Komentář

Přestože ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nakonec souhlasil se „zlatým padákem“, který mu americký prezident Donald J. Trump nabídl jako první krok k tomu, aby ruský prezident Vladimir Putin jednal o příměří ve válce, kterou před třemi lety zahájil, schůzka 28. února mezi Trumpem a Zelenským – jak svět v šoku viděl na televizních obrazovkách – ztroskotala.

Zdálo se, že Trump očekával slavnostní podpis dohody, zatímco Zelenskyj očekával ujištění o větší bezpečnosti. Trumpův konečný vzkaz byl zřejmě jasný: konečná Trumpova nabídka je konečná Trumpova nabídka.

Trump byl natolik velkorysý, že Zelenskému nabídl možnost se vrátit, pokud by změnil názor – což také 4. března udělal. Trump zároveň nevyloučil možnost, že by Spojené státy v budoucnu zvažovaly vojenskou pomoc Evropě, pokud by to bylo nutné.

Dlouhou dobu bylo obtížné vyjádřit pochybnosti o úspěchu Ukrajiny, aniž bychom byli okamžitě označeni za „putinovce“. Jako by hrůza války donutila každého, aby se postavil na jednu stranu: zůstali jen „putinovci“ a „Sláva Ukrajině“.

Britský deník The Telegraph, který obvykle bývá rozvážnější, označil americký požadavek na splacení stovek miliard investovaných do vojenského materiálu pro Ukrajinu za „škrtící sevření“.

The Telegraph jej přirovnal k reparacím uloženým Německu Versailleskou smlouvou po první světové válce – analogie je podle nich o to více šokující, že Ukrajina je obětí, nikoli agresorem.

Trump požádal Ukrajinu, aby splatila obrovské částky poskytnuté Spojenými státy – zejména poté, co zjistil, že peníze poskytnuté Ukrajině evropskými státy byly půjčky, nikoli granty. Trump navrhl dohodu, v jejímž rámci by USA pomohly rozvíjet ukrajinské zásoby nerostů, jako je lithium a titan, a investovaly do infrastruktury. Naznačil, že taková hospodářská spolupráce by mohla sloužit jako dostatečný odstrašující prostředek proti obnovené ruské agresi, čímž by se bezpečnostní záruky, které Zelenskyj požadoval, staly během jeho funkčního období zbytečnými.

Podle zpráv by Spojené státy vlastnily 50 % těchto nerostných zdrojů nebo jejich výnosů jako splátku americkým daňovým poplatníkům za dosavadní pomoc. Zelenskyj uvedl, že je otevřen investicím, ale potřebuje silnější bezpečnostní záruky.

Trumpovi kritici označili jeho požadavek za vykořisťovatelský, přirovnali ho ke koloniálnímu drancování surovin, zatímco jeho zastánci to vnímali jako potenciálně výhodné pro obě strany, pokud by americké investice pomohly obnovit ukrajinskou ekonomiku – jakýsi nový „Marshallův plán“. Detaily zatím nebyly potvrzeny.

Skutečně odpovídající analogií je však pomoc, kterou Spojené státy poskytly Spojenému království během druhé světové války prostřednictvím Zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act) z roku 1941. Na jeho základě USA během války dodaly Británii zboží v hodnotě přibližně 31,4 miliardy dolarů (v tehdejších cenách z 40. let). Tato částka zahrnovala vše od vojenského vybavení, jako byly lodě, letadla a tanky, až po civilní potřeby, například potraviny a ropu. Po přepočtu na dnešní hodnotu peněz (k únoru 2025) se jedná přibližně o 550 miliard dolarů.

Tato částka byla následně zahrnuta do širší Anglo-americké úvěrové dohody z roku 1946, přičemž Británie obdržela významnou slevu. Kromě vyrovnání závazků z programu Lend-Lease poskytly USA novou půjčku ve výši 3,75 miliardy dolarů s úrokem 2 % na podporu poválečné obnovy Británie, čímž se celkový balík vyšplhal na 4,4 miliardy dolarů (plus samostatná kanadská půjčka ve výši 1,19 miliardy dolarů). Spojené království začalo tento kombinovaný dluh splácet v roce 1950, přičemž splátky se rozložily na několik desetiletí. Poslední splátka – pokrývající jak vyrovnání Lend-Lease, tak poválečný úvěr – byla uhrazena 29. prosince 2006, kdy Británie zaslala americkému ministerstvu financí závěrečný šek ve výši přibližně 83 milionů dolarů.

Ve skutečnosti by dohoda mezi Ukrajinou a Spojenými státy o splácení dluhu mohla být účinným nástrojem k zajištění dlouhodobé americké angažovanosti na Ukrajině – a tím poskytnout alespoň nepřímou bezpečnostní záruku. Věřitel nedovolí, aby byl rozdrcen dlužník, který mu dluží 300 miliard dolarů. Dlouhodobá dohoda o splácení dluhu mezi Ukrajinou a USA by mohla vytvořit silný mechanismus, jenž by zajistil trvalou americkou podporu ukrajinské bezpečnosti. Takto rozsáhlé finanční závazky – potenciálně v řádu stovek miliard dolarů – totiž přirozeně vytvářejí motivaci pro věřitele chránit dlužníka před existenčními hrozbami. Žádná země, alespoň v to lze doufat, nedovolí, aby se strategický partner s tak vysokými nesplacenými závazky dostal do destabilizující nebo likvidační situace.

Co se však stane, až bude dluh splacen? Bez trvalého strategického rámce nemusí samotná finanční páka stačit k zajištění dlouhodobé bezpečnosti. Případ Hongkongu je varovným precedentem: Západ měl v tamní ekonomice významné investice, ale když komunistická Čína převzala kontrolu, mezinárodní podniky se většinou stáhly, místo aby se postavily Pekingu.

Pokud tedy pro Ukrajinu nebude ekonomická páka dostačující, jaké struktury by mohly být vytvořeny, aby se její bezpečnost nestala dalším Vietnamem, Hongkongem nebo Afghánistánem, kde se vnější mocnosti nakonec rozhodly odejít? Podle dostupných zpráv se o těchto otázkách bude jednat až po dosažení dohodnutého příměří.

Mezitím by splácení dluhu probíhalo prostřednictvím „partnerství“ mezi USA a Ukrajinou v oblasti těžby ukrajinských nerostných surovin a obnovy její ekonomiky. V současnosti je Trumpův nekonvenční návrh pravděpodobně nejlepší nabídkou pro Ukrajinu – a jedinou realistickou. Dává Spojeným státům přímý zájem na situaci, umožňuje Trumpovi získat vyjednávací páku při jednání s Ruskem a alespoň na nějakou dobu brání Putinovi v opětovném ovládnutí této části bývalého Sovětského svazu.

Omyl

Na rozdíl od svých předchůdců Trump uznal, že NATO se zavázalo nerozšiřovat se za hranice východního Německa. Pouhé konstatování tohoto faktu v posledních třech letech často vedlo k označení za „putinovce“, tedy pokusu o trvalou diskreditaci. Fakta však hovoří jasně: James Baker, ministr zahraničí za prezidenta George H. W. Bushe, dal veřejný a jednoznačný závazek, který potvrdil i tehdejší generální tajemník NATO. Aby bylo jasno: tato prohlášení nemají status smlouvy ani mezinárodního práva, ale přesto představovala určitý závazek, v nejlepším případě jednostranný slib.

Podobně na druhou stranu fungovalo i Budapešťské memorandum z roku 1994, v němž se Rusko, Spojené státy a Ukrajina dohodly, že ukrajinské hranice budou respektovány výměnou za to, že se Ukrajina vzdá svého tehdejšího jaderného arzenálu. Jak Rusko, tak USA však své závazky porušily.

NATO zřejmě ve skutečnosti není hlavním problémem. Rusko má stovky kilometrů klidných hranic se státy NATO, včetně pobaltských zemí, a nijak výrazně neprotestovalo, když se loni k NATO připojilo Finsko. Jedinou zemí, kde se vstup do NATO očividně jeví jako problém, je Ukrajina. Možná bychom tuto výjimku měli vnímat jako varovný signál – upozornění na to, že Putin stále může mít zájem o Ukrajinu kvůli jejím nerostným surovinám, zemědělské půdě a přístupu k Černému moři.

Dokud Ukrajina nebude členem NATO, Putin ji může považovat za legitimní cíl. Co se týče možné dohody s Trumpem, Putinovi by se mohlo zdát, že část Ukrajiny je lepší než žádná Ukrajina – zvláště když už úspěšně ovládl celý Krym a značnou část Gruzie. Zároveň stojí za to si připomenout, že tak jako tak Putin tu nebude navždy.

Zdá se, že největší Putinovou noční můrou je demokracie pouhých 402 kilometrů od Moskvy – místo, kde by lidé v Rusku mohli zblízka vidět, jak vypadá život ve svobodné společnosti.

Směřujeme k nové Jaltě?

Hlavním rizikem pro Evropu je, že ukrajinská krize formálně potvrdí její geopolitický úpadek. Evropa nemá prostředky na to, aby se mohla postavit Spojeným státům, a Rusku dokáže čelit pouze díky podpoře NATO. Stručně řečeno, Evropa nemá rozhodující vliv. Dosud alespoň neprojevila ochotu platit ani bojovat.

Trump podporuje NATO, ale ne jako jeho hlavní garant. Jeho současný pohled na svět odmítá válku, pokud není poslední možností. Zdá se, že v jeho očích není skutečným soupeřem Ameriky v 21. století Evropa, Rusko, a už vůbec ne amorfní a nekonzistentní spolek známý jako BRICS. Je to Čína. K tomu, aby této hrozbě čelil, Trump potřebuje spolupracující Evropu, která bude více financovat vlastní obranu.

Rusko je sice zbídačené impérium, ale stále o sobě jako o zbídačeném impériu také smýšlí. Svůj vliv založený na ropě a jaderných zbraních a moc za svými hranicemi uplatňuje především tehdy, když je jeho ekonomika stabilní a oplývá zdroji. Když je Rusko ve finanční tísni nebo „na mizině“, jeho imperiální ambice ustupují do pozadí.

Byla to energetická politika Bidenovy administrativy, která posílila ekonomickou pozici Ruska a ve skutečnosti poskytla prostředky k financování jeho vojenských akcí, zejména invaze na Ukrajinu. Bidenova omezení domácí produkce energie v USA a odklon od energetické nezávislosti zvýšily světové ceny ropy a plynu, což naplnilo ruskou státní pokladnu, závislou na vývozu energií.

Rusko nechce mít NATO co by kamenem dohodil od Moskvy, stejně jako Spojené státy nechtěly sovětské rakety na Kubě. Spojené státy však nenapadají jiné země – Rusko ano. Není tajemstvím, a ani pro Trumpa, že právě Rusko je zde agresorem a pravděpodobně hodlá v tomto směru pokračovat.

V Karibiku, poblíž USA, se nacházejí ostrovy patřící Francii, Nizozemsku a Spojenému království – a nikoho to ze sna nebudí. Rusko, Čína, Severní Korea a Írán se však chovají jako predátoři. Nejde jen o to, že napínají svaly, ale chovají se tak, jako by očekávali, že jim Západ dá svolení k jeho svržení bez jakýchkoli následků. USA neusilují o ovládnutí Asie, ale Rusko, Čína, Írán a Severní Korea jako by se snažily budovat svá impéria krok za krokem agresivními tahy.

Dnes světu dominují tři vojenské mocnosti: Čína, Rusko a Spojené státy. Evropa mezi nimi není, a může si za to sama. Ekonomicky byla na úrovni USA až do roku 2000, ale poté se starý kontinent poddal morbidnímu environmentalistickému snu – „uhlíkově neutrální společnosti“, totalitnímu mýtu, pro který Evropská unie obětovala vše: ekonomiku, blahobyt občanů, svobodu projevu a možná nakonec i svou kulturu a demokratické zřízení.

Zvažme toto: průměrný Evropan platí čtyřikrát více za vytápění domácnosti než průměrný Američan. Proč? Protože v Evropě je frakování plynu zakázané, ropou se pohrdá, elektřina je závislá na větrných turbínách a solárních panelech a dokonale funkční jaderné reaktory jsou vyřazovány z provozu. Nyní se Rusko snaží opravit plynovod Nord Stream II, aby Evropa mohla být opět závislá na Putinovi. Hodně štěstí.

Trump má ambice, prostředky a dynamiku k nové Jaltě. Rusové se velmi rádi vrátí k jednacímu stolu. Evropané, kteří budou nadávat a třást se zimou, budou obrovskou pomocí.

Článek původně vyšel na stránkách Gatestone Institute.

Vyjádřené názory jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.

–ete–

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy