Již od starověku je hudební jazyk harfy zdrojem úcty a moudrosti.

Dagda, bůh irské mytologie, vlastnil harfu, jaká neměla obdoby. Nesla jméno „Uaithne“, což znamená „Čtyřstranná hudba“. Tento strunný nástroj byl bohatě zdobený, vyrobený z dubového dřeva a měl magickou moc. Dagda pouhým brnknutím o struny dokázal ovlivňovat lidské emoce a měnit počasí.

Existují mírně odlišné verze legendy o Dagdově kouzelné harfě, ale jádro příběhu je následující: Když se nadpřirozený národ Fomorianů chystal k boji proti Tuatha Dé Danann (Danaům) – božským bytostem, které se na Dagdu obracely pro moudrost a ochranu, rozhodl se ukrást Dagdovu harfu. Vojáci Fomorianů doufali, že když Dagdu odloučí od jeho mocného nástroje, získají v bitvě převahu a obrátí vývoj střetu ve svůj prospěch.

Širší hudební obraz

Příběh Dagdovy kouzelné harfy představuje širší hudební obraz Irska. Křesťanské artefakty a rukopisy ze Smaragdového ostrova, datované až do 8. století, zachycují vyobrazení tohoto nástroje.

V roce 1185 navštívil Waterford – město ležící v provincii Munster na jihovýchodě Irska – anglický princ Jan. Podle informací muzea EPIC, The Irish Emigration Museum, byl ohromen tím, jak dovedně tamní lidé hrají na harfu.

O hře Irů na harfu tehdy prohlásil: „Jsou nesrovnatelně zručnější než kterýkoli jiný národ, který jsem kdy viděl.“

Na rozdíl od pomalé a drsné hry britských harfistů působila hra irských amatérů svižně a živě, a podle něj dodávala hudbě lahodnou harmonii.

Harfu v průběhu historie opakovaně prohlásili za národní symbol Irska. V roce 1541, kdy byla země pod britskou nadvládou, král Jindřich VIII. oficiálně vyhlásil harfu symbolem Irského království. A v roce 1922, po získání nezávislosti na Spojeném království, byla harfa znovu uznána jako oficiální státní znak.

Zůstává však pevným symbolem i v jiných kulturách – starověkých i moderních.

První ozvěny

Jako jeden z nejstarších známých hudebních nástrojů má harfa své první doložené počátky až v období kolem roku 15 000 př. n. l., jak uvádí významné newyorské kulturní centrum Kaufman Music Center.

Harfa se objevila u některých z nejstarších světových civilizací – od Mezopotámie a Persie na Blízkém východě po Čínu a Indii na Východě. Ve středověku se nástroj rozšířil po celé Evropě. Později se harfa stala nedílnou součástí rodící se podoby americké lidové hudby.

Různé verze harfy se v průběhu historie vyvíjely – mezi nimi i luková harfa starověkého Egypta, která patřila mezi nejoblíbenější nástroje této civilizace. Tato starověká luková harfa, která měla jen pět strun, vypadá jako přerostlá naběračka s mírně zakřiveným krkem. Moderní koncertní harfa se od ní značně liší – má dřevěný trojúhelníkový rám, 47 strun a sedm pedálů, které určují výšku tónu a umožňují hru v různých tóninách.

Název „harfa“ souvisí se způsobem, jakým se na ni hraje – znamená totiž „brnkat“. Pochází z několika starověkých jazyků, včetně anglosaského a německého.

Harfa vytváří jeden z nejvýraznějších hudebních zvuků. Může znít silně a burácivě díky své mohutné rezonanční desce, která tóny zesiluje, nebo naopak jemně a andělsky, pokud se jí ujmou ruce zkušeného harfisty s citem a precizností.

Při studiu historie si člověk uvědomí, že harfa je užitečným nástrojem i mimo oblast hudby.

Někteří z nejvýznamnějších filozofů západní civilizace použili harfu jako metaforu ve svých spisech.

Starověký řecký filozof Aristotelés, když vysvětloval, že ctnosti nejsou vrozené, ale představují vlastnosti, které je třeba si osvojit, použil jako příklad harfistu a jeho cvičení.

Ve své práci Nikomachova etika píše: „Ctnosti získáváme tím, že je nejprve skutečně vykonáváme – stejně jako v umění. Umění či řemeslu se učíme tím, že děláme to, co bychom měli dělat, až se tomu naučíme: například stavitelé se stávají staviteli tím, že staví domy, harfisté tím, že hrají na harfu. Stejně tak se stáváme spravedlivými tím, že konáme spravedlivé skutky, zdrženlivými tím, že jednáme zdrženlivě, a statečnými tím, že činíme statečné skutky.“

Další průkopnický myslitel, Francis Bacon, přirovnal zdraví lidského těla k naladěné harfě. Londýnský rodák, který pomohl položit základy evropského osvícenství (probíhajícího od konce 17. do počátku 19. století), se tomuto obrazu věnoval ve své knize The Advancement of Learning.

V ní napsal: „Úlohou medicíny není nic jiného než naladit vzácnou harfu lidského těla a uvést ji do souladu.“

Kouzelná harfa k nám promlouvá už od pradávna. Z jejích tónů jsme načerpali mnohou moudrost.

–ete–

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy