili v míře větší než malé, obtěžovali ženy a v opilosti tropili zlomyslné kousky na majetku svých farníků. U mnichů tomu s pitím prý nebylo jinak. Nelze převyprávět všechny příhody o jejich kouscích v opilosti, ale lidé obecně, u nás jako ve světě, pili rádi a bez zábran.

Husitství a renesance – obojí přineslo další změny

U nás jistou změnu přineslo husitství –  kališníci trvali nad dodržováním střídmosti a opilství bylo opravdu těžkým hříchem – hrozila i poprava! Avšak tento stav netrval moc dlouhou dobu. Ve druhé polovině 15. století se české země poprvé setkávají s renesančním způsobem myšlení. Zavládla filozofie užívání života. Pokud byl někdo namol, použil se obrat, že „pil hrubě“. A renesance je považována za zlatou dobu opilců.

Jen jedna citace z roku 1591. Mladý pán Václav z Mitrovic si zapsal: „Když my se s přáteli shledáme, jiného nic před sebe nebereme, než-li že jeden druhého do pití a žraní nutí, až ho užereme, a spadne-li kdo jsa ožralý, nad tím, že jsme ho tak spravili, obzvláštní potěšení máme a tomu se smějeme.“

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy