Jaká byla vlastně vaše cesta k otevření obchodu s farmářskými potravinami?
Rozhodně nebyla přímočará, protože nejdřív jsem na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy absolvovala obor Mezinárodní teritoriální studia. Už tenkrát jsem trošičku cítila, že se mi nedostává ekonomického vzdělání, a tak jsem pokračovala v inženýrském studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Sice v mezinárodních vztazích, ale jako vedlejší specializaci jsem měla malé a střední podnikání. Úžasné na tom bylo to, že většinu přednášek vedli lidé z byznysu. S nimi jsem pak také konzultovala svůj první podnikatelský nápad. Tehdy se ve mně začala rodit myšlenka, že bych chtěla dělat něco společensky prospěšného, něco, co by mě bavilo a naplňovalo. Vytvořit firmu, živý organismus, který se bude dál vyvíjet. A tak jsem se z diplomatické sféry přesunula k podpoře ekologické hospodaření.

Co to obnášelo?
Ve volném čase jsem začala objíždět farmy – primárně v jižních Čechách, kde je moje srdce a kde trávím polovinu roku. Farmářů jsem se ptala, co je trápí za problémy, proč nedokážou prodat vlastní produkt za cenu odpovídající práci, kterou na ni vynaložili. Když jsem studovala ve Vídni, viděla jsem, že jsou tam lidé ochotní kupovat bioprodukty za poměrně vysokou cenu, že tam obchod frčí, ale u nás se prostě farmáři nedokážou dostatečně ohodnotit. Začalo to konzultacemi, přechodem k ekologičtějším obalům nebo rebrandingem, ale ve finále mi z toho vyšlo, že potřebují někoho, kdo bude reálně jejich produkt se vší parádou prodávat a zákazníky edukovat. A že, pokud jde o mě, je načase utrhnout se ze řetězu. Navzdory zkušenostem a oboru, který jsem vystudovala, jsem se rozhodla koupit bazarový nářezový stroj, gastroledničky a ojetý pick-up. Nejdříve jsem otevřela e-shop s rozvozem v regionu a asi po půl roce i kamenný obchod. Vše jsem zpočátku dělala na koleni, od nevidím do nevidím. Byla to odbočka, kterou moje rodina zpočátku nesla nelibě. Říkali: „Terez se zbláznila, má dva diplomy a chce krájet šunku.“ Ale mně to v rámci edukace společnosti a podpory ekologického hospodaření dávalo smysl.

Byla jste v tom průkopnicí?
To zase ne. Obchod jsem zakládala v roce 2017. Od ostatních podnikatelů jsem se odlišovala v tom, že jsem nebyla součástí žádné franšízy, ale opravdu jsem poctivě objížděla farmáře a velmi hluboce zjišťovala, jak se jejich zvířata mají, v jakých podmínkách žijí, abych co do kvality jednotlivých produktů neklamala své zákazníky. Občas jsme narazili i na to, v čem se může ten který produkt posunout a vylepšit. Nešlo tedy jen o nákup – prodej. Často jsem přijela za farmáři, kteří mi řekli cenu jejich jogurtu, a já jsem odpověděla: „V žádném případě. Dám vám za ně o třicet procent víc a basta!“ Snažila jsem se povzbuzovat jejich sebevědomí, leckdy s pozitivním výsledkem. Moje Lhota funguje už osmým rokem, stal se z ní samostatný živý organismus, vyvíjí se, přitahuje ty správné lidi. Jsem na ni pyšná a pokaždé, když tam jedu, je to jako jet domů.

close info Zdroj: Deník/Michal Bílek zoom_in Televizní a rozhlasová moderátorka Tereza Hátleová.

Tereza Hátleová ze Lhoty, jak se prezentujete, je vaše obchodní značka?
Říkám si tak, protože máme chalupu v Dolní Lhotě v jižních Čechách. Lhot je u nás hodně, a tak jsem svůj obchod pojmenovala Moje Lhota. Mimochodem asi v pěti letech jsem si na půdě na chalupě otevřela svůj první krám, v němž se platilo zátkami od piva. Už tenkrát jsem nezapřela podnikatelského ducha. Nikdy jsem nebyla motivovaná ziskem, ale vnitřní potřebou, kterou jsem cítila odmalička.

Když se vrátíme k pořadu – jak se vám pro něj hledají témata, abyste se neopakovali?
Z velké části je hledá scénáristka Michaela Učňová. Často nám napovědí i někteří z našich farmářů-dodavatelů, respondenti, kterých je opravdu hodně, nebo i diváci. Celý pořad je primárně postaven na lidech. V praxi to znamená, že točíme v nějaké vesnici, vyrábíme třeba kozí sýr, a dozvíme se, že tam žije paní, která skvěle paličkuje. A tak se toho chytneme a příště jedeme paličkovat. Myslím si, že studnice námětů rozhodně ještě není vyčerpaná, že je pořád o čem točit, protože „Babičky“ nabízejí ledacos.

Co tedy v aktuální řadě pořadu řešíte?
Trošku se zamyslím, protože natáčíme dva dny v týdnu a pokaždé je to velmi rozmanité. Nedávno jsme třeba točili díl o železnici, předtím s ovčáckými psy, kteří naháněli stádo ovcí, pak jsme zpracovávali kopřivová semínka, s převozníky jezdili na Sázavě… Je to opravdu hodně pestré.

Každý díl navíc obohatíte recepty, které mohou být pro všechny inspirací.
Ano, máme i rubriku domácí lékař, která mě taky moc baví. Vyrábíme mastičky, bavíme se o bylinkách, o tom, jaké kosmetických produkty si z nich člověk může doma vyrobit. Hodně klademe důraz na to, aby byl celý proces jednoduchý a výsledek snadno použitelný. Stejně postupujeme při vaření, kde se snažíme být maximálně hospodární, to znamená, že často využíváme nejrůznějších zbytků, nebo plodin, které se můžou zdát na první pohled jako odpadní materiál. Často točíme situace, kdy na vesnici dojde ke klasické situaci – mám prase, tak se podělím se sousedem, a on mi dá navrch ještě med. Jde o principy, které jsou pořád stejné, ale my jim dáváme nový kabát.

Název pořadu se zrodil v hlavách tvůrců?
Ano. Zpočátku mi připadal dost dlouhý, ale v zásadě pokrývá obsah toho, o čem točíme. Navíc se pod něj dá ledacos obsáhnout. A moudrost našich babiček je, myslím, v současném moderním světě použitelná a dobrá.

Vy jste taky měla možnost vycházet z moudra vaší babičky?
Určitě, moje babička nám dokonce i dávala některé náměty do pořadu. A bylo to docela komické. Jednou jsem za ní přišla a řekla: „Babi, poraď nám nějaké zajímavé kosmetické rady. Co jste jako holky dělávaly, když jste si chtěly ošetřit obličej?“ Odpověděla mi, že si jej oplachovaly kozí syrovátkou, která se nejdřív ohřeje a potom se do ní obličej namočí. Už jsem ale nezjistila, jak dlouho má to namáčení trvat, takže ve výsledku z toho byla scéna, kdy se topím v kozí syrovátce. Moje babička byla hlavně výborná kuchařka, zdědil to po ní můj táta a já se třeba taky časem vypracuju. Na tuhle oblast mám v pořadu k ruce skvělé dámy, jako je Helenka Vrábková, která se zaměřuje na kuchyni první republiky, a Alenu Gajdůškovou, která o domácnostech našich babiček píše i knihy. Je to opravdu kovaná expertka, která mě v tomto směru neustále inspiruje. Když k ní přijedete domů, jste v úžasu, protože má ve sklenicích naložené domácí penicilíny, vždycky vám dá ochutnat nějakou skvělou věc. V mnoha případech opravdu vychází ze starých receptářů ještě z dob před první republikou. Nebojí se toho. V oblasti bylinkářství, mám při ruce často Věru Stříbrskou. Za ta léta už se z některých respondentů stali přátelé, s Věrou ještě po natáčení mícháme bylinkové čaje nebo se jedeme projet na koni. Jsem za ta nová přátelství vděčná.

close info Zdroj: Deník/Michal Bílek zoom_in Televizní a rozhlasová moderátorka Tereza Hátleová.

Asi vás zmiňovaná doba taky musí nějakým způsobem přitahovat…
To rozhodně. Velice ráda mám antiky a pokaždé, když někam cestuju, se pak na tom kterém místě okamžitě ptám, kde najdu zajímavé bazary a bleší trhy. Myslím, že se s tím narodíte, že cítíte hodnotu starých věcí, a když si je pak přinesete domů, mají příběh, který si můžete domýšlet. Jednou jsem si z Marseille přivezla přenádherné zrcadlo v dřevěném rámu, které stálo vedle popelnice. Okamžitě jsem si ho vzala a následně jsem svým francouzským přátelům u večeře říkala: „Sehnala jsem úplně skvělé zrcadlo, někdo ho vyhodil.“ A oni: „No, Marseille se teď potýká se štěnicemi a lidé vyhazují celé domácnosti, protože je jimi mají zamořené.“ Polil mě pot, když jsem si uvědomila, že už mám zrcadlo naložené v autě. Zaplaťpánbůh to dobře dopadlo, štěnice se nekonaly, ale mám ho doma a s ním spojený tento příběh.

Co jste si z pořadu vzala sama pro sebe?
Mohla bych vyjmenovat různé recepty a bylinky, které doma využívám, taky mě zajímají informace spojené se starostí o zvířata. Ve finále si ale vlastně myslím, že mi nejvíc dává potkávání se s lidmi kolem pořadu. Často na venkově vyrůstali, nebo se rozhodli úplně změnit životní styl, aby byli více propojení s přírodou, a teď vidí, co všechno to obnáší. To je pro mě asi nejvíc. Osobně nejsem schopná žít dlouhodobě ve městě, protože je to pro mě velice stresující prostředí. Takže jsem šťastná, že v rámci pořadu i osobního života můžu poměrně dost času trávit v lese, vnímat přírodu jako takovou. Je to skvělé, lapu po všech příležitostech a někdy mám pocit, že jsem jako kočka, která má několik životů. Žila jsem v tvrzi z patnáctého století, teď v bytě v pražské Bubenči… Beru život plnými doušky, do všeho jdu po hlavě.

Nahrála jsem mi, s tou tvrzí mi to musíte objasnit…
Teď přesně zacházíme do tragikomické částí mého života. Jak už jsem říkala, obchod mám v jižních Čechách, kde jsem vyrůstala, a časem bych se tam ráda vrátila. Jsem s tou lokalitou svázaná, takže jsem si tam v jistém období pronajala poměrně rozsáhlou tvrz z patnáctého století, k níž se vážou pozemky, kde jsem chtěla mít ovce, koně, na kterých ráda jezdím… Ale o něco později jsem zjistila, že to bez chlapa nedám. Bylo to poprvé v mém životě, co jsem něco vzdala. Zjistila jsem, že jsem na hranici toho, na co po fyzické i psychické stránce mám a nemám. Tudíž jsem dospěla k závěru, že jsem jako žena jednadvacátého století nedokázala obhospodařit tvrz z patnáctého století.

Která by to dokázala?
Jsou takové ženy, ale zjistila jsem, že mezi nimi nebudu.

Ač vás to táhne do minulosti, jste ženou, která zároveň tíhne k moderním technologiím a jejich využívání v současném světě. Na čem teď pracujete?
Baví mě upcyklace – tedy proces přeměňování odpadového nebo nepotřebného materiálu v nové produkty. Zaujaly mě firmy, které existují ve Spojených státech, v Anglii, ve Švédsku nebo Dánsku, které vyrábějí mouku z mláta, tedy odpadního materiálu při výrobě piva. U nás se dává prasatům, do rybníků, používá se jako hnojivo. Ukázalo se ale, že obsahuje velice zajímavé látky, které jsou zdraví prospěšné z pohledu obsahu vláknin, speciálních druhů proteinů, minerálů a škrobů. Na druhou stranu je ten materiál těžký na úpravu, protože se musí pořádně vysušit a pak dobře rozemlít, aby pluchy nepoškodily střevo. Takové věci mě baví – přemýšlet, rozjíždět kolečka. Zároveň to lze aplikovat na moudro našich babiček, které je ale využitelné moderně.

Podařilo se vám už mouku z mláta vyrobit? A pekla jste z ní?
Podařilo, oslovila jsem pro to Výzkumný ústav potravinářský v Praze. Problémem zůstává ekonomika takové výroby. Zatím jsme nenašli technologii, která by proces zlevnila. A ano, z mouky z mláta jsem pekla a výsledek jsem dávala lidem ochutnat. Chleba je z ní výborný, ale musí se fifty fity míchat s normální moukou, třeba s klasickou nebo žitnou, protože sama o sobě je hrubá. Dělali jsme z ní i sušenky a tyčinky. V rámci výzkumů se jí zabývají i na univerzitě v Brně. Jednoznačně jde o věc, která má potenciál, ale z technologického hlediska se musí doladit. A když v něčem vidím potenciál, nedá mi to spát. Takové věci mě baví.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy