Tento malíř byl jedním z hlavních představitelů vrcholného baroka u nás. V Praze se sice v 90. letech 17. století usazovali mnozí umělci, avšak Petr Brandl byl natolik silnou individualitou, že je jeho odkaz velmi výrazný.

Mládí

Narodil se roku 1668 v Praze do rodiny krejčího. Roku 1683 vstoupil do učení k dvornímu malíři Kristiánu Schröderovi, který byl však umělcem kvalit tak nevýrazných, že je Brandl někdy spíše považován za samouka. Výhodu to však mělo – Schröder byl také správcem hradní obrazárny. Mladý Petr tak ani nemusel cestovat, jak tomu bylo tehdy u malířů zvykem, protože jeho učitel mu zprostředkoval seznámení s díly italských či nizozemských mistrů.

Po vlasti však cestoval hodně, a to za podpory svých šlechtických i prelátských mecenášů. Zřejmě proto, že si byl vědom svého „obyčejného“ původu i nedostatečného školení, nepřilnul nikdy Brandl k sebevědomému pražskému malířskému cechu. Také se nestal dvorním malířem, ani neměl kolem sebe žáky. V podstatě lze říci, že i unikal tomu, patřit do nějakého cechu, a to svým způsobem života. Byl to spíše bohém. A tak se u něj střídala léta, kdy byl zaopatřován šlechtici a preláty, s léty, kdy třel bídu s nouzí. Občas se dostal i do vězení – neplatil totiž své dluhy.

Manželka

V roce 1693 se oženil s Františkou Klossovou, s níž měl tři děti. Usedlý život mu ale příliš nevyhovoval. Brzy po sňatku si manželka začala stěžovat, že jí nedává peníze, ostatně většinou je prohýřil a dluhy se množily.

Český Rembrandt

Někteří v něm spatřují jakéhosi českého Rembrandta, měl prý ostatně podobný temperament i pijácké sklony. Přesto, že se dostával pravidelně do křížku se zákonem, umělec to byl geniální.

Jeho tvorbu charakterizuje snaha vymanit se ze závislosti na objednavateli – spíše v malbě viděl prostředek k hlubšímu poznávání protikladnosti a rozmanitosti života.

V 90. letech se objevil na pražské umělecké scéně hned dvěma autoportréty. První z nich pochází z období kolem roku 1697, to je známý Autoportrét s baretem, zvaný Vlastní podobizna, tzv. lobkovická. Druhý obraz je Vlastní podobizna v paruce, tzv. strahovská.

O růstu jeho stylu nás mohou přesvědčit další jeho díla, jako obraz Máří Magdalény nebo Zvěstování na Svaté Hoře. Věnoval se i oltářní malbě, fresky však nemaloval.

Svébytný styl

Počátek 18. století – to jsou již velké obrazové kompozice, kdy se již projevilo to, čemu se říká škrétovská realistická tradice (podle Karla Škréty – 1610 – 1674), i když se v ní dopracoval k svébytnému pokročilejšímu vyjádření.

Byl neklidným duchem, který příliš nemiloval skicování. Ale jakkoliv byl neposedný, byl velmi důsledný v prosazování vlastních prvků v malbě. Kupříkladu kombinoval rád na obrazech několik světelných zdrojů.

Po roce 1720 namaloval několik obrazů, které nesou již zcela jeho svébytný rukopis: Historie Josefa Egyptského, Podobizna horního úředníka či Simeon s Ježíškem. Po tomto rozmachu však umělec onemocněl a roku 1735 v chudobě zemřel. Silně ale ovlivnil své současníky (Jan Kupecký), ba i následovníky. Oblíbenosti se totiž vždy těšil u širokých vrstev společnosti. Ve svých nejlepších pracích dosáhl tehdejší nejvyšší úrovně.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy