Problém filmových či literárních fikcí čerpajících ze skutečných událostí je, že ve jménu dobrého příběhu často potlačí realitu. Umělecké ztvárnění děje pak žije v očích publika svým vlastním životem. V lepším případě může „film podle skutečných událostí“ nasvítit všeobecný problém, v horším ale může ublížit konkrétním žijícím lidem.

Oba krajní případy v sobě spojil film Filipa Renče Requiem pro panenku s Annou Geislerovou v hlavní roli. Drama, kterému v roce 1992 jen o vlásek unikla nominace na Oscara, viděl tehdy snad každý. Po uvedení do kin bylo nejnavštěvovanějším v Československu a zpracováním i zvoleným tématem vzbudilo senzaci.

play_fill

Umělecky i výtvarně bezesporu hodnotný film na jedné straně upozornil na problematiku života postižených lidí v sociálních ústavech a jejich nedostatečného financování, podobně i na společenské pokrytectví socialistického Československa.

Na druhé straně ublížil konkrétním lidem – zejména vychovatelkám měděneckého ústavu a dobrovolným hasičům, kteří se k požáru s 26 mrtvými ženami a dívkami na odlehlou planinu Krušných hor se svou předpotopní technikou v husté mlze dušičkového počasí po křivolakých silničkách jen s námahou vůbec vydrápali.

A nahoře, u hořícího domu zjistili, že nemají jak a čím hasit. Nejenže chyběla voda v hydrantech – ta tam ostatně nikdy nebyla v množství potřebném k jakémukoliv hašení, jak zjistila pozdější revize. Nefunkční byly i hasicí přístroje východoněmecké výroby, porouchané byly také stříkačky dobrovolných hasičů a dokonce nikdo nikdy, ani tehdy, ani později, nenašel plány rozlehlé vily – dříve továrny na nitě, později školicího střediska pohraničníků.

close info Zdroj: se svolením Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna, Deník/Jiří Nováček zoom_in Plánek Ústavu sociální péče v Měděnci. Uvnitř uhořelo 26 mentálně postižených dívek a žen. Snímek je z vyšetřovacího spisu uloženého v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna.

Šlendrián tehdy musely přiznat interně i úřady – ven se ale nic z pochybení tehdejších stranických a okresních aparátčíků z Chomutovska nedostalo.

Fikce, která záměrně popírá realitu

Jak pojal film režisér Filip Renč, tehdy ještě student 3. ročníku FAMU, se kterým na scénáři spolupracovali Igor Chaun a Zdeněk Zelenka? Volně se nechali inspirovat povídkou tehdy začínajícího spisovatele a později investigativního novináře Josefa Klímy. Ten převyprávěl svoji verzi měděneckého požáru v roce 1990 do útlé povídkové sbírky Brutalita. K sepsání příběhu ho podle vlastních slov inspirovala zpráva z novin, které událost krátce po neštěstí zachytily.

Popravdě řečeno, Klíma neměl tehdy moc z čeho čerpat – komunistické úřady dušičkový požár z roku 1984 úspěšně ututlaly. Za nepřesnosti v knize se autor později sám od sebe kál – a ženám, které v knize figurovaly, se osobně a pak i veřejně omluvil. Měděnecký příběh už ale žil svým vlastním životem, nezávislým na skutečnosti. A žije tak v povědomí velké části společnosti dodnes.

play_fill

Jak v roce 1991 vlastně tvůrci film uvedli? „Do ústavu sociální péče pro mentálně postižené dívky přivezou policisté čtrnáctiletou dívku Mariku v těžkém psychickém šoku. Její otec se ji totiž pokusil znásilnit. Dívka se snaží upozornit na to, že sem nepatří, a když nikdo nereaguje, chce z ústavu utéct. Dostává se tak do sporu s cynickým personálem i s lhostejným ředitelem. Život v ústavu připomíná peklo. Sadistické vychovatelky týrají postižené dívky a udržují je pod silnými dávkami prášků. Zoufalá Marika přesto nepřestává doufat. Podaří se jí sice uprchnout, je však donucena k návratu. Její spory s vychovatelkami se stále vyhrocují a směřují k tragickému vyvrcholení.“

Příznačné je, že se Filip Renč během přípravy filmu ani během natáčení s Evou Kováčovou, která ústav zapálila, nesetkal. Vychovatelky jsou v Requiem zobrazeny jako brutální věznitelky, které si autoritu vynucují léky a násilím. Realita je ale podle pamětníků a také vyšetřovacích spisů, které Příběhy zla Jiřího Nováčka prostudovaly, jinde.

O 75 chovanek se staralo 30 místních lidí

V jednopatrovém rozlehlém domě s dřevěnou nástavbou druhého patra žilo 75 tělesně a duševně postižených žen od 16 do 42 let. Úřady jim říkaly děti.

Bydlely v sedmi pokojích v obou patrech, ložnice měly od 7 do 15 lůžek. Byly rozděleny podle stupně postižení do pěti oddělení. V prvním žily ženy plně odkázané na cizí pomoc. V nejlehčím pátém oddíle pak bydlely chovanky, které pod dohledem personálu byly schopny i přes duševní postižení dělat jednoduché práce.

Vila patřila k nejhezčím v Měděnci, kolem byla udržovaná zahrada. Na ni se občas chodily hrát s chovankami i místní děti. Rozhodně tedy žádný polorozpadlý zámek jako ve filmu.

O postižené ženy a dívky se staralo 30 lidí. Pokud pomineme ředitele ústavu, ekonomku, skladnici, tři kuchařky, pradlenu, uklízečku a dva topiče, pak se o svěřenkyně přímo nepřetržitě staraly čtyři vychovatelky, čtyři zdravotní sestry a deset sanitářek.

Všichni byli místní – z Měděnce, Kovářské a Klášterce nad Ohří, jedna sanitářka dojížděla z Kadaně. „Stejně jako v podobných zařízeních tvořil personál různé skupinky, které se více či méně bavily mezi sebou. Jejich vztahy byly v mezích normálu,“ napsali do protokolu vyšetřovatelé.

„Nejlepší vztah ke svěřenkám měly zdravotní sestry. Kuchařky si hleděly svého a do ničeho se nemíchaly a svoji partu měly i vedoucí pracovnice nebo sanitářky. Svátky a výročí pak slavili všichni v ústavu společně. Víceméně jako všude jinde,“ všiml si topič Jaroslav Jeřábek. Žádná prosluněná idyla, ale rozhodně ani žádný středověk nebo svévole šíleného personálu, jak líčil film.

Ústavní řád se podobal táborovému rozvrhu

Režim v ústavu se řídil poměrně strohým domovním řádem. Na třech stránkách upravoval výchovu chovanek, samotný denní režim, stanovil zdravotnická a hygienická pravidla, stejně jako možnost návštěv v ústavu a pobyt žen mimo něj.

V dopoledním i odpoledním zaměstnání se střídaly rozumová výchova, tělocvik, smyslová výchova, hudební a pracovní výchova. „Dbá se o co nejdelší pobyt chovanek na čerstvém vzduchu,“ připomínal vedoucí ústavu Jiří Tišler.

„Všichni zaměstnanci dbají o to, aby chovanky udržovaly osobní hygienu, aby se denně myly do poloviny těla, pravidelně si čistily zuby a udržovaly čisté ruce,“ vtělil do denního řádu ústavu jeho šéf.

Chovanky se jednou týdně koupaly, denně sprchovaly. Jednou za týden jim myl personál hlavy. Každý týden se také vyměňovalo ženám prádlo. V ústavu byly povoleny návštěvy – ne však každému a ne vždy. U nepohyblivých žen umožňoval vedoucí ústavu návštěvu na pokoji.

V době tragického požáru byl ovšem Měděnec už asi měsíc uzavřený kvůli epidemii úplavice.

play_fill

I když domovní řád výslovně zakazoval návštěvám v ústavu nocovat nebo se stravovat, pamětníci dosvědčili, že za mladými sestrami chodívali tajně, za zády ředitele, občas mládenci z okolí.

Ženy z ústavu měly povoleno jezdit i domů, celkem však mohly strávit u svých rodin ročně nejvíce 28 dní. „Domů odjíždějí jen ty chovanky, u kterých je zaručena řádná péče v rodině a u kterých není nařízena ústavní výchova soudem.“ Obě tato opatření se vztahovala mimo jiné i na žhářku Evu Kováčovou – domů se z ústavu nedostala kvůli souběhu soudního zákazu a nedostatečné péče v rodině.

Personál se snažil, ale jeptišky nenahradil

Ne že by byl měděnecký ústav rajskou oázou – tou zřejmě nemůže být už z podstaty žádná léčebna, a už vůbec ne ta, kde žijí mentálně a tělesně postižení lidé. Poměry uvnitř ale odpovídaly podle obsáhlých zjištění vyšetřovatelů a svědectví řady pamětníků tehdejším normám i společenským konvencím.

Až do osudného požáru si na chod ústavu také nikdo podle dostupných dokumentů nestěžoval – rozhodně ne jeho zřizovatelé, chomutovský okresní národní výbor a tamní sociálka. Ti ovšem obrátili hned poté, kdy se na světlo začaly dostávat jejich vlastní alibismus, opomenutí a chyby – trvalé podfinancování ústavu a jeho nedostatečné vybavení materiálem.

Oběti požáru měly společný pohřeb. V archivu se z něj zachovaly dobové snímky:

Problémem byla i část neproškolených zaměstnanců – aparátčíci Komunistické strany Československa totiž z ústavu vyhnali řádové sestry dominikánky, které se v něm o postižené staraly do roku 1975. K těžké, špatně placené práci s mentálně postiženými lidmi se ovšem do odlehlých hor nikdo nehrnul. Nebylo divu, že část personálu neměla při vší snaze postarat se o svěřenkyně potřebnou kvalifikaci.

Strojník Miroslav Zrno, který bydlel v sousedství ústavu a místní poměry velmi dobře znal, každopádně považoval zvěsti, které se po požáru vyrojily, za přehnané. Jeho žena byla totiž ústavní kuchařkou a sám Zrno do domu často docházel.

„O tom, že v ústavu byly chovankyně neúměrně trestány, se začalo po požáru skutečně mluvit. Je to ale přehnané. Stejně jako ostatní řeči kolem ústavu a ohně,“ uvedl. „Za jeptišek se snad měly chovanky lépe. Byly více zaměstnávány ručními pracemi, sbíráním bylinek, šitím, vyšíváním, pletením. Ale teď jsou zase lépe stravovány a oblékány,“ ozřejmil poměry.

Sanitářka Anna Fendrštátová, v době požáru padesátiletá a tudíž jedna z nejzkušenějších zaměstnankyň, se zase vyjádřila k ukládání trestů, které začala veřejně propírat šuškanda. „V případě špatného chování nebo při záchvatu dostávaly studenou sprchu. Ne často. Většina případů se dala řešit po dobrém, domluvou,“ řekla.

Ke stříhání chovanek vyšetřovatelům řekla, že jednou byly kvůli vším ostříhány všechny ženy v ústavu. „Pokud vím, Kováčová byla za ty čtyři roky ostříhaná asi třikrát, vždycky po útěku,“ dodala.

Svěrací kazajku a sprchy předepisovali lékaři

Vychovatelky zároveň prozradily, že měly v kanceláři vedoucího i volně dostupná policejní pouta – používaly se výjimečně, v nouzi, když bylo třeba zklidnit chovanku při záchvatu. Krátce před požárem obdržel ústav v Měděnci i jedno klecové lůžko. Občas v něm přespávala jedna z mimořádně silných chovanek, která v noci pravidelně padala z postele. Podle vychovatelek si postižená žena lůžko oblíbila a sama ho vyžadovala.

Filmová fikce odvolávající se na skutečné události pojednává sugestivně také o injekcích, které prý chovanky dostávaly, aby se zklidnily. „Pokud byly injekce chovankám podávány, tak nikdy ne za trest a vždy pouze se souhlasem ústavního lékaře, doktora Jonáše nebo doktorky Stiebrové, kteří je i předepsali,“ vypověděla další zkušená sanitářka Věra Ječmenová, které bylo v době požáru šedesát let.

Informace z vyšetřovacích spisů k požáru ústavu v Měděnci lze dohledat v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna:

Vychovatelka Hana Hnízínová se domnívala, že některé chovanky do ústavu tohoto typu nepatřily. „Vzhledem k rozdílným schopnostem svěřenek bylo založeno v Měděnci také páté oddělení, které předtím v ústavu vůbec nebylo. Zde byly umístěny nejschopnější chovanky, mezi nimi i Kováčová,“ řekla vychovatelka.

„Některým svěřenkám byla někdy předepsána také svěrací kazajka. Seznam byl, společně se studenou sprchou, která byla svěřenkám také aplikována, vyvěšen na nástěnce ve vychovatelně. Na seznamu podepsaném doktorem Jonášem a doktorkou Stiebrovou byla spousta holek,“ dodala vychovatelka Hnízínová.

Režim popřel v Měděnci sám sebe

Aparátčíci Okresního národního výboru v Chomutově si každopádně byli svých pochybení a opomenutí dobře vědomi. Měděnecký ústav proto ještě před skončením vyšetřování, už 28. prosince 1984, potichu zrušili, postižené ženy přestěhovali do rekreačního střediska domova důchodců v Mašťově a bývalé mateřské školy v Kadani.

Ironií osudu přitom kolektiv překotně zrušeného ústavu v Měděnci pouhých 14 dní před požárem obdržel čestný titul Brigáda socialistické práce! To byl titul pro pracovní kolektivy považované režimem za vzorné. Navzdory tomu 12 z 20 vyznamenaných pečovatelek nadřízení v sebezáchovném pudu vyhodili. Na cestu jim ještě pohrozili, ať „ve vlastním zájmu“ mlčí.

„Ukázalo se, že se některé výchovné pracovnice neosvědčily při ošetřování mentálně postižených dětí,“ umyli si pak ruce vedoucí odboru sociálních věcí Okresního národního výboru v Chomutově a vedoucí Okresního ústavu sociální péče ve Vejprtech, kteří společně měděnecký ústav zřizovali a vedli. Režim tak tváří v tvář měděnecké tragédii dokonale popřel sám sebe.

Jak to vypadá v Měděnci dnes? Reportér Deníku Jiří Nováček místo navštívil:

Příběhy zla Jiřího Nováčka

Nový seriál Deníku Příběhy zla Jiřího Nováčka přináší dokumentární rekonstrukce největších kriminálních případů České republiky. Čtenářům a posluchačům se v něm pokusíme objasnit fungování české kriminalistiky a justice. Rozebereme podrobně reálné dopady zločinů na každého z nás a řekneme si, jaké jsou pozice a role pachatelů, jejich obětí, policistů, žalobců, advokátů, soudců i uvězněných. Jisté jsou přitom jen dvě věci: páchat zlo se nevyplácí a dokonalý zločin neexistuje.

Příběhy zla doplňuje rubrika Ozvěny. Co v ní najdete?

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy