Ačkoliv někomu možná nevoní, jsou smrdutky mnohými považovány za jedny z nejkrásnějších a nejpestřejších rostlin. Někteří lidé navíc nezůstávají pouze u ocenění jejich vzhledu, ale oblíbili si i jejich chuť. Smrdutky využívají svůj zápach k vábení hmyzu a much z okolí. Přivábí i vás, abyste si tuto rostlinku pořídili do své sbírky?

Seznamte se, smrdutky

Sukulentní rostliny se vyznačují velkou rozmanitostí a pestrostí. Do této skupiny patří čeleď klejichovité, která zahrnuje jednak klasické byliny, ale také dřevité keře a liány. Kromě toho do ní patří tzv. stapéliovité sukulenty, které jsou známější pod názvem smrdutky.

Pro důvod takového pojmenování této rostliny nemusíme chodit daleko. Květina si vysloužila název smrdutka, jelikož její zápach připomíná zkažené maso. Původně se tento název užíval jen pro zástupce rodu Stapelia, později se však toto jméno přeneslo také na velkou skupinu sukulentních stapéliovitých rostlin.

Patří k nim sukulenty s dužnatými stonky, které mají často rudimenty zcela redukovaných listů. Jejich výška se většinou pohybuje mezi 10 a 30 cm. Stonky jednotlivých druhů si jsou velmi podobné, a hůře se proto rozlišují. Naopak květy mají velmi rozmanitý a krásný vzhled, který zaujme nejen barvou a kresbou, ale také uspořádáním a strukturou.

Smradem rostlina vábí mouchy

Květy stapélií mají specifický mechanismus opylování, který zahrnuje přitažlivost pro mouchy. Zápach květů napodobuje pach zkaženého masa, což přitahuje hmyz, který slouží jako hlavní opylovač. Během své návštěvy květů mouchy nejprve přistávají na okvětních lístcích. Poté vstoupí do květu a dotýkají se prašníků a semeníků, což umožňuje opylení.

Sto lidí, sto chutí

Stapélie jsou využívány v některých částech světa také jako součást tamní kuchyně. Navzdory svému zápachu, který je značně nepříjemný, se některé druhy stapélií používají jako potravina v afrických kuchyních, zejména v oblastech, kde tyto rostliny rostou přirozeně. Například v subsaharské Africe se mladé výhonky a listy některých druhů stapélií konzumují, přičemž jsou připravovány podobně jako zelenina.

Kdo si troufne na smrdutky?

Největší nebezpečí pro stapélie představuje bakteriální mokrá hniloba, která tyto rostliny dokáže velmi rychle zlikvidovat. Dále jsou stapélie často napadány červci kořenovými, kteří ohrožují rostliny zejména v zimě.

Na výběr je ze stovky druhů

Stapélie mají velké množství příbuzných rodů, které čítají celkově několik set druhů.

Caralluma

Nejvýraznějším zástupcem je Caralluma europaea, která se vyskytuje zejména v Evropě. Kromě Itálie ji můžeme najít také ve Španělsku, ale i v severní Africe a na Blízkém východě. Květy karalum jsou menší a vytvářejí často vrcholičnatá květenství, která obsahují 5–15 květů.

Duvalia

Jejich stonky rostou těsně u země a jsou kulovitého, případně válcovitého tvaru. Vytvářejí plazivě se rozšiřující trsy. Nejčastěji se vyskytují červené květy s odstíny do hněda. Nejrozšířenější je Duvalia pubescens, která se také dobře rozmnožuje.

Huernia

Většina druhů tohoto rodu tvoří čtyřboké nebo pětiboké sukulentní stonky, které dorůstají do výšky 8–10 cm. Květy jsou většinou široce nálevkovité, někdy s výraznými papilami. Tento rod je tvarově velmi různorodý.

Orbea

Tyto druhy sukulentů disponují vzpřímenými stonky, na nichž jsou kónické bradavky. Druhy tohoto rodu mají specificky zabarvenou pokožku, nejčastěji se jedná o červenozelené nebo šedozelené plošky, které vytvářejí zajímavé barevné kontrasty.

Piaranthus

Jedná se o menší rod, který má jen sedm zástupců. Stonky jsou velmi podobné jako u rodu Duvalia, nicméně květy jsou zcela odlišné.

Stapelia

Mezi nejvýznamnější druhy patří Stapelia gigantea, jejíž květy dosahují opravdu velkých rozměrů. Šířka rozevřených korunních cípů někdy dosahuje až k 40 cm. Její květy jsou velmi krásné.

Opylení je věda

Květy klejichovitých jsou pětičetné a vytváří nejrůznější stočené cípy korunních lístků. V naší přírodě jim však chybí přirození opylovači, proto je jejich opylení složité a tvorba plodů je náhodná nebo zajištěna uměle pěstitelem. I v takovém případě však opylení není snadné, jelikož je nutné znát přesnou anatomii květiny. Naštěstí je u blízkých příbuzných stapélií možné rozmnožování odnožemi, které snadno zakořeňují. Některé mohou dokonce tvořit kořeny na mateřské rostlině. Pak je možné přistoupit k rozdělení narostlých trsů.

🔴 Nejvíc lidí právě čte:

Dokonalou roubenku v tradičním stylu si Marta a Radek nechali postavit na důchod v buchlovských kopcích

Pěstování a rozmnožování smrdutek

Tyto rostliny se sází do plochých misek nebo mělkých květináčů. Výjimka je u převisle rostoucích druhů, které sázíme do malých závěsných nádob. Tyto rostliny se přivádí do vegetace zvýšením teploty. Až potom by mělo dojít k vydatnější zálivce. Jinak dojde k uhnití rostliny bez možnosti záchrany. Ztráty minimalizuje pěstování v minerálním substrátu, například pemze, promyté antuce atd.

Rozmnožování není u stapéliovitých rostlin žádná věda. Odřízne se vyzrálá odnož a po zaschnutí řezu se zasadí do substrátu. Pokud máme k dispozici mohutnější exemplář, můžeme ho rozmnožit dělením trsů.