Simona Stašová o Jiřině Bohdalové: Ona je obrovská inspirace pro život
Počítám, že je to vaše první cena tohohle druhu…
To máte pravdu, za celoživotní dílo je to moje úplně první cena. Je to moc milé a pro mě svým způsobem i dojemné, jelikož mě tak nějak upozornila na můj věk – že bych se asi už měla ohlídnout. A tak jsem to na chvíli učinila a zjistila jsem, že jsem toho za těch sedmdesát roků života a víc než padesát roků v branži přece jenom natočila hodně. Pravdou ale je, že posledních deset let se plně věnuju pouze divadlu. Mou finální filmovou rolí byla maminka Lídy Baarové ve stejnojmenném filmu. Takže je to od organizátorů festivalu moc milé, že na mě pamatují, a věřte, že si téhle filmové ceny považuju.
Nestýská se vám po kameře?
Nestýská. Můžu to vůbec říct takhle nahlas? Aby to nepůsobilo namyšleně a nevděčně. Ale zase na druhou stranu – ‚nikdy neříkej nikdy‘. Cítím v sobě stále spoustu energie a moc ráda ji rozdávám na jevišti. Dokud tuhle sílu mám, chci ji využít pro sebe i pro diváky. Taky si moc ráda vybírám divadelní hry, sama oslovuji herecké kolegy, režiséra, výtvarníka, scénografa, skladatele hudby… Zkrátka a dobře se podílím na všem. To je určitě vrchol mé kariéry a svobodné tvorby. Na nikoho se pak nemůžu vymlouvat, je to moje divadelní dítě. A taky se podle toho k němu chovám.
Jak moc je filmové a divadelní herectví z vašeho pohledu odlišné?
Řekla bych to asi takhle: základ je stejný, musí to být uvěřitelné a podobné životu. Na filmovém plátně ale máte v detailu hlavu velikou třeba tři metry, zaberou vám oči, které jsou přes celé plátno a vidíte každé hnutí mysli, každý pohled, každičký nádech. To na jevišti není. Hraju v divadlech pro pět set diváků, kde jsou plné balkony a kde diváci chtějí stejný zážitek jako ti v první řadě u jeviště. A ještě jednu výhodu má divadlo. I ve svých letech můžu pořád hrát osmačtyřicítky, protože to je taková dohoda mezi hledištěm a jevištěm. Na tu dálku nikomu moje vrásky nevadí, pokud mi vnitřní prožitek diváci uvěří. Ve filmu bych byla směšná.
Filmová kamera je zkrátka nemilosrdná.
Hlavně jsem pro kameru v nevhodném období. Ani ryba, ani rak. Musím počkat, až mi ty vrásky víc popadají a obličej se víc zbrázdí, až tam ještě víc bude ten můj celý život vidět. Pak se ráda přehraju do babiček, které třeba hrála Meryčka Rosůlková v Takové normální rodince. Nějakou životaschopnou bláznivou babičku bych si jednou s chutí dala. Ale zatím mám v sobě pořád velkou vášeň hrát ženský středního věku a vyprávět tragikomické příběhy, které jsem v životě mnohokrát prožila a u nichž se diváci dojmou a zasmějí zároveň. A třeba na tu samou tragikomedii přijdou zase, protože jim možná z jejích myšlenek něco uniklo a chtějí to prožít znovu.
Máte nějaký nesplněný filmový sen?
Snad to nebude znít velikášsky a namyšleně, ale jeden mám – a určitě se jednou zrealizuje. O tom jsem přesvědčená. Sophia Lorenová, devadesátiletá filmová hvězda, italská ikona a vrstevnice mé maminky, má syna Edoarda Pontiho, jehož otec byl slavný producent Carlo Ponti. Edoardo s maminkou natočil její poslední dva filmy: Lidský hlas a Život před sebou. A já bych si přála, aby se mnou jednou v budoucnu natočil film můj syn – Marek Ciccotti. Oba mladí muži vystudovali filmovou režii, oba jsou talentovaní, oba žili v prostředí slavné rodiny a určitě to neměli vůbec lehké. Vědí takzvaně‚ zač je toho loket. Kdo jiný zná lépe svoji mámu než syn? Proto ji může dobře režírovat. Můj táta říkával s oblibou: „Sny se zabíjejí tím, že se realizují.“ Věřím, že jednou ten sen se svým synem zrealizujeme.
Máte ráda Itálii, ostatně váš syn má italského otce. Co vás na Italech baví nejvíc?
To byl taky jeden životní sen – který jsem zrealizovala. Absolventské představení v DISKU jsme jeli hrát na náměstí v L’Aquile, což je malé italské městečko, kam jsme byli pozváni v roce 1976. Přejeli jsme autobusem hranici Itálie a já najednou pocítila cosi úplně nového a silného. Jako bych tam už někdy byla, jako bych lidi už kdysi znala. Ta veselá povaha, hlučnost, srdečnost a pohostinnost, jejich třeba ne úplně vážně míněné komplimenty, překrásný zpěvný jazyk, starobylé uličky, zákoutí… To všechno dohromady mě uhranulo. Když jsem potom přijela domů, přihlásila jsem se na italskou ambasádu, tedy na jejich kulturní institut v Praze na Malé Straně a začala se pilně učit italsky. Byla to láska, byla to vášeň. V Karlových Varech jsem se pak na tehdejším studentském festivalu Cilect 1985 potkala s Eusebiem Ciccottim, který tam byl jako profesor umělecké školy v Římě. Po roce jsme se vzali a máme syna Marka. Itálii, Italy a italské filmy miluju dodnes.
Většina diváků vás má zafixovanou z komedií. Vážíte si o to víc toho, když vám režiséři občas nabídnou vážnou postavu? Třeba maminku Babkovou v Lídě Baarové?
Mám ráda postavy, které jsou nejblíže životu – a takové si poslední dobou vybírám i na jevišti. Protože život sám má blizoučko k smíchu i pláči. Tenhle balanc mezi dvěma polohami mě baví nejvíc a nejvíc mu rozumím. Nemám ráda sžíravé drama, kde se dvě hodiny noříte do temnoty a divák s vámi a nikde žádné světlo, žádný návod, jak by se život mohl zlepšit. No to je k zbláznění! Miluju takové ty hluboké komedie, které taky řeší velké životní trable, ale zároveň vám dají návod jak z toho ven. A hlavně se umí trablům vysmát. Nejvíc ponaučení dáte lidem přes smích. Díky smíchu vám myšlenky zůstanou v duši, i když někdy nechcete. A vy pak jdete, zavřete za sebou dveře a řeknete si: hergot, čemu jsem se to smála, nebylo to náhodou sama sobě?
Kdy jste se naposled zasmála sama sobě vy?
Podívejte, když žijete s Jiřinkou (Jiřinou Bohdalovou, pozn. red.) tolik let co já, znamená to smát se sám sobě v jednom kuse. Ta ženská je čím dál větší inspirace pro život – jak ho nebrat zas tak moc vážně. Fest si zanadávat, to jo a pořádně, ale pak se tomu zasmát.
Musím uznat, že stárnete s grácií a přirozeně. Jaký je váš recept na to, jak si udržet kondici a svěžest?
To je právě to, co jsem odkoukala od maminky. Jít do všeho naplno, nefňukat a nevzdávat se.
Mimochodem, co uděláte s festivalovou cenou? Kam ji dáte?
Jsou to hodinky, nebo ne? Takže na ruku.
ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy