Spolu se zesnulým kolegou Jiřím Markovičem byl hlavním vyšetřovatelem případu série brutálních sexuálně motivovaných vražd, které do té doby neměly a dodnes zřejmě ani nemají na světě obdobu. Rozhovor s ním přináší Deník v pátém díle série o spartakiádním vrahovi z unikátního projektu Příběhy zla Jiřího Nováčka.

Nechoďme kolem horké kaše. Podle vás trest smrti: ano, nebo ne?
Jde v první řadě o etickou otázku. Jsou dva základní názory. Ano, nebo ne. Přiznám se, že jsem byl spíš zastáncem toho prvního řešení. Existuje totiž typ pachatelů, kteří v životě nikdy nic dobrého dělat nebudou, ba naopak. A nejjednodušší odstranění této hrozby pro společnost skýtá právě trest smrti. V Evropě v současnosti nicméně možný není.

play_fill

Když jste poprvé na vlastní oči uviděl Jiřího Straku, jak na vás zapůsobil?
To bylo v Konviktské ulici, když ho přivezli večer po zadržení k výslechu. Věděli jsme přesně, co má za sebou. Ta zvěrstva ale hrubě neodpovídala jeho zjevu. Posadil se před nás normální, mile vyhlížející kluk. Nebylo mu tehdy ještě ani šestnáct roků a nebyl to žádný hromotluk. Měřil snad 175 centimetrů a váha odpovídala jeho výšce. Byl štíhlý, skoro drobný.

Překvapilo vás to? Přece jen jste se setkával s nejtěžšími zločinci – a teď najednou máte ve výslechovce klučíka, co se prý jen pár měsíců před vraždami mazlil na klíně s mámou…
Byl to hoch, který u svých obětí určitě vůbec nikdy nezadal příčinu k obavám. Když za nimi kráčel, byl to prostě klučina. Ty ženy z něj nemohly cítit sebemenší nebezpečí. V tom byla hrozivá zákeřnost. On obrovsky klamal.

Měli jste takříkajíc nabito, když se před vás posadil? Byly důkazy proti němu jasné?
Dá se říct, že ano. Věděli jsme přesně, pro koho si na učiliště jedeme. A on, pokud si vzpomínám, nám ani nikdy nedal tu práci, abychom mu něco dokazovali.

Jak tomu máme rozumět?
Spontánně, sám od sebe, doznával svoji trestnou činnost. Nejen vraždy, ale i loupežná přepadení nebo krádeže. Všechno do detailu upřesňoval. Byl velice vstřícný a měl vynikající paměť. I kdyby ale mlčel, shromážděné důkazy byly víc než dostatečné na jeho kompletní usvědčení. Důkazy jsme doložili i různými předměty od jeho různých poškozených. On si od mrtvých žen bral řetízek, náušnice, peníze, různé věci, ale třeba i občanské průkazy. Kdovípročsi je schovával na internátě ve skříňce. Tady se ukázala i jakási jeho naivita. Na jednu stranu promyšlené zločiny a pak se nezbaví usvědčujících důkazů…

play_fill

Vy jste před jeho dopadením nějakou dobu tápali, ne?
Situace na jaře v roce 1985 byla v Praze velice napjatá. Blížila se spartakiáda. Byli jsme pod obrovským tlakem. Šéfů, i jejich šéfů, politického a partajního vedení státu. Dokonce se začalo mluvit o tom, že by se spartakiáda odložila. Panovala obava, že pro sériového vraha by to mohly být doslova žně – desítky tisíc mladých žen z celé republiky ve městě. A dokonce měly tehdy některé ženy strach do Prahy přijet na nácvik. O případu nočního škrtiče se totiž psalo všude.

Jak jste vlastně kápli na toho pravého? Byla za tím ona mnohdy vysmívaná mravenčí policejní práce?
Samozřejmě! Všichni, kdo měli ruce a nohy, sháněli veškeré informace o útocích na ženy za posledního půl roku. A tak se stalo, že jsme narazili na výpověď jedné mladé dívky. Byla to studentka nultého ročníku medicíny, sestřička, která byla napadena podobným způsobem, jako byly zavražděny tři Strakovy oběti. Ta dívka (dvacetiletá Ludmila Šímová, kterou Straka napadl 2. dubna 1985 – pozn. red.) nám byla schopná dát přesný popis toho, kdo ji napadl a kdo se ji pokusil znásilnit. Poskytla i řadu přesných informací. Mládenec, který ji napadl, totiž dívku doprovázel a během řeči na sebe spoustu věcí prozradil. A podle toho jsme pachatele, jak se u kriminálky říká, ustanovili.

Vy jste tedy spolu s Jiřím Markovičem jeli 22. května 1985 na hornické učiliště do Stochova zatýkat najisto?
No, my jsme pro něj osobně nejeli. Na případu pracovala hrozná spousta lidí, každý měl nějaké své úkoly – a my to zadržení nechali na operativcích. Jasně, zatýkání pachatele je vždy prestižní záležitostí, to znáte i z detektivek, kde si policajti považují toho, když se jim zločince podaří zatknout a ještě se jim i přizná. Jenže musíme vzít v úvahu, že náš tým měl dvě základní části – vyšetřovací a operativní. A právě operativci mají za úkol pracovat v terénu, zjišťovat a prověřovat poznatky. Proto tam jeli dva chlapci z té operativní skupiny a oni nám ho přivezli. Takže vlastně potom slízli takzvanou smetanu. Tak se to, holt, prestiž neprestiž, musí brát. My vyšetřovatelé jsme měli naopak za úkol připravit vše tak, aby obstálo před prokurátorem a později i soudem po procesní stránce.

close info Zdroj: Deník/Jiří Nováček, se svolením zoom_in Jiří Straka při rekonstrukci vraždy doktorky Věry Fikarové, která se odehrála 4. května 1985 v Zelenečské ulici v Praze-Hloubětíně. Snímek je z vyšetřovacího spisu uloženého v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích.

Měli jste vůbec čas na přípravu prvního výslechu? Začal hned v den zadržení a Straka vypovídal celou noc, víc než deset hodin…
Taktiku výslechu jsme, pochopitelně, měli (Josef Doucha připravil dopředu teze a okruhy otázek, tento dokument je součástí spisu – pozn. red.). Jak jsem říkal, Jiří Straka nedělal žádné problémy, prostě doznával. A navíc tam tehdy ve vyšetřovací skupině byli skutečně ti nejzkušenější vyšetřovatelé. Vedl to Jirka Markovič. Vlastně se dá říci, že to byla jeho kauza. A on byl na výslechy extratřída. K němu byli staženi další vyšetřovatelé z různých oddělení. A máte pravdu, ten první, klíčový Strakův výslech byl extrémně dlouhý. On vlastně vyprávěl téměř celou noc. Byly jen nějaké pauzy na čaj a rohlík se salámem.

Neměli jste pak strach, že Straka na druhý den, až se mu vše rozleží v hlavě, svá doznání odvolá?
Samozřejmě, vždycky se může stát, že si pachatel doznání rozmyslí. Ale tam bylo tolik hmatatelných důkazů, že i kdyby ten Jirka vůbec neotevřel pusu, neřekl ani slovo, tak by byl odsouzen na základě těch důkazů, které jsme na něj měli.

Překvapilo vás, jakým způsobem vypovídal?
Připadalo mně, že snad ani nevěděl, co dělal. Zarazilo mne, že vůbec nedohlédl těch hrůz, které způsobil. On o těch vraždách a přepadeních vykládal, jako by četl nějakou pohádku. Hodně upřesňoval a občas nás opravoval. Když později při rekonstrukcích ukazoval, jak jednotlivé ženy škrtil, občas řekl – já jsem vám včera říkal, že jsem dělal to a to a teď jsem si uvědomil, že jsem to dělal tak a tak. Například říkal – vzpomínám si na to, že když jsem jí hodil špagát kolem krku a začal utahovat, tak to nešlo, protože špagát byl umělohmotný a nemohl jsem udělat smyčku, protože to vždycky klouzalo. Tak jsem věděl, že příště si s sebou musím vzít nějaký špagát, který tohle dělat nebude. Tyto podrobnosti a úvahy přitom vůbec nemusel říkat. To je až děsivé!

Čím si vysvětlujete jeho úplnou spolupráci, jeho doznávání?
Nedokážu si to dodnes vyhodnotit. Já si myslím, že věděl, že že spadla klec. Byl mladistvý. Advokátka mu řekla, co mu hrozí, že nemůže dostat vyšší trest, než je deset let a tak dále. To znamená, že on se snad ani nesnažil nějak si zlepšit vlastní situaci tím, že všechno vyklopí. Prostě to bral takto: Chytli mě. Všechno jim to tedy popíšu.

Při rekonstrukcích na místech činu se srocovaly davy lidí. Snad chtěli Straku lynčovat…
Tak to bylo. Skutečně to hrozilo. Při podobných kauzách, které vyvolají odezvu u veřejnosti, to ale tak bývá. Hrozí, že může dojít k lynči. A policie na to musí být připravená, aby tomu zabránila.

close info Zdroj: Deník/Jiří Nováček, se svolením zoom_in Jiří Straka při rekonstrukci pokusu o vraždu Vlasty Štěpánkové, která se odehrála 4. května 1985 v Poříčanské ulici v pražském Hloubětíně. Snímek je z vyšetřovacího spisu uloženého v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích.

Když jste potom, po čase, odevzdávali spis, jak se říká v mašličkách, prokurátorovi, co vám běželo hlavou?
Především obrovská úleva, že se podařilo pachatele, který surově vraždil a ohrožoval veřejnost, dopadnout a usvědčit. Ten tlak od policejního i politického vedení, ale i veřejnosti byl nepředstavitelný a drtivý. Měl negativní dopad na celou naši práci. Spartakiáda byla totiž tehdy prvořadou věcí, kterou se režim pyšnil a ukazoval svoji sílu. No, a my jsme měli pachatele pod zámkem. Zopakuji. To byla nesmírná úleva.

Vraťme se k začátku rozhovoru. Pouze nezletilost uchránila Straku od šibenice…
Naprosto jistě. V té době to byl naprosto jasný trest smrti.

Myslíte, že si ten absolutní trest zasloužil?
Já nevím… Těžká otázka. Hlavně etická. Znovu se přiznám, že jsem byl spíš zastáncem absolutního trestu. Existuje totiž typ pachatelů, kteří v životě nikdy nic dobrého dělat nebudou, ba naopak. A nejjednodušší odstranění této hrozby skýtá právě trest smrti. U toho Jirky si ale teď až tak moc jistej nejsem. On je na svobodě dvacet let. Žije kdesi pod cizím jménem a zdá se, že ačkoliv je pod bedlivým zorným úhlem veřejnosti tam, kde bydlí, neprovádí nic špatného. Což se právě u devianta tohoto typu neočekává. Tam se naopak očekává recidiva. On se z toho vymyká, takže je vidět, že prostě trest smrti nemusí být tím správným trestem. V tomto případě Straky tedy asi ne…

Vy jste byli s Jiřím Markovičem, pokud vím, Jiřího Straku navštívit poté, kdy dostal vycházky z psychiatrické léčebny. Co jste mu řekli?
Už si to samozřejmě nepamatuju slovo od slova. Ale řekli jsme mu určitě něco v tomto smyslu: Hele, Jirko, víme o tobě. Víme, že jsi venku. Víme, že se můžeš pohybovat i mimo zdi téhle léčebny. A jakmile by byl někde sebemenší náznak, že někdo dělá něco podobně jako ty, tak se prvně půjdeme zeptat na tebe. A pak už by ses na svobodu nikdy v životě nepodíval.

Když jste vyslýchal v rámci vyšetřování rodiče a příbuzné obětí, to asi nejsou zrovna chvíle, jaké byste chtěl znovu prožívat, že?
Snažíme se v podobných případech přistupovat při výslechu k poškozeným lidem maximálně ohleduplně, protože si dokážeme představit, jakou bolest prožívají. A víte co? On Straka zničil i vlastní rodinu. Jeho rodiče byli potrestáni tím, co všechno vlastně o svém synovi najednou zjistili. Ten trest je pro ně doživotním. Pro ně to byl obrovský šok, když zjistili, že jejich syn páchá takovéto hrůzné zločiny. Ona to byla až na Jirku slušná rodina. Kvůli němu se rozpadlo po pár měsících i manželství jeho starší sestry.

play_fill

Co myslíte, že cítí příbuzní obětí? Tehdy i teď?
No. Na ně se vždycky tak trošku zapomíná. Ti lidé jsou nesmírně a nenávratně postiženi jednáním pachatele, který jim přivodil bolestnou a nenahraditelnou ztrátu blízkého. My k nim můžeme být při výsleších maximálně citliví. Nic jiného není z naší strany policejních vyšetřovatelů vlastně ani možné.

Vy jste se po odchodu od policie stal advokátem a obhájcem v trestních kauzách. Kdybyste teoreticky musel Jiřího Straku hájit – dá se to vůbec? Dají se vůbec obhajovat taková zvěrstva?
Musejí se hájit. Každý člověk má totiž ze zákona právo na právní pomoc, zejména v takovýchto velice obtížných situacích. Role advokáta není od toho, aby dosáhl pro klienta zproštění viny ať to stojí, co to stojí, ale dosáhnout pro něj toho nejobjektivnějšího trestu, který je z hlediska zákona možný.

Příběhy zla Jiřího Nováčka

Nový seriál Deníku Příběhy zla Jiřího Nováčka přináší dokumentární rekonstrukce největších kriminálních případů České republiky. Čtenářům a posluchačům se v něm pokusíme objasnit fungování české kriminalistiky a justice. Rozebereme podrobně reálné dopady zločinů na každého z nás a řekneme si, jaké jsou pozice a role pachatelů, jejich obětí, policistů, žalobců, advokátů, soudců i uvězněných. Jisté jsou přitom jen dvě věci: páchat zlo se nevyplácí a dokonalý zločin neexistuje.

Příběhy zla doplňuje rubrika Ozvěny. Co v ní najdete?

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy