„Včera dorazila Gazette, jež potvrzuje zprávu z Lundonu o tragické nehodě pánů Roziera a Romaina, k níž došlo při operaci akrobatického stroje. … Byla nalezena mrtvá těla a nalezena byla ve vodě u Boulogne ve Wymille…“

„Věstník, který dorazil ve čtvrtek, potvrzuje zprávu uvedenou v Londýnských novinách o chmurné nehodě s leteckým spojením, k níž došlo u pánů Roziera a Romaina 15. června. Těla mrtvých byla nalezena v Boulogne, ve Warrenu ve Wimille…“

„Ve středu byl z Boulogne ve Francii vypuštěn balon, který na palubu vzal pana Pilaira du Roziere a dalšího gentlemana. Když byli v úžasné výšce, balon vzplanul a spálil lana, kterými byl koš nesen…“

Tak a podobně zněly zprávy v novinách z počátku léta roku 1785, kdy se francouzský chemik a učitel fyziky Jean-François Pilâtre de Rozier a jeho společník Pierre-Ange Romain stali aktéry a současně oběťmi přelomové, ale nanejvýš tragické události – první smrtelné letecké nehody v dějinách, kdy se jim oběma stal osudným pokus o přelet kanálu La Manche z Francie do Anglie.

První letecké neštěstí v dějinách

Rozierův a Romainův balon se vzňal zhruba půl hodiny po startu asi pět kilometrů od města ještě nad francouzským pobřežím a zřítil se do města Wimille, konkrétně do té jeho části, jež je nyní součástí Wimereux.

Oba vzduchoplavci zahynuli, i když Romain podle zpráv z anglických deníků The Morning Chronicle a London Advertiser z 20. června 1785 po dopadu na zem ještě dýchal a zůstal při vědomé – první lidi, kteří doběhli k troskám, žádal o vodu. Zemřel však dřív, než se stačil napít.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, online sbírka Knihovny Kongresu, volné dílo zoom_in Smrt vzduchoplavců Jeana-Françoise Pilatra de Roziera a Pierra-Ange Romaina při zřejmě první letecké katastrofě v dějinách. Oba dobrodruzi chtěli v královském balonu přeletět La Manche, ale 15. června 1785 havarovali poblíž Boulogne ve Francii a oba zahynuli.

Protože k neštěstí došlo jen necelé dva roky poté, co bylo létání horkovzdušnými balony vůbec vynalezeno, zaplavily zprávy o neštěstí většinu tehdejšího tisku (jejich výběr dodnes uchovává Britský novinový archív – The British Newspaper Archive). „Oba nebojácné dobrodruhy to roztříštilo na kusy. Já jsem byl u jejich těl do půl hodiny a nikdy jsem neviděl nic tak šokujícího,“ uvedl lékař, jehož dopis s očitým svědectvím otiskl v následujících dnech anglický deník The Derby Post.

„Prohlédl jsem těla, ale nad jejich středem jsem nic zlomeného nenašel, takže musela dopadnout kolmo. Jejich nohy a stehenní kosti však byly zlámány na mnoha místech. Potřásl jsem rukou Rozierovi. Byl to milý mladý muž a už několik dní jsem si myslel, že má v obličeji předtuchu svého předčasného konce. Tento týden neúnavně připravoval svůj stroj – doufám, že už nikdy neuslyším o dalším pokusu o jeho použití v této ani v žádné jiné zemi,“ stojí ve svědectví, zveřejněném na stránkách Georgiánské období. (Georgiánským obdobím se v Británii nazývá doba panování králů Jiřího I. až Jiřího IV., tedy zhruba let 1714 až 1830; bylo to období kulturního rozvoje a současně mnoha technických vynálezů, balony nevyjímaje – pozn. red.)

Anonymní svědek smrti obou vzduchoplavců ve svém dopise upozornil také na to, že lidé kladou neštěstí Rozierovi za vinu, neboť to byl právě on, kdo se nechal zlákat „panem Montgolfierem“ k letu balonem a posléze poslal do vzduchu ten, který zahořel plamenem.

Takový odsudek je ale k Rozierovi příliš příkrý. K pochopení jeho neštěstí je třeba znát kontext tehdejší doby, její atmosféru i sny. Pak bude mnohem pochopitelnější, proč se spolu s Romainem rozhodl pro tak riskantní dobrodružství.

Ve stopách bratří Montgolfierů

Bratři Joseph-Michel a Jacques-Étienne Montgolfierové, kteří stáli u samého počátku balonového létání, byli ve své době úspěšnými podnikateli v oblasti výroby papíru, což byl v té době mimořádně vzkvétající obor a současně vrchol technického pokroku. A protože byli nejen podnikaví, ale i všímaví, neušlo jejich pozornosti, že papír nebo i lehká látka se po zahřátí zespodu vznesou do vzduchu.

„Traduje se, že si jeden z bratrů všiml, jak se nad ohněm vzneslo nějaké sušící se prádlo. Ať už byl impuls jakýkoli, oba Mongolfierové nejdříve experimentovali s malými verzemi případného budoucího výtvoru. Vyrobili bedny z lehkého dřeva, pokryli je tenkým taftem a poté naplnili horkým, zakouřeným vzduchem,“ popsal úplný počátek pozdějšího „vzduchoplavectví“ Eric Grundhauser na webu Atlas Obscura.

Ve středu 4. června 1783 nastal čas, aby bratři vyzkoušeli svůj nový vynález, vlastnoručně vyrobený horkovzdušný balon, poprvé veřejně. K prvnímu vzletu, tentokrát ještě bez jakékoli posádky, došlo před skupinou hodnostářů shromážděných na francouzském tržišti ve městě Annonay, kde provozovali svou papírnu.

Balon o průměru 10 metrů, vyrobený z hedvábí a vystlaný papírem, vystoupal do výše 1600 až dvou tisíc metrů a ve vzduchu se udržel 10 minut, během nichž urazil kolem dvou kilometrů.

K prvnímu vzletu člověka v balonovém koši pak došlo ve středu 15. října 1783. A tím, kdo jako první nastoupil do balonového koše, byl právě Jean-François Pilâtre de Rozier. Balon se vznesl v zahradě Reveillon v Paříži a Rozier v něm vydržel ve vzduchu téměř čtyři minuty. Nešlo však o volný let, protože balon zůstal z bezpečnostních důvodů stále připoután lanem k zemi.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, Rijksmuseum, volné dílo zoom_in Vypuštění horkovzdušného balonu Francouze Jean-Pierra Blancharda v palácové zahradě paláce Noordeinde 2. července 1851. Právě Blanchard zdolal La Manche jako první už 7. ledna 1785 spolu s americkým lékařem a sponzorem doktorem Johnem Jeffriesem.

Po návratu „z nebe“ se Rozierovi dostalo za jeho odvahu a aktivitu nemálo uznání. Najednou i jeho zásluhou padla další velká meta pokroku: člověk byl schopen vznést se do vzduchu jako pták (ve skutečnosti byl let dost odlišný od ptačího – Rozier letěl v zařízení lehčím než vzduch, které navíc nezvládalo samo určovat směr svého vodorovného pohybu – pozn. red).

Rozier se stal také jedním ze dvou mužů, kteří se v roce 1783 zúčastnili prvního skutečného letu balonem bez upevnění. Tento let se uskutečnil 21. listopadu 1783 a Roziera při něm doprovázel do vzduchu francouzský důstojník Marquis d’Arlandes.

Rozier nechyběl ani při druhém letu balonem a postupem měsíců a let začal neustále posouvat hranice a podnikat stále odvážnější lety. „V roce 1784 dosáhl výšky 3000 metrů,“ uvádí blog Auctionaurgur.

První přelet kanálu La Manche

V prvním přeletu Lamanšského průlivu ale nakonec odvážného dobrodruha předstihla francouzsko-americká dvojice Jean-Pierre Blanchard a lékař a vědec John Jeffries.

Ti odstartovali 7. ledna 1785 z Doveru a po dvou hodinách a 25 minutách přistáli nedaleko Calais u vesnice Guînes. „Tato významná událost znamenala milník v rané letecké dopravě a ukázala potenciál balonového letu pro cestování na dlouhé vzdálenosti. Pro let byl použit balon plněný vodíkem, což bylo výhodné díky vyšší nosnosti vodíku ve srovnání s horkým vzduchem,“ uvádí vědecká databázová stránka EBSCO.

Samotná cesta ale neprobíhala úplně ideálně, protože balon začal nad mořem neplánovaně klesat blíž a blíž k vodě, což donutilo posádku vyházet postupně veškeré vybavení i s teplým oblečením. Do moře putoval také pytel s poštou, který se měl původně stát první vzdušnou poštovní zásilkou poslanou z Anglie do Francie.

Když ani potom nepřestal balon ztrácet výšku, oba muži se nakonec vyšplhali do lanoví a odřízli koš, aby se vůbec dostali nad pevninu. Závisel na tom jejich život, protože ani jeden z nich údajně neuměl plavat.

Asi po 2,5 hodině dorazili do cíle, jímž byl francouzský přístav Calais, a přistáli. A navzdory tomu, že pytel s poštou vyhodili do moře, doručili i jednu poštovní zásilku. Jeden z dopisů si totiž vzali k sobě a dopravili ho až do Francie.

„Byl to dopis, který poslal americký loajalista William Franklin svému synovi Williamu Templeovi Franklinovi. Mladší Franklin sloužil ve Francii jako diplomat spolu se svým dědečkem Benjaminem Franklinem,“ uvádějí stránky společnosti Mystic Stamp Company.

Blanchard obdržel za tento historicky první přelet kanálu La Manche důchod od krále Ludvíka XVI. a získané prostředky využil na první lety balonem v Americe, Belgii, Německu, Nizozemsku a Polsku.

Osudný experiment s náplní

Blanchard tak Rozierovi jeden historický triumf „vyfoukl“, ale legendárnímu vzduchoplavci to moc nevadilo, protože měl ohledně přeletu Lamanšského průlivu vlastní plán.

„Rozier chtěl uskutečnit první přelet z Francie do Anglie, a to s novým typem balonu, který pro něj sám vyvinul, nazvaným aëro-montgolfière (protože Montgolfier byl vynálezcem horkovzdušného balonu, užívá se od té doby pro tento typ i název montgolfièra; analogicky balony plněné plynem lehčím vzduchu, tehdy vodíkem, jsou podle vynálezce Jacquese Charlese nazývány, byť méně často, charliéra – pozn. red.). Rozierův balon nepoužíval pouze horký vzduch, ale také vodík, který má větší nosnost,“ píše blog Auctionaurgur.

close info Zdroj: Wikimedia Commons, Edward William Cocks, volné dílo zoom_in Přílet balonu do Calais. Olejomalba z roku 1840 od ​​E. W. Cockse.

S vývojem pomáhal Rozierovi i jeho pozdější společník z gondoly Pierre-Ange Romain, který byl sice z dvojice ten méně známý, ale byl také lékař a chemik. „Byl to mladý muž ve věku pouhých 27 nebo 28 let. Byl popisován jako muž s růžovou pletí, středně velké postavy, dobře stavěný a aktivní,“ uvádí Auctionaurgur s tím, že Rozier si vybral Romaina zejména kvůli jeho znalostem fyziky a mechaniky.

Právě jejich experiment se stal ale zřejmě oběma vzduchoplavcům osudný. Hybridní výbušná kombinace vysoce hořlavého vodíku a ohněm ohřívaného horkého vzduchu po půlhodině vybuchla, balon se vzňal, vyfoukl a zřítil (pro pořádek je třeba dodat, že existuje ještě jeden alternativní popis nehody, podle níž ve vzduchu ke vzplanutí balonu nedošlo, ale jeho kupole prý při náhlé změně větru implodovala, tedy se zhroutila do sebe – většina dobových svědectví i ilustrací však zachycuje vzplanutí – pozn. red.).

Nevěsta se ženicha nedočkala

Neštěstí na francouzském pobřeží bylo o to tragičtější, že se Rozier chtěl v Anglii oženit – údajně hned po příletu – s krásnou mladou dámou Susan Dyerovou, pocházející ze zámožné rodiny z Yorkshiru. Nevěsta čekala na svého hrdinu, kterého měly k oltáři doprovázet jásající davy, ale už nikdy se ho nedočkala.

Podle článku Erasma Darwina a Williama Blakea, napsaného v roce 1825, tedy 40 let po katastrofě, se ze žalu nad ztrátou snoubence uchýlila do kláštera v Boulogne, kde po několika měsících zemřela, zřejmě usoužením (podle některých dalších pramenů zemřela už po osmi dnech – pozn. red.)

Na místě havárie byl později vztyčen pamětní obelisk. Francouzský král nechal v upomínku tragické události vyrazit pamětní medaili.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy