V ústavu pro mentálně postižené ženy v Měděnci, na kraji malé vesničky v Krušných horách, se chystá večeře. Je čtvrtek 1. listopadu 1984. Kolem tří sporáků se otáčí kuchařka Věra Zrnová, pomáhají svěřenky Eva Bernátová, Jana Fusová, Miroslava Vinclerová a Eva Pexová. Žádná ze čtyř chovanek netuší, že právě chystají poslední jídlo v životě.

Zdravotní sestry Anna Lédlová a Monika Drobná se přicházejí zeptat, kdy bude hotová večeře pro zdravotní oddělení. Musejí ji roznést a k tomu dát svěřenkám předepsané léky. Zároveň přinášejí do kuchyně hranolky na pozdější přípravu večeře pro personál.

Na jídlo se všichni těší. Venku je sychravo, uvnitř teplo a útulno. A po jídle bude televize.

V jednopatrovém rozlehlém domě s dřevěnou nástavbou druhého patra žije 75 tělesně a duševně postižených žen. Je jim od 16 do 42 let. Bydlí v sedmi pokojích v obou patrech, ložnice mají od 7 do 15 lůžek. Jsou rozděleny podle stupně postižení do pěti oddělení. V prvním žijí ženy vzhledem k postižení plně odkázané na cizí pomoc. V nejlehčím, pátém oddíle, pak bydlí chovanky, které jsou pod dohledem personálu schopny i přes duševní postižení dělat jednoduché práce.

V domě je klid, vzhledem k epidemii úplavice nejsou povoleny žádné návštěvy. Některé chovanky i přes zákaz tajně pokuřují ve sklepě. Vše jde zaběhlým rytmem. Nikdo nemá zdání, co brzy přijde.

Ústav na konci světa

Rozlehlý, z velké části dřevem obložený dům na hřebeni Krušných hor původně sloužil jako továrna na výrobu nití. Pracovalo tady 250 zaměstnanců z Měděnce a okolí. Firma v roce 1948 zanikla. Od začátku padesátých let do roku 1960 se tady školili poddůstojníci Pohraniční stráže. Ty pak vystřídal ústav sociální péče.

V dřívějších dobách jej plně obstarávaly řádové sestry dominikánky, v ústavu se svými svěřenkami i bydlely. Po roce 1975, po nuceném odchodu jeptišek, komunistický režim nahradil personál civilními zaměstnanci, často bez zkušeností a náležitého odborného vzdělání. Do takové práce se popravdě nikdo moc s nadšením nehrnul.

Dům pro hendikepované ženy leží záměrně, podobně jako desítky podobných ústavů v Československu, tak trochu stranou civilizace. Tehdy totiž nebylo zvykem postižené lidi vídat na ulicích nebo je snad ve větší míře začleňovat mezi zdravé. Naopak, schovávali se často za zdmi domů na samotách.

Podzimní, sychravý a mlhavý čtvrtek, předvečer Dušiček, se chýlí ke konci. Pro 26 postižených žen bude zakrátko posledním v životě.

Příběh, který budeme v tomto dílu multimediálního seriálu Příběhy zla Jiřího Nováčka vyprávět, mnozí lidé znají. Student 3. ročníku DAMU Filip Renč totiž natočil na jeho motivy film Requiem pro panenku s éterickou, začínající Aňou Geislerovou v hlavní roli. Snímek vyvolal senzaci a stal se v roce 1992 nejnavštěvovanějším filmem v tuzemských kinech. Tvůrcům přinesl slávu, řadu ocenění, jen těsně mu unikla nominace na Oscara.

Skutečným lidem z ústavu ale přivodil hanbu a mnohým neprávem zničil pověst, ba i život. Mnohé z popisovaných událostí se totiž vůbec nestaly a řada filmových postav jednala úplně jinak než jejich skutečné předlohy. Film totiž nepopisuje skutečnost, je pouze uměleckou fikcí, která má ke skutečnosti v zásadních věcech poměrně daleko.

Pojďme se ponořit do archivů a spisů a zkusme přijít na to, jak se vše odehrálo doopravdy.

close info Zdroj: Profimedia zoom_in Pomníček v blízkosti požáru připomínající tragickou událost, kdy během požáru 1. listopadu 1984 v Ústavu sociální péče v Měděnci zahynulo 26 chovanek.

Jak šel čas v případu

1. listopadu 1984, 17.00 až 17.30, Ústav sociální péče Měděnec na Chomutovsku
Kuchařka Věra Zrnová a čtyři pomáhající svěřenky rovnají do výtahu jídlo pro zdravotní oddělení, pak následují porce pro výchovné oddělení. Po vydání večeře, kolem půl šesté večer, odchází kuchařka domů. Kontroluje, jestli jsou vypnuty všechny hořáky na třech troubách na pečení. Zjišťuje, že všechny jsou v poloze nula.

17.30 až 18.00
Na zdravotním oddělení a v jídelně výchovného oddělení vydávají ošetřovatelky večeře. V 18 hodin přichází do kuchyně vychovatelka Zdenka Pokorná pro svěřenku Vinclerovou, aby šla do jídelny umývat talíře.

18.00 až 18.15
Svěřenka Pexová namáčí v kuchyni špinavé nádobí.

18.15 až 18.45
Sanitářky Monika Drobná a Eva Balušková připravují v kuchyni večeři pro vychovatelky. V prostřední troubě pečou hranolky. Vůně se line celým oddělením. Vtom přichází do kuchyně šestnáctiletá chovanka Eva Kováčová. „Udělám si vodu se šťávou,“ říká sanitářkám. Vypije sklenici a bez dalšího slova zmizí. Sanitářka Balušková vypíná po opečení hranolků troubu. Ještě jednou zkontroluje, že jsou v kuchyni všechny spotřebiče vypnuté.

18.45
V šatně večeří personál. U stolu se sejdou zaměstnankyně ústavu Drobná, Balušková, Lédlová, Stillerová a Pokorná, které mají odpolední směnu. Během večeře přichází do šatny Pexová a na stůl pokládá klíče od kuchyně, kde dokončila mytí nádobí.

18.55
Do šatny k personálu znovu přichází Eva Kováčová. V ústavu žije čtyři roky a má pocit, že sem nepatří. „Půjčte mi klíče od kuchyně, chci odnést hrnec s čajem z jídelny na chodbu,“ žádá. Vzhledem k tomu, že čaj se nechává přes noc v jídelně a žádost Kováčové je proto neobvyklá, jí vychovatelka Pokorná odmítá klíče od kuchyně půjčit. Kováčová opět mizí.

19.15 až 20.00
Na zdravotním a výchovném oddělení se uklízí. Svěřenky se připravují za pomoci personálu na večerku a ke spánku.

20.00 až 21.15
Na zdravotním oddělení se chovanky ukládají k spánku. Na výchovném oddělení, v herně číslo čtyři, se chovanky dívají spolu s vychovatelkou Jiřinou Stillerovou na televizi. Některé ženy se během sledování televize vytrácejí do ložnic. Vychovatelky a ošetřovatelky v klidu pokračují ve sledování programu, taková klidná večerní rutina.

play_fill

21.15 až 21.45
Zdravotní sestra Anna Lédlová spolu s chovankou Radošovou přebalují na zdravotním oddělení nepohyblivé ženy a dívky.

21.45
Sestra Lédlová odchází do kuchyně, chce si dát do krabice dort, který jí upekly kuchařky. Klíče od kuchyně ale nikde nejsou. Nikdo z personálu o nich neví. Klíče se hledají v šatně, ordinaci i vychovatelně, nikde nic. „Záhada,“ pomyslí si sestra Lédlová a jde na zdravotní oddělení dávkovat pro svěřenky předepsané léky.

21.50 až 22.00
Vychovatelka Pokorná kontroluje postupně ložnice chovanek na výchovném oddělení. Zjišťuje, že ve své posteli není Eva Kováčová. Najde ji ve vedlejším pokoji u chovanek Mešové a Gorolové. Když Kováčová slyší, že vychovatelka Pokorná kontroluje ložnice, prosmýkne se do svého pokoje a ulehne. Má na sobě pyžamo.

22.00
V ústavu probíhá jako vždy touto dobou předávání služby noční směně, kterou tvoří zdravotní sestra Marie Plevková. S ní tam zůstává kolegyně Lédlová, která onoho osudného dne slouží „šestnáctku“.

close info Zdroj: se svolením Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna, Deník/Jiří Nováček zoom_in Eva Kováčová ukazuje v prádelně místo, kde zapálila složené prádlo. Originální snímek je z vyšetřovacího spisu uloženého v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna.

22.10
Odpolední směna odjíždí z ústavu do svých domovů. Noční zdravotní sestry Plevková a Lédlová si vaří kávu. Ticho prořízne křik z chodby. Plevková vybíhá do prvního patra, na schodišti potkává chovanku Evu Kováčovou. „Hoří!“ křičí dívka.

22.12
Sestra Plevková vidí v prvním poschodí na chodbě vedle herny číslo 2 hořet skříň. Ze skříně se v té chvíli valí dým a šlehají plameny. Současně přibíhá i kolegyně Lédlová. Obě ženy se snaží oheň zdolat vodou, nabírají ji do věder.

22.15
„To nezvládneme! Utíkej volat požárníky,“ nařizuje Plevková kolegyni. Sestra Lédlová běží do přízemí, do ordinace, kde je telefon. Jeho číselník je ale na příkaz vedoucího ústavu Jiřího Tišlera uzamčen visacím zámkem! „To bylo proto, aby si zaměstnanci nevyřizovali soukromé hovory,“ vysvětloval později Tišler. Nefunkční telefon se později ukáže jako jeden z klíčových faktorů nezměrné lidské tragédie.

play_fill

22.25
Sestra Plevková běží do Měděnce, ústav leží na jeho kraji. Horečně budí Jaromíra Pokorného, člena tamní Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti. Ten burcuje další sousedy a utíká pomáhat k ohni.

22.25
Ve stejné době, kdy kolegyně běží pro pomoc, sestra Lédlová objevuje v ordinaci klíč od zámku telefonu. Je zapadlý v knize hovorů. Odemyká číselník, volá na čísla požárníků napsaná na obálce. V prvním případě je telefon hluchý, v druhém vyzvání a nikdo jej nezvedá. Žena začíná vynášet z domu první svěřenkyně. Některé se ale po probuzení zmateně vrací zpátky do ložnic. Myslí si totiž, že je sestra vzbudila na pravidelnou toaletu. Méně postižené chovanky totiž běžně chodily vždy o půlnoci na WC, aby se během noci nepomočovaly. Netuší, v jakém jsou nebezpečí.

22.38
Pokorný se konečně z ordinace hořícího ústavu telefonem dovolává na ohlašovnu požárů. Tou je obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti ve Vejprtech.

22.39, Měděnec
K ohni přijíždí prvních sedm dobrovolných hasičů. Jsou z Měděnce, velí jim Zdeněk Tišler, mezi požárníky je i Jiří Tišler, ředitel ústavu.

22.42, Vejprty
Zprávu o požáru přijímá nadpraporčík Voska. Hoří už 32 minut. Hasičům ve Vejprtech obratem hlásí, že v plamenech je značná část ústavu, hoří první i druhé patro, střecha a v ohrožení života jsou chovanky ústavu. „Bude potřeba velké množství vody,“ křičí do telefonu. Později se ukáže, že ji v okolí budovy není kde brát.

22.48, Vejprty
Nadpraporčík Voska podává zprávu o požáru operačnímu středisku Okresní správy Sboru národní bezpečnosti v Chomutově. Průběžně organizuje výjezd příslušníků VB k ohni.

22.52, Vejprty
Zprávu o ohni přijímá od Veřejné bezpečnosti lékařská pohotovost Okresního ústavu národního zdraví ve Vejprtech. Zároveň jsou vyrozuměni i energetici.

play_fill

23.04, Měděnec
Jiří Tišler z Měděnce, který je i ředitelem ústavu, informuje o postupu ohně. „Že hoří, mi telefonoval před půlhodinou kolega Jindřich Kilián. Když jsem viděl, že je budova zamořena kouřem a požár se rozšířil, jel jsem autem do Rudných dolů v Měděnci pro dýchací přístroje a další kolegy dobrovolné hasiče,“ hlásí Tišler. Později bude obviněn ze zanedbání povinností. Během vyšetřování se zhroutí a v nemocnici zemře.

23.05, Chomutov
K ohni přijíždí deset členů Veřejného požárního sboru z Vejprt, pár minut poté šest hasičů z Kovářské, dva hasiči z dolu v Tušimicích a sedm hasičů z Chomutova. Kolem půlnoci se přidávají další požárníci z Tušimic, Kadaně, Prunéřova, Klášterce nad Ohří, Spořic, Jirkova, Karlových Varů, Jáchymova, Ostrova nad Ohří a Perštejna.

close info Zdroj: se svolením Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna, Deník/Jiří Nováček zoom_in Ústav sociální péče v Měděnci po požáru. Snímek je z vyšetřovacího spisu uloženého v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna.

„Příjezd požárních jednotek je značně ovlivněn hustou mlhou v horském úseku Petlery – Krásná Lípa – Měděnec. Dalším problémem, který se jeví při likvidaci požáru už od samého začátku, je nedostatek vody z místních zdrojů, zejména z hydrantové sítě. Značná část cisteren proto zajišťuje dopravu vody z dva kilometrů vzdálených Rudných dolů v Měděnci,“ hlásí nadporučík Feri a nadporučík Jiříček.

„Trapná situace! Když jsme natáhli hadice, tak řidič požárního vozu z Vejprt nemohl uvést do chodu čerpadlo a nedokázal ani závadu odstranit. Proto nemůžeme hasit uvnitř budovy,“ hlásí požárník Rudných dolů Měděnec Vladimír Závodský. Vládne chaos.

23.10, Měděnec, hotel Praha
Dvaadvacetiletý číšník z hotelu Praha v Měděnci Petr Jarolím zahlédne, jak se kolem hotelu řítí směrem k ústavu požární auto. Přibíhá k bráně. Na zmrzlém trávníku vidí sedět a ležet prokřehlé chovanky, většinou v pyžamech. Vidí i sestry Plevkovou, Lédlovou, zná i hasiče z Měděnce. Najednou uslyší volání o pomoc. Vidí postavy v krajních oknech v prvním poschodí. Běží k autu, jeden z hasičů, kterého číšník nezná, mu říká, že tam už hoří a že tam nikdo z nich nepoleze. Požárník Josef Valeš, který debatu slyší, běží k cisterně pro žebřík, spolu s číšníkem Jarolímem a Zdeňkem Tišlerem jej staví ke druhému oknu prvního patra hořící budovy.

23.20 Měděnec, hořící budova ústavu
Číšník Petr Jarolím šplhá po žebříku do budovy, která hoří už hodinu a čtvrt. Začíná zachraňovat svěřenky z ústavu, mnohé z nich jsou obézní. Mladík se přesto pro ženy opakovaně vrací do ložnic. Venku mu pomáhají Karel Bendl a hasič z Kovářské Karel Turčík, chvíli také vrchní zdravotní sestra Bohuslava Štandová, tu však posílá Jarolím dolů k svěřenkám. Sám vytahuje s nasazením života na vlastních zádech a bez dýchacího přístroje a jakéhokoliv vybavení z ohnivého pekla 15 chovanek. „Nestihl jsem se vrátit jen pro jednu, tu poslední. Spadl na ni hořící strop,“ želí pak mladý číšník.

Hrdina! Zachraňoval ženy z hořícího domu i navzdory tomu, že podle svědectví zdravotních sester se řada profesionálních požárníků odmítla dovnitř budovy vydat. Báli se.

play_fill

2. listopadu 1984 během noci, Měděnec a Vejprty
Záchranáři spolu s obyvateli Měděnce postupně převážejí auty a dodávkami 47 přeživších chovanek do domova důchodců Dukla ve Vejprtech. Starobinec jim poskytuje první nouzové ubytování. Dvě zraněné ženy putují do nemocnice, jedna je popálená, druhá se zranila po skoku z okna.

Plameny stravují budovu. Osudné noci v ní uhoří 26 žen a dívek.

2. listopadu 1984 dopoledne, Chomutov
Vyšetřovatelé Sboru národní bezpečnosti zahajují vyšetřování pro podezření na trestný čin obecného ohrožení. Stanovují tři vyšetřovací verze. Jednou z nich je úmyslné založení požáru neznámou osobou.

Od 2. listopadu do 14. listopadu 1984, Chomutovsko
Vyšetřovatelé postupně vyslýchají personál ústavu v Měděnci a také chovanky, které jsou navzdory svým duševním omezením schopny komunikace. Zaměstnanci vypovídají často jeden proti druhému. Odkrývají se mnohé osobní nevraživosti, řada výpovědí je tendenčních a protichůdných. Objevuje se i nařčení jedné z vychovatelek, která měla mít prý lesbický vztah s Evou Kováčovou. I když jde o později vyvrácené drby, řeči jako celek napovídají o celkové atmosféře v ústavu.

Zaměstnanci se shodují v jediném: že nebyli proškoleni v protipožární ochraně a neumějí ani používat hasicí přístroje. Ty v Měděnci byly navíc východoněmecké výroby, fakticky nefunkční.

Od 5. do 6. listopadu 1984, Měděnec
Hasiči a esenbáci, celkem 54 mužů, ohledávají požářiště a zajišťují identifikaci ohořelých těl. Postupně zjišťují, že před vznikem požáru i po něm se nevhodně a nepřiměřeně chovala nejmladší ústavní chovanka Eva Kováčová. Žádají o její psychiatrickou dokumentaci. Časem zjišťují, že nezvladatelná dívka byla v ústavu pro mentálně postižené ženy umístěna pravděpodobně administrativní chybou chomutovské okresní sociálky. Ta se snažila kvůli častým útěkům Kováčové z dětských domovů nejspíše problematické děvče uklidit do ústavu choromyslných. Na případ začala dohlížet i Státní bezpečnost, brzy se však stáhla. Rudé právo o požáru informuje jen povšechně, v několika řádcích až šest dní po požáru.

15. listopadu 1984, Okresní správa SNB Chomutov
Vyšetřovatel SNB obviňuje šestnáctiletou chovanku Evu Kováčovou z trestného činu obecného ohrožení. Z výpovědí zdravotních sester Lédlové a Plevkové a chovanek Bašusové, Kocové, Mešové, Ladičové, Radošové a Gorolové totiž kriminalisté dovozují, že Kováčová ústav úmyslně zapálila.

16. listopadu 1984, Chomutov
Vyšetřovatelé vyslýchají Evu Kováčovou. Kováčová tvrdí, že ústav spolu s ní zapálila chovanka Monika Mešová. Ta to před vyšetřovateli odmítá a popírá i při konfrontaci obou dívek. „Mám z Kováčové strach,“ říká. Vyšetřovatelé jí věří.

17. listopadu 1984 dopoledne, Měděnec
V troskách ústavu se koná rekonstrukce. Kováčová během ní popisuje a detailně ukazuje, jak a kde budovu zapálila. „Byly to župany visící ve skříních třetího oddělení před stěnou ložnice druhého oddělení. Zapálila jsem dvě zápalky a položila je na horní část visícího županu. Pak jsem šla dolů do prádelny a zapálila tam prádlo nachystané na praní,“ říká žhářka. Má dobrou náladu, spolupracuje. Viděla, jak skříně hoří. Pak prý obcházela pokoje a budila chovanky: „Holky, vstávejte!“

Ohledně motivace mlčí. „Připouští, že se jí v ústavu nelíbilo a že si myslela, že když dům vyhoří, tak se dostane jinam, třeba do dětského domova,“ napsali vyšetřovatelé do spisu po jednom z výslechů.

17. listopadu 1984, 18.30, Ústí nad Labem
Krajský prokurátor v Ústí nad Labem bere Evu Kováčovou na návrh vyšetřovatelů do vazby.

17. listopadu 1984 večer, Litoměřice
Evu Kováčovou převáží policejní eskorta do vazební věznice v Litoměřicích.

19. listopadu 1984, Ústav sociální péče Mašťov
Chovanka Monika Mešová při rozhovoru s vyšetřovateli přiznává, že na vlastní oči viděla, jak Eva Kováčová zapaluje budovu. „Nikomu jsem nic neřekla. Mám z ní hrozný strach,“ vypovídá mentálně postižená dívka, prý nejlepší kamarádka Kováčové.

20. listopadu 1984, dopoledne, Praha
Promovaná psycholožka Zdeňka Koštěcká vyšetřuje Evu Kováčovou. „Obecná věrohodnost jejích výpovědí je velmi malá. Její vysoká ochota vypovídat sama o sobě souvisí se sklonem být středem pozornosti. Její slovní zásoba je chudá, vyjadřování obtížné,“ shledává psycholožka. Závěrem konstatuje, že Eva Kováčová je mentálně zaostalá a vlivem nepříznivých sociálních podmínek v dětství se u ní rozvinula osobnost citově deprivovaná, sebestředná, impulsivní a se zkratkovitými reakcemi.

„V proběhu jejího života došlo k psychopatizaci osobnosti, projevující se neadekvátními reakcemi, agresivitou a hysterií. Takové jednání a chování je u ní kompenzací citového nenaplnění a pocitu zrady,“ dovozuje psycholožka. Podobného názoru jsou i ostatní lékaři zkoumající duši děvčete.

20. listopadu 1984 večer, Litoměřice, vazební věznice
Eva Kováčová píše z vazby své obhájkyni ex offo Šindelářové. „Jsem tady již týden a chtěla bych Vás požádat o návštěvu ve vazbě Litoměřice. Chtěla bych se dozvědět, jak pokračuje vyšetřování mé trestné činnosti. Za tu krátkou dobu, co jsem tady, jsem poznala prostředí vyšetřovací vazby, které se mi nelíbí, a žádám Vás o urychlení vyšetřování.“

close info Zdroj: se svolením Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna, Deník/Jiří Nováček zoom_in Společný pohřeb uhořelých dívek a žen se konal 30. listopadu 1984 na hřbitově v Chomutově. Snímek je z vyšetřovacího spisu uloženého v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna.

23. listopadu 1984, Praha
Major Jan Ryšavý z pražského celostátního velitelství hasičů v závěrečné zprávě pro vyšetřovatele SNB konstatuje, že činnost prvních jednotek požárníků byla po příjezdu k ohni neorganizovaná. „Šlo prakticky o zásah jednotlivců, bez jednotného velení. Nebyl ustaven velitel zásahu a nerespektoval se ani bojový řád požárních jednotek. Nebyl proveden řádný průzkum objektu, nebylo zjištěno ohrožení osob, ačkoliv na to byli požárníci upozorňováni personálem ústavu,“ vyčetl zasahujícím jednotkám nadřízený. Nasazení sil a prostředků na likvidaci požáru bylo podle něj živelné.

28. listopadu 1984, Okresní správa SNB Chomutov
Vyšetřovatelé vyčíslují majetkové škody po požáru na 1 373 242 korun. Uzavírají, že zahynulo 26 chovanek ústavu, dvě další byly lehce zraněny.

24. dubna 1985, Chomutov, Okresní správa SNB
Vyšetřovatelé obviňují z trestného činu obecného ohrožení velitele hasičů z Měděnce Zdeňka Tišlera a okrskového velitele hasičů z Kovářské Alfréda Windische. Kladou jim za vinu, že neřídili hasební zásah, neprovedli průzkum hořícího objektu a nevydali velitelská rozhodnutí k likvidaci požáru. To podle kriminalistů mělo za následek, že zásah probíhal živelně a neorganizovaně.

play_fill

4. června 1985, Praha
Kancelář ministra vnitra informuje svého šéfa Vratislava Vajnara, že vedle mladistvé žhářky je při vyšetřování věnována pozornost i odpovědnosti požárníků, kteří požár hasili. „Dva z nich, oba velitelé dobrovolných hasičů, jsou stíháni pro obecné ohrožení s nejpřísnější kvalifikací,“ uvádí náčelník právního odboru kanceláře ministra vnitra, plukovník Jiří Jansa.

„Podle mého názoru je však základní příčina tragédie v neplnění povinností odpovědných pracovníků organizace, která objekt spravovala, ať již pokud jde o preventivní opatření, tak při vytváření opatření nutných k včasnému a kvalifikovanému hasebnímu zásahu včetně evakuace ohrožených osob,“ uzavírá ministerský úředník.

„Lze však těžko vinit dobrovolné požárníky za smrt více osob a zároveň jen opatrně a formálně zkoumat závady v kontrolní činnosti funkcionářů Okresního ústavu sociálních služeb, který je zařízením Okresního národního výboru v Chomutově,“ zdůraznil plukovník Jirsa. Navzdory tomuto závěru se později prokuratura rozhodla vedoucí pracovníky zodpovědné za stav v Měděnci trestně nestíhat.

Ředitel Okresního ústavu sociálních služeb Egon Fotr a požární technička téže instituce Jitka Molíková se podle Okresní správy VB v Chomutově „nedopustili trestného činu ani přečinu, ale dopustili se porušení pracovní kázně“.

„V Ústavu sociální péče v Měděnci zavinili nedostatky v protipožárním opatření, bezpečnosti práce, ve školení zaměstnanců o požární ochraně, v jednání personálu ústavu vůči svěřenkám i v provádění řádné kontrolní činnosti. U obou se jedná o kárné provinění, o kterém je příslušný rozhodnout vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví Okresního národního výboru v Chomutově. Proto je odevzdávám úřadu k projednání,“ rozhodl vyšetřovatel VB, kapitán Josef Hnídek.

Třetím nepotrestaným viníkem byl podle vyšetřovatelů vedoucí ústavu v Měděnci Jiří Tišler. Ten však ještě během vyšetřování zemřel.

24. října 1985, Okresní soud v Chomutově
Československá justice si přece jen v pečlivě ututlané tragédii nachází náhradní viníky. Vychovatelky Evu Gallovou a Hanu Šafaříkovou odsoudil chomutovský soudce Emil Vaňáček za týrání svěřené osoby k roční podmínce, jejich kolegyni Zdeňku Pokornou za totéž k devítiměsíčnímu, na dva roky podmíněně odloženému trestu.

1992-93
Nešťastným ženám pak o sedm let později definitivně zničil pověst i život film Filipa Renče Requiem pro panenku. V titulcích psychologické romance, která získala řadu ocenění a v roce 1992 byla absolutně nejnavštěvovanějším filmem v Československu, totiž stojí informace, že snímek je natočen podle skutečnosti. Renč vykreslil vychovatelky v rozporu s realitou jako nelidské bestie, týrající soustavně svěřenky, v čele s éterickou Aňou Geislerovou. Realita je však zcela jiná.

Pro začínající herečku bylo mimochodem ztvárnění Evy Kováčové první hlavní rolí v životě. Renč později pouze přiznal, že se událostmi v Měděnci jen inspiroval a pro účely filmu je umělecky přetvořil. Se skutečnou žhářkou Evou Kováčovou se nikdy osobně nesetkal. Vychovatelkám se nikdy neomluvil, pouze vzkázal že „Requiem je umělecký film“.

A skutečný viník, Eva Kováčová? Soud jí vyměřil jako mladistvé za obecné ohrožení maximálně možný trest pěti let vězení. Vzhledem ke skutečnosti, že v kriminále vyvolávala rvačky a dvakrát se pokusila zabít dozorce, vyšla na svobodu po devíti letech. Ven z pardubického vězení jí pomohla v roce 1993 prezidentská amnestie Václava Havla.

Proč nebyla Kováčová souzena za mnohonásobnou vraždu, ale pouze za obecné ohrožení, nelze dnes již spolehlivě zjistit.

1993 až 2014, Brno
Evy Kováčové se ihned po propuštění ujal jezuitský páter František Lízna, u kterého žila půl roku. Trpěla záchvaty agrese a pokoušela se několikrát o sebevraždu. Díky knězi však začala její postupná přeměna v muže, Reného. Kováčová prý totiž začala nenávidět své tělo. Z vděčnosti k dobrodinci si také vzala jeho příjmení.

René Lizna žil následujících deset let jako muž se ženou, páterovou švagrovou Alenou. Ta však náročný život s ním dále neunesla. Vztah ukončila a odletěla do Kanady.

Zhrzený René vzápětí udělal totéž co v roce 1984. Zapálil jejich společný byt. Chtěl se prý udusit v kouři. Místo toho ale ohrozil další nájemníky. Měl jít opět do vězení, ale psychologové rozhodli o jeho duševní nemoci. Skončil tedy v Psychiatrické léčebně v Brně-Černovicích. Z ní odešel v pátek 25. července 2014 na vycházku a už se nevrátil.

Podle všeho ještě téhož dne spáchal sebevraždu skokem pod vlak. „Nemůžu se nikomu podívat pořádně do očí, mám na svědomí hodně lidí,“ přiznal před smrtí. Jeho tělo se našlo až 1. listopadu 2014. Na den přesně 30 let poté, kdy po škrtnutí sirkou v Měděnci zahynulo v ohnivém pekle 26 žen a dívek.

„Pro mě, jako pro kněze, je případ Reného velmi problematický. Říkám si: Jak je možné, že jsou někteří lidé takhle trápeni a Bůh se nad nimi neslituje?“ kladl si až do své smrti otázku páter Lízna, jediný dobrodinec, kterého žhářka kdy na světě potkala.

Další podrobnosti vztahující se k tragickému příběhu nešťastných žen a dívek můžete číst v rámci multimediální série Příběhy zla Jiřího Nováčka. Jsou dostupné na webu Deník.cz a na sociálních sítích.

Příběhy zla Jiřího Nováčka

Nový seriál Deníku Příběhy zla Jiřího Nováčka přináší dokumentární rekonstrukce největších kriminálních případů České republiky. Čtenářům a posluchačům se v něm pokusíme objasnit fungování české kriminalistiky a justice. Rozebereme podrobně reálné dopady zločinů na každého z nás a řekneme si, jaké jsou pozice a role pachatelů, jejich obětí, policistů, žalobců, advokátů, soudců i uvězněných. Jisté jsou přitom jen dvě věci: páchat zlo se nevyplácí a dokonalý zločin neexistuje.

Příběhy zla doplňuje rubrika Ozvěny. Co v ní najdete?

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy