Realita? Je němá, jí výkaly a musí být stále pod dozorem

Jeptišky líčí podrobně i každodenní příhody. Chovankám říkaly zásadně děti. V kronice popisují bez zbytečného sentimentu třeba výlety, sbírání bylinek, návštěvy kina, ale i společné oslavy Vánoc nebo třeskuté zimy, kdy při prasklém topení bývalo na pokojích občas pět až deset stupňů. Občas nepřijely kvůli vánicím autobusy, do práce tedy nedorazil ani civilní personál. Řádové sestry se nevyhýbají ani popisu obtíží s některými dětmi. Mnohé z nich byly přitom mnohem víc problematické než pozdější žhářka Eva Kováčová.

„Je mlha a velké teplo. Na první oddělení přivezli nové děvče, cigánečku Jolandu. Němá, ale moc křičí a ničemu nedá pokoj. Utrhla šňůru od zářivky, házela oknem různé věci. Trhá kytky a strká je do pusy. Jí výkaly. Musí být stále pod dozorem,“ zapsala 1. září 1977 kronikářka.

play_fill

„Odpoledne, po nějaké hádce, se Jitka Líbalová sebrala a utekla do pole směrem k dráze. Sestra Hana a čtyři dívky ji chytaly, honily, div duši nevypustily. Konečně ji chytly, přivedly domů, izolovaly v komůrce až do rána,“ sugestivně vylíčila 14. září 1978 jeden z řady útěků chovanky kronikářka.

Hned o dva dny později se ale pochlubila: „Naše děti byly na šípkách, donesly asi 70 kg!“

close info Zdroj: se svolením Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna, Deník/Jiří Nováček zoom_in Ústav sociální péče v Měděnci před požárem. Snímek je z vyšetřovacího spisu uloženého v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna.

O týden později byla v hlavní roli zase naše útěkářka. „Výstup s Jitkou Líbalovou. Dala jsem jí pár na pusu, vyhrožovala, že bude žalovat, tak dostala ještě jednou a pak moc odprošovala. Je aprílová povaha,“ posteskla si kronikářka.

Hezkých zápisů chválících děti je ale v ústavní kronice mnohem víc. Řádové sestry totiž přes veškeré obtíže s těžce nemocnými dětmi provoz ústavu zvládaly. Situace se ale rychle měnila k horšímu v posledním roce jejich působení, kdy jim chomutovský okresní národní výbor dal jasně najevo, ať skončí. Nakonec doručil řádovým sestrám výpovědi.

Jak to vypadalo v měděneckém ústavu po požáru v roce 1984? Prohlédněte si fotografie z archivu v Kanicích u Brna:

Jeptišky si před odchodem prožily v Měděnci tvrdou šikanu

Od 1. dubna 1979 převzali celý ústav civilní zaměstnanci – velká část pečovatelek a ošetřovatelek přitom neměly s pečováním o těžce nemocné chovanky zkušenosti a navzdory snaze byly nad jejich síly.

V posledních měsících se i jindy zdrženlivé řádové sestry neubránily v zápiscích jisté kritice civilních kolegyň. „Poté, co jsme dostaly výpovědi, nastaly v chování civilních zaměstnankyň okamžitě změny,“ posteskly si kronikářky.

S rostoucí nechutí i rozčarováním přihlížely rozvratu zavedeného systému, který v ústavu držely patnáct let. Dva dny před štědrým večerem v roce 1978 si kronikářka zapsala: „Noc byla velmi ‚veselá’. U našich sousedů, v ložnici kuchařek, měli pánskou návštěvu a počínali si velmi hlučně. Tak hlučně, že se probudilo celé první a druhé oddělení. Byl tam pláč. Sestra Lydie nespala skoro celou noc, sestra Aquinea byla probuzena světlem na chodbě. Myslela, že snad sestra Gerarda chystá noty k bohoslužbě. Ale přece vstala a jaké překvapení, když viděla, že se svítí v sakristii. Otevře dveře a vidí vousatého muže v trenkách. Na otázku, co tam dělá, odpověděl: Rozjímám!“

play_fill

Režim v ústavu se rozvolňoval ke konci stále víc a víc.

„Nejvyšší čas k odjezdu! Odjet a nevidět ty jízlivé úsměšky paní vedoucí před námi. Zakazují dokonce dětem s námi i jen promluvit. Jen oba údržbáři, Walter a Karel, si nás zavolali do naší jídelny. Pěkně se s námi rozloučili. Děkovali nám a dali i tři bonboniéry. Bylo to od nich velmi milé,“ zapsaly si řádové sestry do kroniky 3. dubna 1979, v den, kdy nocovaly v Měděnci naposledy.

A kam měděnecké jeptišky tehdy zamířily? Matka představená Ctirada a sestry Rudolfa a Zita do kláštera v Broumově, sestry Marie Josefa a Marie Eduarda do Litoměřic, sestry Evalda, Juliána, Lydie, Aquinea, Blandina, Gerarda a Fulgencie do Kadaně.

Dramatizovaný podcast k případu tragického požáru ústavu v Měděnci si můžete pustit zde:

Dnešní realita: 24 500 těžce mentálně postižených lidí

Sociální služby pro lidi s mentálním postižením jsou v současnosti jiné než před půlstoletím. Přesto však zůstávají pro ošetřující personál i rodiny nemocných lidí profesně i emočně mimořádně obtížnou disciplínou. Ústavů různých úrovní a specializací je v České republice velké množství, jejich centrální řízení či přesná metodika péče neexistuje.

V České republice přitom žije v současnosti přibližně 24 500 těžce mentálně postižených lidí. Právě tolik pacientů s kombinací diagnózy „mentální retardace“ a „významná porucha chování, vyžadující pozornost nebo léčbu“ nebo „jiné poruchy chování“ evidoval český zdravotní systém v roce 2022.

Zhruba pětina z nich jsou děti a mladiství do osmnácti let, zjistila zároveň organizace Děti úplňku, která se mentálně postiženými lidmi zabývá.

play_fill

Zdravotní registry zároveň naznačují, že v celé ČR žije v současnosti na 300 tisíc lidí s lehčími formami mentální retardace. Kam umístit duševně nemocného člověka, je přitom pro řadu rodin problémem. Základní informace by měly zájemcům o pomoc při péči o duševně nemocného blízkého poskytnout kromě lékařů i sociální odbory obecních úřadů. Ministerstvo práce a sociálních věcí pak provozuje více či méně funkční online databázi všech registrovaných sociálních služeb.

„Pokud potřebuje občan najít jen určitou službu, může se obrátit na některou z poradenských služeb, sociálního pracovníka na obecním úřadě, sociálního pracovníka ve škole a podobně,“ informovala Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice. Sídlo má v Praze a filiálku v Brně. Disponuje sítí odborníků a terapeutů.

Pobytové ústavy bývají i dnes podobně dostupné, jako býval Měděnec

Mezi vesměs placené služby, které organizace rodinám handicapovaných lidí nabízejí, patří například osobní asistence, sociální rehabilitace, sociálně terapeutické dílny nebo chráněné bydlení.

Pro lehčí formy postižení zřizují agentury podporovaného zaměstnávání takzvané tranzitní programy. Jsou určeny pro mladé lidi, kteří končí docházku ve škole. Hledají jim praxi, aby si vyzkoušeli práci přímo v terénu. K naučení se příslušným pracovním dovednostem a nalezení trvalejší práce slouží i tréninkové kavárny, kde jsou lidé se zdravotním postižením zaměstnáni jen na omezenou dobu, nejčastěji půl roku. Za tuto práci dostávají plat. Služba podporovaného zaměstnávání není placená.

close info Zdroj: se svolením Borůvka, o.p.s. zoom_in Obecně prospěšná společnost Borůvka Praha je propojena s činností Nadace Jedličkova ústavu.

Pro vážněji nemocné lidi zřizují různé civilní, charitní nebo církevní organizace denní stacionáře. Týdenní stacionáře pak pomohou odlehčit v péči rodinám, které se o svého blízkého jinak prakticky nepřetržitě samy starají. V ČR existují i specializované domovy pro lidi se zdravotním postižením. Pobytová celoroční služba tam poskytuje kompletní zabezpečení svým uživatelům, a to včetně ubytování, stravy, pomoci při osobní hygieně, praní prádla a podobně.

Mnoho těchto domovů je umístěno ve starších objektech, které podle odborníků jen málo vyhovují moderním požadavkům. Mají například ložnice i pro 18 uživatelů. Jsou to vlastně bývalé ústavy sociální péče.

Existují ale i malé domovy, které svým uspořádáním připomínají domácnost a mají rodinnou atmosféru. Většinou však jde o domovy pro velké množství uživatelů, kde není prakticky možný individuální přístup pracovníků poskytovatele k jednotlivým klientům. U bývalých ústavů sociální péče je také nevýhodou to, že jsou na venkově, často v místě, které je izolované a těžko dostupné. Takový byl ostatně i případ Měděnce.

Domovy si vesměs ponechávají příspěvek na péči ve výši, jakou má uživatel. Ubytování a stravu hradí klient nebo jeho rodina z přiznaného invalidního důchodu. Musí mu ale zbýt alespoň 15 procent z jeho příjmů i v případě, že tento příjem nepokryje náklady za ubytování a stravu. Pokud člověk nemá na zaplacení stravy a ubytování, může (ale nemusí) dlužnou částku doplatit rodina nebo někdo blízký. Není to ale povinnost.

Nejhorší je bezmoc, když vidíte, jak se kluci trápí, říká máma postižených dětí

Několik tisíc lidí v ČR pečuje den co den o své mentálně a tělesně postižené blízké doma. S jakými obtížemi se tyto rodiny potýkají? Zeptali jsme se Aleny Kosmákové, mimořádně statečné ženy z Újezdu u Brna. Maminky, samoživitelky, která pečuje celý život o těžce postižená trojčata. Dnes tedy už jen o dva chlapce. Vloni totiž náhle odešel za duhový most Davídek a přenechal své místo vnučce Karince.

„Snažíme se fungovat dál. Vzpomínám na něj, ve slabší chvilce to hodně bolí. Jeho odchod byl nečekaný, ale poslední dva tři roky se hrozně trápil s dýcháním. Srdíčko už mu nevydrželo,“ řekla maminka.

play_fill

Jeho bráškové, Vojtíšek a Olda, mají 23 roků. Maminka nikdy kluky nedala do ústavu. Dokonce je vozila do speciální školy. Chlapce postihla zřejmě při předčasném porodu mozková obrna. Kluci se nikdy sami neposadí, neudrží v ruce lžíci a nikdy svojí mámě neřeknou, co by si přáli a jak ji mají rádi. Vojtíšek si prošel onkologickou léčbou, měl rakovinu kostí, a Olda má z brášků nejtěžší mentální retardaci.

Kromě nich má paní Kosmáková ještě o sedm let starší dceru Kateřinu. Naštěstí je zdravá.

close info Zdroj: se svolením Aleny Kosmákové zoom_in Rodina Kosmákova z Újezdu u Brna. Vojta a Olda sedí na vozíčku, maminka Alena drží fotografii Davídka, který vloni zemřel. Snímek je z archivu rodiny.

V čem je vaše každodenní práce kolem kluků nejnáročnější?
Upřímně? Nejnáročnější je ta odpovědnost za rozhodnutí kolem nich. Přemítáte, co mu asi je, když vidíte, že se něco děje, protože on vám to neřekne. Tipujete. A pak musíte rozhodnout, co dělat dál.

Takový úděl vám nikdo dozajista nezávidí…
Prožíváte bezmoc, když se díváte, jak se trápí, neřekne a vy nic nemůžete dělat. Fyzické i psychické vyčerpání, protože fungujete nonstop roky a roky. Pokud nemáte štěstí na finanční či jinou podporu od přátel, dobrých lidí nebo nadací, jste často zoufalý, kde vzít třeba na pomůcku, kterou potřebujete…

Stát nepomáhá, jak by mohl nebo snad měl?
Vezměte si jenom toho úřadování, co se týká omezení svéprávnosti u soudu. Do 18 let jste matka dítěte. V den jeho zletilosti jste najednou cizí člověk. A soud mi svěří mé vlastní dítě, když mám štěstí, na pět let do péče. Když mám míň štěstí, tak jen na tři roky. A potom znovu rozhoduje, jestli si ho zase na pár let můžete nechat.

To je přece absurdní!?
Ano. A všechno navíc je vyčerpávající. A celé to absolvovat dokola je i ponižující. Nemluvím o tom, když se po letech péče zdravotně složíte i vy, nevíte jak to vyřešit, kam dát dítě, abyste si mohla trochu odpočinout. Pro děti je málo odlehčovacích služeb. Když už nějakou seženete, máte problém, z čeho ji zaplatit.

Něco mi říká, že tohle nebude zdaleka vše…
Náročné je i zvládat přístup lékařů. Někteří vám řeknou, že neví, co s takovými dětmi dělat. Většina z nich vůbec nechápe nebo nechce tyhle lidi chápat. Jiní je nevezmou do péče, protože s takovým pacientem je jen plno práce. Dostala jsem i pár rad od lékařů v nemocnici ohledně mého Davči. Jak je prý jeho život nekvalitní. Chtěla jsem křičet – a co mám dělat? Odstřelit ho nebo…!?

Popravdě, netušil jsem, že lze v Česku, které se považuje za moderní civilizovanou zemi, i dnes čelit tak zásadním problémům při péči o bezbranné nejbližší…
To není zdaleka všechno. Náročné je také, když vám dítě zemře. Vy do osmi dnů musíte nastoupit do práce nebo na pracák. Nikoho nezajímá, jestli sama můžete fyzicky a jak se vůbec srovnáte s odchodem dítěte. Najednou zůstanete také úplně bez příjmu. Protože jako pečující nemáme žádný svůj příjem. Platí si nás vlastně děti ze svého příspěvku. Nedostanete půjčku a nic, protože nemáte příjem. My pečující jsme úplně nic. Nikdo. Jen lidi, co se jako roboti den co den můžou starat, dokud nepadnou. A potom?

Podobným problémům jako vy čelí v Česku řádově stovky rodin, nemýlím se?
Nejsme asi nijak spočítaní. To jsou všechny ty mamky, které jedou a neuhnou. Za ty roky je člověk z toho úplně vycucnutý. Nejhorší, že nevíme, jak dlouho pro ty naše děti musíme fungovat. Možná je lepší to nevědět, ale…

Vidíte přesto všechno světlo na konci tunelu?
Jsem unavená. Náročné je skloubit péči o postižené děti a trochu se snažit věnovat i zdravému potomkovi. Teď mám vnučku. A nevím, jak se rozpůlit, abych se i jí trochu věnovala.

Příběhy zla Jiřího Nováčka

Nový seriál Deníku Příběhy zla Jiřího Nováčka přináší dokumentární rekonstrukce největších kriminálních případů České republiky. Čtenářům a posluchačům se v něm pokusíme objasnit fungování české kriminalistiky a justice. Rozebereme podrobně reálné dopady zločinů na každého z nás a řekneme si, jaké jsou pozice a role pachatelů, jejich obětí, policistů, žalobců, advokátů, soudců i uvězněných. Jisté jsou přitom jen dvě věci: páchat zlo se nevyplácí a dokonalý zločin neexistuje.

Příběhy zla doplňuje rubrika Ozvěny. Co v ní najdete?

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy