V dalším díle seriálu Profily z historie poznáváme muže, jenž začínal jako jazykovědec, ale stal se jedním z nejvýznamnějších průkopníků podmořské archeologie.

George Bass (1932–2021) zíral na historické památky kolem sebe. Bylo jarní volno a on se spolu s několika přáteli a bratrem Robertem ocitl v sicilském přímořském městě Taormina. Při pohledu na římské divadlo ho napadla myšlenka, která mu změnila život: „Tímhle by se člověk mohl i živit.“

Bass se narodil v Columbii v Jižní Karolíně do rodiny milující literaturu. Jeho otec Robert byl profesorem anglické literatury na Univerzitě Jižní Karolíny a později vyučoval na Námořní akademii Spojených států, Furmanově univerzitě, Limestone College a Erskine College. Proslul také jako významný badatel v oblasti americké revoluce. Matka Virginia byla publikovanou autorkou poezie a prózy. Vše nasvědčovalo tomu, že se George Bass vydá na literární dráhu. K tomu však přispěly i další vlivy z rodiny, které ho nakonec nasměrovaly k podmořské archeologii.

Jeho otec sloužil v letech 1934–1940 v námořní rezervě a dosáhl hodnosti velitele. Když vypukla druhá světová válka, neodplul na moře, ale stal se profesorem na americké Námořní akademii. Jeho strýc Robert Wauchope (1909–1979) byl úspěšným archeologem specializujícím se na Latinskou Ameriku.

Bass se původně zajímal o astronomii, ale brzy se rozhodl navázat na akademickou dráhu svých rodičů a nastoupil na katedru anglistiky na univerzitě Johns Hopkins. Právě během druhého ročníku, na jarní prázdniny v Sicílii, přišel jeho životní obrat. V té době studoval v rámci výměnného programu na University of Exeter, kde si chtěl prohloubit své literární znalosti – jenže byl ze školy dočasně vyloučen poté, co se asi se čtyřiceti spolužáky zúčastnil propracovaného žertu: přepadení zemědělské školy.

Po návratu domů zaměřil svůj zájem na archeologii. Problém byl v tom, že univerzita Johns Hopkins neměla samostatnou katedru archeologie. To však Bassovi – ani škole – nijak nevadilo. V rozhovoru pro Discover Magazine uvedl: „Vymysleli pro mě vlastní obor – s předměty z oddělení starověkého Blízkého východu a klasických studií.“

Studium archeologie

Ve studiu pokračoval na univerzitě Johns Hopkins, kde se rozhodl získat magisterský titul. V roce 1955 úspěšně dokončil magisterské studium v oboru archeologie starověkého Blízkého východu pod vedením Williama Albrighta – vedoucího katedry blízkovýchodních studií a podle univerzity také „prvního významného badatele, který ověřil pravost svitků od Mrtvého moře“.

Po promoci odjel do Řecka, kde studoval na Americké škole klasických studií v Aténách a podílel se na vykopávkách takzvaného Domu s taškami v Lerně – objektu, kterému se přezdívá nejstarší dům v Řecku. V klasickém období byl tento dům spojován s místem, kde Héraklés zabil Hydru. Bass také spolupracoval s významným archeologem Rodney Youngem v Gordionu – hlavním městě starověké Frygie (dnešního Turecka), rodišti bájného krále Midase. Tato spolupráce se mu později velice vyplatila. V oblasti Blízkého východu působil v letech 1955 až 1957.

Zajímavou odbočkou od archeologických studií pak byla jeho služba v americké armádě, kde sloužil jako poručík v Jižní Koreji. Jeho dvouletá služba mu však výrazně pomůže ve schopnosti vést velké týmy.

Po skončení služby se v roce 1959 vrátil ke studiu a nastoupil na University of Pennsylvania, kde zahájil doktorandské studium v oboru klasické archeologie. Osud tomu přál: Rodney Young se mezitím stal kurátorem středomořské sekce při tamním Archeologicko-antropologickém muzeu. V témže roce, kdy Bass nastoupil do doktorského programu, objevil fotoreportér Peter Throckmorton při potápění u tureckého mysu Gelidonya podmořské pozůstatky starověké lodi. Zpráva o vraku se dostala k Youngovi – a ten oslovil právě Basse, zda by nevedl výzkumné práce při jeho vyzvedávání.

Historická příležitost

Bass se sice neuměl potápět, ale byl víc než ochoten se to naučit. Absolvoval desetitýdenní potápěčský kurz v YMCA a noc před odjezdem do Turecka poprvé použil kyslíkovou lahev. Vrak, který měl v plánu prozkoumat, ležel ve hloubce 30 metrů – zvládnutí potápění tak bylo nezbytností. Tu noc složil všechny potápěčské zkoušky a následující den odletěl do Turecka.

Loď, kterou našel, pocházela z doby bronzové, konkrétně z roku 1200 př. n. l., a v té době šlo o nejstarší známý vrak. Bass sestavil tým, ve kterém byli mimo jiné Frédéric Dumas, hlavní potápěč Jacquese Cousteaua; Honor Frostová; Joan du Plat Taylorová, která se později stala první šéfredaktorkou časopisu International Journal of Nautical Archaeology; a také Ann Singletaryová, klavíristka, kterou si právě vzal za manželku.

Bass zvolil neobvyklý přístup k vykopávkám. Místo toho, aby zůstal na palubě a dával potápěčům pokyny, se členové týmu potápěli a prováděli archeologické práce osobně. Dnes to působí samozřejmě, ale v roce 1960 to bylo průlomové. Práce na 3 000 let starém vraku prokázaly, že stejné archeologické principy používané na pevnině lze úspěšně uplatnit i pod vodou.

Bass byl přesvědčen, že starověký námořní obchod neovládali výlučně mykénští Řekové, ale že se rozprostíral mnohem dál – až do oblasti Levanty. Když porovnal měděné slitky nalezené ve vraku s těmi z egyptských hrobek, jeho teorie se potvrdila.

Nové lokality, nové technologie

Po skončení vykopávek se Bass přesunul k dalšímu vraku, tentokrát u pobřeží ostrova Yassiada v Turecku – dnes známého jako Ostrov demokracie a svobody. Loď pocházela ze 7. století n. l., kdy se ostrov jmenoval Plati a byl součástí Byzantské říše. Právě při tomto a následných výzkumech v oblasti během 60. let začal Bass využívat nové technologie pro podmořskou archeologii.

Mezi těmito inovacemi byla například „telefonní budka“ – zařízení naplněné kyslíkem, do kterého se potápěč vešel zhruba jako do klasické telefonní kabiny. Umožňovalo mu sledovat místo vykopávek přímo ze dna oceánu. Další novinkou byl tzv. nosič amfor – koš na artefakty s balónem na horní straně, který se naplnil vzduchem a následně vystoupal na hladinu. Tento nosič unesl až půl tuny nákladu.

Největší chloubou však byla Asherah – dvoumístná miniponorka, kterou si Bass oblíbil. Díky ní mohli podmořští archeologové zůstat pod hladinou delší dobu, důkladněji mapovat okolí a snadněji vyzvedávat artefakty. Asherah se poprvé ponořila v roce 1964 – v tomtéž roce, kdy Bass získal doktorát z klasické archeologie.

Založení INA

Bass se poté připojil k pedagogickému sboru katedry klasické archeologie na University of Pennsylvania a v roce 1968 byl jmenován docentem. Právě zkušenosti z práce ve Středomoří v něm probudily myšlenku na založení institutu v oblasti, která je bohatá na námořní historii i artefakty.

V roce 1973 se vzdal místa s definitivou a s rodinou se přestěhoval na Kypr, aby zde založil Institute for Nautical Archaeology (INA) – Institut pro podmořskou archeologii. Bohužel, krátce poté, co se usadili, museli Bass i jeho tým kvůli válce na Kypru v roce 1974 ostrov téměř okamžitě opustit.

Následující dva roky se Bass snažil najít pro INA nové univerzitní zázemí. Nakonec uspěl na Texas A&M University, kde institut sídlí dodnes. Právě zde vznikl Nautical Archaeology Program – studijní program zaměřený na lodě, jejich stavbu a kultury, které je vytvářely a využívaly. Tento program je dnes „nejstarším postgraduálním akademickým programem v USA zaměřeným výhradně na studium lodí a námořních kultur“.

Velké vykopávky

Program byl oficiálně zahájen v roce 1976 a už následující rok se Bass vrátil do Turecka, aby se pustil do nové výzkumné lokality. Jednalo se o téměř tisíc let starou loď u Serçe Limanı. Vykopávky trvaly až do roku 1979 a podle American Journal of Archaeology „přinesly největší známou sbírku středověkého islámského skla a důležité důkazy o přechodu od lodí stavěných podle skořepinového principu ke konstrukcím s vnitřní kostrou“.

Bassova největší archeologická práce a nejzásadnější přínos pro obor přišly v 80. letech s objevem vraku z pozdní doby bronzové (1300 př. n. l.) u Uluburunu v Turecku. Loď převážela náklad, který lze bez přehánění označit za královský. V letech 1984 až 1994 provedli archeologové více než 22 000 ponorů, během nichž vyzvedli měď, ebenové dřevo, sklo, slonovinu z hrocha, minerál auripigment, pryskyřici z terebintu, cín, keramiku, fajánsové pohárky a korálky, šperky ze zlata a stříbra, skříňky ze slonoviny i zlatý skarabeus s kartuší královny Nefertiti.

Tento objev, který definoval celou jeho kariéru, potvrdil Bassovu teorii starou tři desetiletí – že námořní obchod ve starověku nebyl výlučně v rukou Řeků, ale zasahoval až do Afriky, Kanaánu, na Kypr a do řeckého světa.

Trvalý odkaz

George Bass byl bezpochyby nejvýznamnějším průkopníkem v oboru podmořské archeologie. Ačkoli se po roce 1986 už výzkumů v terénu neúčastnil, zůstával po celý zbytek života vlivnou osobností v tomto oboru. Na Texas A&M University vyučoval až do roku 2000 a o rok později získal čestný titul Distinguished Professor Emeritus. Během života přednesl nespočet přednášek, napsal stovky článků a je autorem nebo editorem 12 knih.

Vedle podpory ze strany INA a Texas A&M získával prostředky i od Národní nadace pro humanitní vědy, Národní vědecké nadace, Institutu pro egejskou prehistorii a National Geographic Society. V průběhu 39 let získal celkem 36 grantů.

National Geographic Society mu v roce 1979 udělila La Gorce Gold Medal a v roce 1988 Centennial Award. Archeologický institut Ameriky ho ocenil Zlatou medailí za mimořádný archeologický přínos a Bandelierovou cenou za veřejnou službu v archeologii. Nejprestižnějším oceněním však byla Národní medaile za vědu, kterou mu předal prezident George W. Bush – za „průkopnické využití oceánské technologie a vytvoření nového akademického oboru – podmořské archeologie, díky němuž vzniklo nové poznání v oblasti dějin ekonomiky, technologií a gramotnosti“.

Po jeho úmrtí v roce 2021 označila UNESCO George Basse za „jednu z klíčových osobností, které položily základy mezinárodních standardů, jež dnes tvoří jádro Úmluvy UNESCO z roku 2001 o ochraně podvodního kulturního dědictví“.

–ete–

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy