Komentář

Na Mnichovské bezpečnostní konferenci 14. února vystoupil viceprezident J. D. Vance s projevem, ve kterém kritizoval evropské představitele za to, že ustupují od společných základních hodnot, zejména pokud jde o svobodu projevu a imigrační politiku.

Upozornil na problémy, jako jsou šokující progresivní potratové zákony ve Velké Británii, bezostyšné rušení výsledků celostátních voleb v Rumunsku a nebezpečně laxní politika Evropy v oblasti migrace, především z radikálních islámských zemí, a poukázal na to, že tyto vnitřní ústupky od demokratických hodnot představují pro Evropu hlavní hrozbu, spíše než vnější výzvy, například ty ze strany Ruska a Číny.

Na Vanceovy výroky ostře reagoval německý ministr obrany Boris Pistorius a označil je za „nepřijatelné“. Prohlásil, že Vanceovo přirovnání části Evropy k autoritářským režimům je nevhodné a že takové výroky podkopávají evropskou demokracii.

Vanceova řeč se setkala s hrobovým tichem, zatímco při Pistoriově projevu mnozí v publiku tleskali. Tato rozdílná reakce se následně odrazila i v reakcích většiny evropských médií, které lze považovat za poměrně přesný odraz nálad evropské veřejnosti.

Stručně řečeno, Evropa nemá prezidenta Donalda Trumpa ani jeho viceprezidenta ráda. Důvodů je samozřejmě mnoho, například rozdíly v geopolitických zájmech, kulturních postojích, dominantních ideologiích a osobních stylech. V evropských médiích je však často záměrně přehlížen ekonomický důvod, který není vůbec subtilní: Trumpův požadavek, aby země NATO vynakládaly více prostředků na obranu, představuje rozpočtovou zátěž, která by mohla ohrozit evropský sociální stát.

Abychom viděli, jak vážné to je, podívejme se na příklad Německa a proveďme několik jednoduchých výpočtů. Všechny údaje jsou zaokrouhlené a vztahují se k roku 2022.

V tomto roce bylo 9,6 milionu (11,6 %) z celkového počtu 83 milionů obyvatel Německa považováno za „chudé“. Být „chudý“ definuje Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) jako mít roční příjem domácnosti, který činí 60 procent mediánu. Mediánový příjem domácnosti v Německu činil 22 000 eur a 60 procent z něj bylo 13 200 eur. Průměrný příjem mezi „chudými“ dosahoval 11 880 eur ročně.

Aby se tedy průměrný „chudý“ Němec dostal na tuto hranici, byla potřebná peněžní dotace 1 320 eur (13 200 eur – 11 880 eur = 1 320 eur).

Celková částka potřebná k vymanění všech 9,6 milionu Němců z chudoby by činila 12,67 miliardy eur. HDP Německa činil 4,8 bilionu eur, takže 12,67 miliardy eur představovalo 0,26 % jeho HDP.

Vzhledem k tomu, že německý státní rozpočet v roce 2022 představoval 49,1 % HDP, by se mohlo zdát, že 0,26 % je zanedbatelná částka. Ale není tomu tak.

I bohatá země, jako je Německo, čelila nepřekonatelným obtížím při hledání dodatečných prostředků na vymýcení „chudoby“ – ostudy a hlavního selhání každého sociálního státu. Důvodem je skutečnost, že rozpočet demokratického státu je vždy výsledkem složitého vyvažování nesčetných protichůdných zájmů. Proces dosažení této rovnováhy je tvrdý a jeho podstata je nulového součtu – jakýkoli dodatečný výdaj znamená, že se jinde musí něco omezit. I zdánlivě nepatrná částka, například 0,1 % HDP (zhruba 5 miliard eur), pokud by měla být přesměrována jiným směrem, by vedla k intenzivním a složitým parlamentním střetům, v nichž by jednotlivé zájmové skupiny a jejich lobbisté bojovali doslova o každý haléř.

Jenže teď přichází Trump a požaduje, aby Německo vydávalo 5 % svého HDP na obranu, což by znamenalo zvýšení o 3,5 procentního bodu oproti skutečné úrovni v roce 2022. Jaké výdaje by bylo nutné obětovat, pokud by se tento požadavek měl splnit? Například pokud by Německo zcela zrušilo veškeré dávky v nezaměstnanosti (1,1 % HDP), eliminovalo všechny výdaje na vysoké školství (dalších 1,1 %), vymazalo veškeré výdaje na veřejný pořádek a bezpečnost – tedy financování policie, hasičů, vymáhání práva, ostrahy hranic, záchranných služeb a soudnictví (0,8 %), a zároveň osekalo veškeré výdaje na ochranu životního prostředí a energetické dotace (0,5 %), pak by úspory teprve dosáhly 3,5 % HDP.

Z jiného úhlu pohledu lze říci následující: dávno předtím, než byl Trump v roce 2016 poprvé zvolen prezidentem, byl značný podíl německého sociálního státu nepřímo dotován Spojenými státy prostřednictvím jejich bezpečnostního deštníku, který chránil nejen Německo, ale i další země. Tento štít umožnil Berlínu udržovat vojenské výdaje v rozmezí pouhého 1 až 1,5 % HDP, zatímco Němci si mohli užívat rozsáhlé sociální podpory, čistého životního prostředí, komunitních služeb a dalších výhod – a zároveň zvládnout přijetí 1,2 milionu migrantů, které tehdejší kancléřka Angela Merkelová v roce 2015 přivítala se slovy „Wir schaffen das!“ („Zvládneme to!“). Pokud by však byl tento bezpečnostní deštník odstraněn, německý sociální stát by se okamžitě ocitl v těžké krizi. A co platí pro Německo, platí i pro všechny ostatní evropské země.

Z pohledu Evropanů – nebo alespoň jejich politiků a vysokých úředníků, kteří chápou rozpočtové mechanismy – Trumpův požadavek na dramatické zvýšení obranných výdajů znamená vlastně totéž, jako by jim řekl: „Zapomeňte na svůj sociální stát!“ Tvrdé rozpočtové realitě čelící evropští lídři proto vnímají tento požadavek jako existenční hrozbu. A není těžké pochopit, proč Trumpa tolik nenávidí. Koneckonců, mohou se cítit oprávněně rozhořčení – proč je strýček Sam tak krutý?

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.

–ete–

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy