Samizdat Lidových novin: KSČ uškodil, odvrátili se od ní i novináři

Aktuálně

Samizdat Lidových novin: KSČ uškodil, odvrátili se od ní i novináři

Jenom pár dní předtím, koncem září roku 1989, došlo v redakci tehdy zdaleka nejpopulárnějšího československého tištěného týdeníku Mladý svět ke změně na postu šéfredaktora. Vydavatel, jímž byl Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže, odeslal do důchodu 59letou šéfredaktorku Olgu Čermákovou, sice šéfredaktorku, avšak současně ženu ochotnou pouštět na stránky titulu i otevřenější a kritičtější reportáže, včetně jedné z prvních investigativních reportáží u nás, odhalující rozdělování finančních prostředků tehdejší centrální uměleckou agenturou OSA.

Materiál, jenž nesl název Osa Nostra, sepsali redaktor Michal Horáček a zástupce šéfredaktorky Luboš Beniak, o němž se v redakci vědělo, že jej Čermáková vidí jako svého ideálního nástupce a počítá s tím, že po ní převezme šéfredaktorské křeslo.

To se ale nestalo. Beniak po jejím částečně vynuceném odchodu šéfredaktorem jmenován nebyl, místo toho se jako šéfredaktor objevil do té doby nijak zvlášť známý Petr Kučera, dosazený vedením svazu. A hned v prvních dnech svého působení musel řešit nepříjemný problém: velká část redakce včetně Beniaka (byť komunisty) podepsala protestní petici požadující propuštění zadržených redakčních představitelů samizdatových Lidových novin, šéfredaktora Jiřího Rumla i jeho zástupce Rudolfa Zemana, kteří byli obviněni z trestného činu pobuřování a uvrženi do vazby.

Petici za jejich propuštění a respektování svobody slova podepsali v Mladém světě kromě Beniaka například již zmíněný Michal Horáček, reportérky Anastázie (Nasťa) Kudrnová a Dana Emingerová, reportér David Vondráček, později známý hlavně z televizních investigativních pořadů (Na vlastní oči, Reportéři ČT), nebo tehdejší student žurnalistiky Václav Bartuška, jenž se už zanedlouho měl stát členem parlamentní komise, vyšetřující zásah bezpečnostních orgánů na pražské Národní třídě 17. listopadu 1989.

| Video: Youtube

Jména všech signatářů uvedla krátce po podpisu, podobně jako v případě petice Několik vět, rozhlasová stanice Svobodná Evropa, a nový šéfredaktor, jenž do té doby nebyl v redakci příliš viditelný, si je musel takzvaně pozvat na kobereček – dlužno dodat, že si spíš vyposlechl jejich názory a důvody, než by jim promlouval do duše, a že všichni v redakci zůstali. Také je ale třeba dodat, že kdyby je zkoušel postihnout, nezbylo by mu mnoho lidí, kteří by vyráběli časopis.

Země ve varu

Podobná situace byla v té době ve více oficiálních redakcích. Společnost se probouzela a lidé se přestávali bát.

Václavské náměstí v Praze museli stále častěji při výročích různých politických citlivých událostí obléhat „helmuti“ (policisté z pohotovostního pluku rozhánějícího demonstrace, kteří svou přezdívku získali podle bílých přileb).

V divadlech i na koncertech zaznívala čím dál víc otevřená politická satira, popřípadě citace zakázaných autorů (slavným se stalo představení Res Publica tehdejšího Realistického divadla v Praze na Smíchově, dnes Švandova, v němž se objevily citace z Tankového praporu Josefa Škvoreckého) a Malou Stranu zaplnily desítky a stovky trabantů uprchlíků z východního Německa, které začala hromadně přijímat západoněmecká ambasáda.

Už v květnu byl podmínečně propuštěn z vězení Václav Havel, přičemž žádost o jeho propuštění podepsalo už předtím 3 385 československých občanů, což byl nebývalý počet signalizující sílící občanskou ochotu angažovat se svým jménem v odporu proti represím. Havla toto probuzení občanské společnosti inspirovalo k tomu, aby jen krátce po svém propuštění inicioval spolu s Chartou 77 vznik petice Několik vět, tehdy nejotevřenějšího formulování občanských požadavků, kterou v následujících týdnech a měsících podepsaly další tisíce lidí včetně mnoha známých umělců.

Celý národ měl legraci z červencového projevu tehdejšího generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa, který si v uniklé nahrávce z projevu na stranickém aktivu v Červeném Hrádku stěžoval, že vedení komunistické strany je samo „jako kůl v plotě“ a neslyší od veřejnosti „jedinýho slova podpory“.

Rozhodnutí Státní bezpečnosti provést v takové společenské atmosféře násilný zásah proti redakci samizdatových Lidových novin tak bylo mimořádně netaktické. Možná to měla být demonstrace moci, ale dopadlo to přesně naopak. Byl to další krok, jímž se vládnoucí moc zesměšnila a veřejně ukázala, že nemá důvěru už ani vlastních sdělovacích prostředků.

Co byly Lidové noviny?

Samizdat Lidové noviny založil v roce 1987 Jiří Ruml po dohodě s Václavem Havlem, Ladislavem Lisem a dalšími disidenty, přičemž se inspiroval jménem novin, které v roce 1893 založil v Brně Adolf Stránský a kam zejména v časech prvorepublikového Československa psala řada významných českých spisovatelů (Karel Čapek, Ivan Langer, Karel Poláček a další). Také samizdatové noviny vznikly proto, aby do nich mohly psát významné osobnosti, a to zejména ty, jimž komunistický režim bránil veřejně vystupovat.

„Vznikly proto, aby si lidé, kteří nemohli tehdy nikam psát, udělali své vlastní noviny a aby se tam mohli uplatnit,“ popisoval před pěti lety České televizi důvod vzniku listu Jan Ruml, syn Jiřího Rumla, spolu se svým otcem jeden z jejich spoluzakladatelů a pozdější ministr vnitra za ODS.

Noviny nemohly vycházet oficiálně, takže se šířily pomocí kopírovacích zařízení, současně se však jejich redakce snažila využít společenského pohybu a získat od tehdejších mocenských orgánů registraci, v podstatě souhlas s jejich vydáváním – mimo jiné i proto, že v okolních státech tehdejšího socialistického bloku, v Polsku, v Maďarsku i v Sovětském svazu, se už v té době psalo mnohem svobodněji.

To se nepodařilo, vedoucí osobnosti redakce skončily ve vyšetřovací vazbě. Ve stejný den byli zadrženi i disidenti Věněk Šilhán a Emanuel Mandler, kteří rovněž patřili mezi příležitostné autory Lidových novin.

Epilog na Letné

Režim však docílil pouze toho, že proti němu začali otevřeně revoltovat i oficiálně působící novináři, včetně řady progresivně naladěných členů komunistické strany. V podstatě ukázal, že ztrácí další oporu moci, tedy pevnou kontrolu nad sdělovacími prostředky.

V pátek 17. listopadu 1989 odstartovala surovým policejním zásahem proti studentskému průvodu na pražské Národní třídě listopadová revoluce, která v následujících dnech stále sílila, až vyústila ve velkou demonstraci statisíců lidí v sobotu 25. listopadu v Praze na Letné.

| Video: Youtube

Na tuto demonstraci se dostavili přímo z vazební věznice i Jiří Ruml s Rudolfem Zemanem, propuštění krátce po obědě. Když se o tom Ruml na letenské tribuně zmínil, statisíce hlasů začaly se smíchem skandovat: „Co jste měli?“

Mladý svět připravil o všech těchto událostech speciální monočíslo, jehož přípravu už pevně řídil Luboš Beniak.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy