Těžce nemocný muž ví, že mu zbývá pouze několik málo hodin života. Hniloba prostupuje celým jeho tělem, k srdci jí zbývá už jen několik málo centimetrů. Operace, kterou má podstoupit, je vlastně jen jakousi úlitbou. Chirurg právě brousí nůž o kámen a nijak jej ani nesterilizuje. Jednak k tomu nemá prostředky, a i kdyby je měl, bylo by to zbytečné – vždyť pacient za chvíli stejně zemře.

Jiří Maria Veselý ležící bezvládně na lůžku se z posledních sil ještě trochu pootočí, aby pohlédl ven z okna, na sluncem zalitou zahradu. Skrze zaprášenou okenní tabulku vidí několik svých kolegů, jak se na hřbitově za zahradou ohánějí rýčem a lopatami na hlubokou jámou. „Oni mi už kopou hrob,“ uvědomuje si nemocný.

V té chvíli se však cosi stalo. Událost, která později vejde do dějin jako Želivský zázrak. A to zázrak v pravém slova smyslu. Tedy zázrak, který posléze uzná i sám papež.

Letos to bude sedmdesát let, co se tento div udál. A právě nyní je to tři čtvrtě století, co se Jiří Maria Veselý v želivském klášteře ocitl – za velmi dramatických okolností a proti své vůli.

Kněz, potížista, odbojář. A popravčí četa

Když se Jiří Maria Veselý narodil v roce 1908 v Protivanově na Prostějovsku, asi jen málokdo předpokládal, že by se mohl stát knězem. Pravda, na vysvědčení měl samé jedničky, ale z chování dvojku. „Snažil jsem se zachovávat svou osobní autonomii. Od začátku se mi líbilo jít proti proudu,“ vysvětlil v roce 2003 v pořadu Zpověď vysílaného Českou televizí.

Jenže proti proudu šel i při studiích teologie u dominikánů v Olomouci. Říkal na rovinu, co si myslí, což jeho představeného jednou rozlítilo natolik, že mu vzpurný novic musel jít z očí. Otec Jiří proto zamířil na studia do Říma. A tam v roce 1934 prožil událost, která mu podle jeho mínění zachránila později život. Ze zvědavosti se šel podívat na přenesení ostatků uctívaného mnicha Hyacinta Marie Corniera (1832 až 1916).

„Byli tam tři Francouzi, provinciálové. Říkali mi: ‚Člověče, my ho máme nést, ale jsme jen tři, ten čtvrtý leží, je mu špatně a zvrací. Pomoz nám.‘ A když jsem vzal rakev na ramena, cítil jsem, jak z ní do mě proudí jakási síla,“ popsal později Veselý.

Později za 2. světové války vyučoval otec Jiří slavistiku v Miláně. Tam se zapojil do protiněmeckého odboje, spolupracoval s partyzány, pomáhal českému Vládnímu vojsku, které Němci nasadili v severní Itálii, ale jehož příslušníci se přidali k tamním partyzánským skupinám, a stal se majorem americké armády. Paradoxně však nosil německou uniformu – Němce totiž infiltroval coby vojenský kaplan, díky čemuž se mu dařilo získávat informace.

Za to se však dostal před popravčí četu pro údajnou kolaboraci. Zastřelit ho měli Slováci – prý snad proto, že se obávali, kolik toho na ně mladý kněz vlastně ví. Ten už stál na popravišti a čekal, až přiletí kulky. Najednou ale přišel nějaký český důstojník, který Slovákům řekl, že Slovenský štát nemá právo popravit českého státního příslušníka,“ zavzpomínal statečný dominikán.

Akce K, Želiv a zázrak

Po válce se vrátil do Prahy, kde pracoval jako sekretář ministra obrany Ludvíka Svobody. Jenže armádu brzy začali ovládat komunisté, a tak se otec Jiří vzdal všech svých vojenských funkcí. Odešel do kláštera – a tam také prožil komunistický převrat. A následně i takzvanou Akci K.

Ta začala přesně před pětasedmdesáti lety, ze 13. na 14. dubna 1950. Státní bezpečnost během ní pozatýkala řeholníky a odvezla je do internačních klášterů, které de facto proměnila ve vězení. Řeholníci, kteří byli z pohledu komunistů nejvíce nebezpeční, zamířili do želivského kláštera. Vlastně se ani nelze divit, že mezi nimi byl i otec Jiří – odbojář a někdejší major americké armády snad ani nemohl jít jinam.

V Želivě žil pět let, během kterých tam onemocněl silnou tuberkulózou a oboustranným zápalem plic. Jednou mu dávali injekce, které však zřejmě byly znečištěné – a Jiří Maria Veselý dostal otravu krve.

„Byl jsem celý shnilý. Od nohou až téměř po srdce. Bylo jasné, že jak hniloba přijde k srdci, to se hnilobou zalije a nastane smrt,“ popsal kněz okamžiky, kdy už také viděl, jak mu spolubratři kopou hrob.

Na těle se mu vyvinuly abscesy plné hnisu. Ty mu měl oním nesterilizovaným nožem odstranit Rus, který v Želivě fungoval coby lékař. Tehdy si otec Jiří vzpomněl na Hyacinta Marii Corniera.

play_fill

„Já mu v duchu řekl, že tehdy v Římě jsem mu pomohl při přenášení ostatků, tak teď by mohl pomoct on mně. A z kříže nade mnou se najednou ozvalo: ‚Vstaň a choď.‘ Tak jsem se pokusil narovnat a sedl jsem si. Stalo se to čtvrt roku poté, co jsem takto seděl naposled,“ usmál se dominikán při této vzpomínce.

Toto nečekané vyústění celé situace značně vyděsilo strážné u jeho cely, kteří už kněze pokládali za mrtvého. „Volali: ‚Soudruzi, prchejte, ten mrtvý se jde mstít!‘ A utíkali ven a z mých ran tekl hnis. Štěstí bylo, že jsem byl uzdraven, ale ty rány se hned nezacelily. Jinak by mě nejspíš zabili kvůli tomu zázraku,“ myslel si po letech Jiří Maria Veselý.

Ostatky svatého Metoděje a přítel Jan Pavel II.

Dva týdny poté byli mniši ze Želiva propuštěni a otec Jiří se vrátil domů do Protivanova. Místní lidé ho ale téměř uctívali, což se nelíbilo tamním soudruhům. Protivanovský farář tedy otci Jiřímu zařídil práci na vykopávkách na Velehradě.

A tam Jiří Maria Veselý údajně objevil hrob věrozvěsta Metoděje. Pokud se však komunistům nelíbilo Jiřího působení v Protivanově, tak nález posledního místa odpočinku legendárního moravského biskupa je rozzuřil doběla. Proto vykopávky rozmetali – otec Jiří však předtím vše stačil nafotit.

V roce 1968 odešel do Itálie – a čtyři dny po jeho odchodu obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětskou armádou. Socialismus s lidskou tváří byl v Jiřího rodné zemi umlčen, a on tedy zůstal v Itálii dalších více než dvacet let.

Začátkem 70. let se v Římě spřátelil s jistým Polákem. Ten byl o dvanáct let mladší, přesto už byl kardinálem a jmenoval se Karol Wojtyła. V roce 1978 se z něj stal papež Jan Pavel II.

Mladý pontifik pak svého přítele Jiřího pověřil výzkumem vykopávek přímo pod Svatopetrským chrámem ve Vatikánu a začátkem devadesátých let, poté, co se i díky jeho neúnavnému úsilí zhroutily komunistické totality ve východní Evropě, si vyžádal podrobnosti o podivuhodném uzdravení otce Jiřího. Lékařská komise prohlásila toto zotavení za „mimopřirozené“ – a Svatý otec onu událost následně oficiálně uznal za zázrak.

Stalo se tak v roce 1993, takže otec Jiří Maria Veselý byl nositelem zázraku ještě za svého života. Zemřel totiž až v roce 2004, v šestadevadesáti letech. Jeho osud byl tak bohatý na události, že by vystačily na několik životů. Pro něj osobně však bylo tou největší událostí zázračné uzdravení. To, které v roce 1955 prožil v želivském klášteře na Pelhřimovsku.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy