„Stačilo, abychom si na stavební pozemek odložili tři měsíční výplaty a mohli jsme si ho koupit,“ popisuje Marie (69) společné začátky s jejím mužem v roce 1978. V rámci poměrně nostalgického rozhovoru pozvala redakci Dřevostavitele k sobě domů a ukázala historické dokumenty spojené se stavbou jejich vícegeneračního domu. O nových parcelách ke koupi téměř nikdo nevěděl, 1 m² stál zhruba 4 Kčs a cenové průzkumy napříč obcemi se v okolí neprováděly – na prvním místě byla rodina, bezpečné zázemí a vzdálenost.

Marie, jak jste se tehdy dozvěděli o pozemku na prodej?

Šli jsme na obecní úřad a tam jsme viděli na nástěnce, že se po částech rozprodává pole za vesnicí – později tedy stavební pozemky. Na nástěnce k tomu byly napsané i nějaké informace, už si nepamatuji, co tam bylo. Ale zkrátka jsme na základě toho projevili na obci zájem o jednu parcelu a pak jsme si ji i koupili.

Byl o nové stavební parcely velký zájem?

Neřekla bych velký, ale nebyl ani malý. Jediná informace o tom, že si lidé mohou koupit pozemek, byla vyvěšena na úřadě. A než se to rozkřiklo víc, tak už byly všechny parcely rozebrané.

Kolik stál stavební pozemek?

Přesně 3 200 Kčs. A jelikož je pozemek velký 800 m², stál tehdy 1 m² 4 Kčs. Bylo to za pakatel.

Dnes si lidé dělají velké cenové průzkumy. Zjišťovali jste si, kolik stojí pozemky v přilehlých obcích?

Ne, my jsme si takový průzkum nedělali. Věděli jsme, že chceme bydlet v této vesnici a hotovo. I kdyby byla cena pozemku ve vedlejší vesnici nižší, stejně bychom stavěli tady. Měla jsem tu rodný dům a ani mě nenapadlo, že bych to tady opustila, byť je o vesnici vedle. A manžel je ze zahraničí, jemu bylo jedno, kde budeme bydlet. Velkou výhodou navíc bylo, že jsme bydleli u mých rodičů a stavbu domu jsme tak měli jen přes potok. Trávili jsme tam takřka každý den po práci, bylo to blízko.

Poznámka redakce: Na fotografiích níže si můžete prohlédnout snímky z historických dokumentů.

A neuvažovali jste o jiné variantě bydlení?

Ne, my jsme chtěli bydlet v domě a přes to nejel vlak. Dřív to měla většina lidí nastavené stejně, alespoň v mém okolí. Nechtěli jsme bydlet v bytě, raději jsme si postavili dům – svépomocí. Málokdo si mohl dovolit stavební firmu, která by mu dům postavila, byla to drahá záležitost. Třeba v naší vesnici nebyl nikdo takový, alespoň z těch původních obyvatel. Dnes už tam bydlí i mladí a těm to převážně staví firmy. Pamatuji si, že když se stavěly první domy v naší vesnici, a ten náš byl jedním z nich, tak jsme si jako budoucí sousedé všichni navzájem pomáhali. Každý uměl jiné řemeslo, takže firma ani nebyla potřeba. A dům nám stojí doteď.

Vzpomínáte si na někoho z tehdejších sousedů, kdo stavěl ve stejnou dobu jako vy?

Ano, náš dům stojí ve svahu, takže jedni sousedé jsou pod námi a druzí nad námi. Ti pod námi byli jedni z prvních, co tu stavěli. Pak jsme byli my a posléze začali stavět rodiny naproti nám. Pamatuji si, když jsme měli hrubou stavbu hotovu a dodělávali jsme vnitřky, tak se začalo stavět opravdu ve velkém – vzniklo hodně nových zástaveb.

Kolik vám vlastně bylo let, když jste koupili pozemek?

To už je dávno, byli jsme hodně mladí. Mně bylo 23 let a mému muži 26 let. Pozemek jsme kupovali před 47 lety.

Jak dlouho jste šetřili na stavební pozemek?

My jsme měli už našetřené nějaké peníze a za ty jsme koupili pozemek. Až dům jsme financovali z výplat a půjčky od banky (v hodnotě zhruba 100 000 Kčs). Tehdy byly ale úplně jiné platy, než jsou dnes – všechno to hodně skočilo. 

Můžu se ze zvědavosti zeptat, jaká byla tehdy vaše měsíční výplata?

My jsme s mužem pracovali oba ve družstvě, já jako účetní a on jako traktorista. Pamatuju si, že manželova největší výplata, kterou přinesl domů, když jsme byli mladí, byla 4 000 Kčs. To byl velký den. Když jsem začínala v družstvě já, tak moje první výplata byla 900 Kčs, pak se to po 4–5 letech zvedlo na 1 100 Kčs/měsíc.

Jak jste se cítila, když jste si pozemek koupili?

Já jsem to asi tak moc neprožívala, to spíš manžel. Byla jsem samozřejmě ráda. My jsme oba věděli, že spolu budeme a že si jednou postavíme dům. To, že jsme narazili na inzerát na obecném úřadu, nebyla náhoda. Manžel tam pravidelně chodil a zjišťoval si informace od starosty – věděl, že se něco chystá. A když jsme ho pak koupili, bylo to součástí našeho plánu, takže ano, byla jsem ráda, ale jak říkám – počítalo se s tím.

Děkuji moc za rozhovor, Marie.

Nemáte za co.

SDÍLET ČLÁNEK