Uvěznění je absolutním životním šokem pro každého, kdo se za mříže dostane poprvé. Poznal to i Radek z jižní Moravy, který se exkluzivně svěřil Deníku se svým příběhem. Do kriminálu se dostal v devadesátkách, tehdy mu nebylo ani třicet.

„U mě bylo blbý, že jsem byl bývalý voják z povolání. V té době tam byla i spousta záklaďáků, co zdrhli z vojny. Ti mě kousali opravdu jen těžko. Nějaká separace kohokoliv, a to ani třeba sexuálních delikventů, tehdy ještě neexistovala. Musel jsem dát pár lidem po hubě, abych si vydobyl své místo na slunci a trochu respektu,“ svěřil se bez příkras a omluv.

Nejhorší to podle něj měli a dodnes mají bývalí policisté a sexuální delikventi, hlavně ti, jejichž oběti byly děti. „Tehdy bachaři velice neradi něco řešili,“ dodal.

Radkovi kupodivu nepřišla až tak skličující samotná ztráta svobody. „Byl jsem voják,. Těžká fyzická práce mi nevadila, ale většinou lidi hodně drtila. Jídlo bylo podle plnění pracovních norem. Byli jsme hladoví,“ přiznal.

Co vlastně v kriminále pracující vězni dostávali? Ráno čtvrtku chleba a meltu. Pak podle plnění normy. „Když jsem splnil na 105 procent, dostal jsem navíc vajíčko nebo pět deka salámu či špeku. Když jsem hákoval do 110 procent normy, byly už dvě vajíčka nebo deset deka salámu. Norma splněná nad 110 procent znamenala 15 deka salámu nebo špeku,“ pamatuje si Radek dodnes.

close info Zdroj: Deník/Jiří Nováček zoom_in Soudobé postele v celách

Právě málo jídla vadilo trestanci nejvíc. „Je to asi hloupé, že,“ pousmál se.

„Prakticky celou dobu za katrem jsem hlavní část svého volného času trávil sháněním jídla,“ vzpomněl.

Nedostatek jídla ve vězení byl také asi jedinou věcí, která na Radkovi zanechala dodnes trvalé následky. „Nesnáším pocit hladu. To jsem nervózní, naštvaný a celkem nenaladěný,“ konstatoval.

Při vzpomínání si hned raději zakousl tatranku. „Preventivně,“ pousmál se.

Zákaz detektivek za mřížemi

Jinak na denní režim byl prý z vojny zvyklý. „Fyzičku jsem měl a rvát jsem se uměl taky. To byly hlavní předpoklady pro přežití bez toho, že bys třeba někomu posluhoval,“ řekl. Přiznal, že za mřížemi docházelo často na pěsti.

Za dobré chování nicméně Radka brzy přeřadili do mírnějšího typu věznice. „Tam už to bylo volnější, už se mě nesnažili napravit,“ ušklíbl se po letech pobaveně. Přísný režim měli v kriminále podle něj ovšem úplně všichni, dokonce i vysokoškoláci.

Za mřížemi pro něj nebylo moc času přemýšlet nad osudem. „Budíček o půl páté, sčíták (sčítání vězňů dozorčími – pozn. red.), snídaně, práce. Návrat, sčíták, oběd. Po obědě pár hodin volno, večeře, sčíták, povinné zprávy. Pak podle chování televize. Pokud tedy nebyla detektivka, ty byly zakázané, abychom asi nepropadli dalšímu zlu – a v deset večerka. A tak furt dokola,“ popsal rutinu kriminálu. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem.

Radek si svůj trest odpykal a potom se už nikdy za mříže nevrátil. Dnes má rodinu a žije naprosto spořádaným, klidným životem. Pracuje jako prodavač, brzy půjde do penze. O jeho poklesku z mládí prakticky nikdo neví – a tak to podle něj i zůstane.

Podle oslovených současných vězňů, se poměry a zvyklosti u pracujících trestanců za mřížemi vlastně až tak moc nezměnily. Proti minulosti přibyly hlavně drogy a na tajňačku poschovávané mobilní telefony. Denní rutiny, režim i vztahy uvězněných mezi sebou uvnitř kriminálu zůstávají podobné.

Obávaný Horní Slavkov

Které věznice mají mezi odsouzenými nejhorší nebo naopak nejlepší pověst? Takové zkoumání je vysoce subjektivní záležitostí a má své limity. Jen těžko lze do všech detailů srovnat a postihnout problematiku velkých věznic s nejtěžšími trestanci a menších káznic pro odsouzené za méně závažné nebo nedbalostní trestné činy.

„Poslední dobou nám chodí hodně stížností na Horní Slavkov. To je dáno ale i skladbou vězňů. Jsou tam skoro výhradně lidé s nejtěžšími a násilnými trestnými činy. Pak už následuje klasický trojlístek legendárních kriminálů: Valdice, Plzeň-Bory a Mírov,“ řekla reportérovi Deníku Jiřína Tylová ze spolku Basmani. Ten se věnuje postupnému začleňování lidí s vysokými tresty zpátky do společnosti.

„Nejlepší přístup k vězňům, alespoň podle mého názoru, mají v současnosti Jiřice. Je to takzvaná VIP věznice, kam se většina trestanců ovšem ani nepodívá. Doufám, že do budoucna by mohlo být takových věznic více,“ dodala Tylová.

Šéf věznic: Recidivistů nemáme tolik, jak se tvrdí

Znepokojivá je u nás hlavně recidiva – ta se pohybuje podle českých statistik kolem 75 až 80 procent.

„Jsme v tomto ohledu papežštější než papež. Pokud bychom používali metodiku a kritéria, jakou se měří kriminalita v západních zemích Evropské unie, dovolím si říci, že jsme s nimi naprosto srovnatelní. Do vězení se u nás podle této metodiky totiž vrací opakovaně 65 až 70 procent lidí,“ řekl v exkluzivním rozhovoru pro Deník generální ředitel vězeňské služby Simon Michailidis.

close info Zdroj: Deník/Jiří Nováček zoom_in Generální ředitel Vězeňské služby ČR Simon Michailidis.

Rozpor v číslech vysvětlil faktem, že v České republice se mezi recidivisty počítá každý člověk, který se kdykoliv během života octne podruhé ve vězení. Na západě se ovšem lidé, kteří mají mezi uvězněním třeba pětiletou přestávku, ve statistikách jako recidivisté neobjevují. Takový člověk při nástupu druhého trestu nemá o tom prvním už žádný statistický záznam a je z hlediska společnosti na úrovni prvotrestaného.

Někteří odborníci se přitom shodují, že v rámci Evropy jsme „až nepřiměřeně trestající společnost, která takřka nedává lidem druhou šanci“.

Ministr spravedlnosti: Trestáme východním způsobem

Na sto tisíc obyvatel u nás připadá zhruba 180 vězňů, což je čtvrtý nejhorší výsledek mezi zeměmi Evropské unie. Vyšší poměr trestanců v přepočtu na 100 tisíc obyvatel mají jen Slovensko – 186, Maďarsko 194 a Polsko 203. Naopak Rakousko jich má 97, Německo 67 a Finsko dokonce jen 51.

Držet mnoho lidí za mřížemi stojí daňové poplatníky hodně peněz. Na jednoho vězně totiž stát v průměru vynaloží 1900-2100 korun denně, na výkon trestu všech zavřených lidí to dělá ročně 13 až 14 miliard korun.

Ministr spravedlnosti Pavel Blažek z ODS a jeho právníci i proto připravují změny trestního zákoníku. Navrhují například zmírnění trestů pro zloděje nebo neplatiče alimentů. „Naše zákony trestají východním způsobem a změny jsou nutné. Věznice jsou téměř zaplněné a na počet obyvatel má Česko čtvrtý nejvyšší počet trestanců v Evropské unii,“ řekl Blažek reportérovi Deníku.

Lidé, kteří se dopouštějí opakovaných krádeží, maření výkonu úředního rozhodnutí či neplacení alimentů, by si mohli podle ministra trest odpykat doma, chodit přitom do práce, splácet své závazky. „Anebo by za mřížemi mohli být kratší dobu,“ tvrdí Blažek.

„My tady trestáme víc opakovanou krádež než útok nožem, což není normální,“ upozornil.

Za hranou kapacit

České věznice jsou každopádně na hraně svých kapacit. Dlouhodobě a trvale. Letos v polovině prosince bylo 12 z 38 kriminálů naplněno více než ze 100 procent. Ve švech praskají především káznice v Oráčově (120 procent kapacity), Znojmě (119 procent) a Rýnovicích (115 procent). Relativně volněji je naopak v Příbrami (70 procent), Českých Budějovicích (79 procent) a ve Valdicích (82 procent).

Nejobávanější současná česká věznice v Horním Slavkově je plná ze 110 procent, legendární Mírov ohlásil naplněnost ze 105 procent.

Souhrnná obsazenost všech českých věznic je aktuálně 96,14 procenta, na tomto výsledku se však odráží skutečnost, že do statistiky se započítávají i vězeňské nemocnice s obsazeností mezi 30 až 40 procenty.

info Zdroj: Deník Život za mřížemi.

V seriálu Život za mřížemi se reportér Deníku.cz Jiří Nováček zabývá životem lidí a rodin, do jejichž cesty vstoupily soudy a vězení. Česká republika patří k státům s nejvyšším počtem vězňů na počet obyvatel. Jak žijí vězni, jak jejich příbuzní, co se děje za mřížemi, jaká jsou nejdrsnější vězení u nás i ve světě. Temné i nadějné příběhy a reálná fakta.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy