Člověk za sebou zanechává ekologickou
stopu po celý život a bylo by poněkud naivní
doufat, že smrtí tento hluboce zažitý zvyk
náhle opustí. Mrtvé tělo je třeba někam uložit,
spálit, vysušit, rozložit, vystavit ptákům
nebo alespoň zabalit do něčeho, co by pozůstalým
připadalo dostatečně důstojné. Pohřeb totiž v lidských dějinách a napříč
prostorem nikdy nebyl jen technické odstranění
či využití biologického materiálu –
k dobám a místům, kde tomu tak bylo, se
ještě vrátíme. Z hlediska antropologie je
pohřeb vším možným od divadla kulturní
paměti přes společenskou smlouvu mezi
živými a mrtvými a rituál přechodu až po
přehlídku toho, co si daná kultura představuje
pod pojmy čistota, prestiž, bohatství
a (správné) uspořádání světa.

„Ekologický účet“ se proto neplatí pouze za
samotné tělo, ale hlavně za všechno, co obrazně
řečeno putuje s ním, putuje na onen
svět (ať už si pod tím představíme cokoliv).
U řady dávných rituálů pochopitelně přesně
nevíme, co se tím nebo daným předmětem
či funerální praktikou konkrétně myslelo.
Můžeme si je ale poměrně kvalifikovaně
domyslet, protože právě smrt představuje
kromě několika jiných lidských daností to,
co všechny lidi spojuje.

Máme jisté předporozumění tomu, že s mrtvými
je třeba nakládat speciálně, byť ono
„speciálně“ se může občas až šokujícími
způsoby lišit (o tom později). A i pokud si
odmyslíme tento bytostně kulturní lidský
aspekt, téměř vždy lze odhadovat dopad
daného rituálu podle spotřeby materiálu,
paliva, dopravy, nutného personálu atd.

Vezměme si starý Egypt. Mumifikace,
zvláště ta určená elitám, spotřebovala
natron, množství plátna, oleje, vosky
a aromatické pryskyřice, z nichž některé putovaly do Egypta z překvapivě vzdálených
oblastí. K tomu připočtěme dřevěné
rakve, kamenné sarkofágy a hrobky, jejichž
stavba rozhodně nebyla nízkoenergetickým
koníčkem na nedělní odpoledne.

Ve špičkových provedeních šlo pochopitelně
o výsadu menšiny, nikoliv o sériovou
službu pro miliony lidí ročně, byť jak nasvědčují
některé nekropole, například ta
v Dér-el-Medíně (18. až 20. dynastie), alespoň
nějakou tu formu mumifikace a příhodně
velkou hrobku si dopřálo překvapivě
mnoho obyvatel.

Zatímco my si spoříme na důchod, průměrný
Egypťan si celý život spořil na smrt.
Šlo tedy o záležitost velmi drahou, a jelikož
bylo účelem udržet tělo co nejdéle v dobré
kondici, cynicky můžeme hrobky chápat
jako kapsle obsahující organický materiál,
který se ale velmi špatně dostává do přírodního
oběhu živin.

Toho si ostatně povšimli na konci 19. století
přičinliví a praktičtí britští obchodníci a doslova
geologické vrstvy láskyplně uložených
a milovaných koček vytěžili, převezli,
rozemleli a zpracovali na báječné a velmi
intenzivní zemědělské hnojivo. Netvrdím,
že máme považovat velkolepé monumenty
egyptských říší za pasti na organický materiál,
ale pravdou je, že čím lépe je tělo
udržováno ve stavu omezujícím rozkladné
procesy, tím větší energii je třeba vynaložit
a tím později se živiny v těle obsažené vrátí
do přírodního koloběhu.

O několik tisíciletí později popsal arabský
cestovatel Ibn Fadlán pohřeb významného
muže mezi povolžskými Varjagy: loď,
dřevo, textilie, oběti zvířecí i oběť mladé
dívky a nakonec mohutná hranice. Takový
obřad byl ekonomicky a v jistém smyslu
i ekologicky drahý právě proto, že drahý
být měl. Spálené zdroje nebyly vedlejším
efektem, ale veřejným důkazem postavení
zemřelého. Totéž platí pro mnoho historických
i recentních, více či méně okázalých
kremací od Indie po Bali. Oheň tělo rychle
promění, potřebuje však palivo a při nedokonalém
hoření vytváří pochopitelně
kouř a jemné částice, v případě nebožtíků
z chudších rodin také různě velké nedohořelé
kousky vhozené bez větších okolků
přímo do řeky, což lze považovat spíše za
hygienické než ekologické riziko, vše je však otázkou míry – mrtvá těla plná různých
typů medikací mohou mít a mají vliv
i na ekosystém (viz níže).

Tradice sama o sobě tedy rozhodně není
žádnou ekologickou certifikací, i prastarý
rituál může být v zásadě slavnostním způsobem,
jak poslat kus lesa do atmosféry.
Totéž pochopitelně platí i o euroamerických
pohřbech žehem, jejichž ekologická stopa
je značná a cena kolísavá podle toho, kde
zrovna Donald Trump a jeho kamarádi šíří
svobodu a demokracii.

Na opačném konci stojí tibetský „nebeský
pohřeb“ džhátor, při němž je rozsekané
tělo zpřístupněno supům (pro tento proces
existuje i specializované povolání, rogyapa,
tedy trhač mrtvol), a zoroastrijské
„věže mlčení“, kde mrtvé rozkládali kromě
povětrnostních podmínek titíž výše zmínění
specialisté na rychlou recyklaci. Pro
pozorovatele z naší kultury naleštěných
rakví může jít o výjev poněkud drastický,
z ekologického hlediska je však téměř geniálně
úsporný: není třeba rakev, palivo ani
trvalý hrob. Jenže i tento systém má svou
infrastrukturu, pouze živou. Když v jižní
Asii téměř zmizeli supi kvůli veterinárnímu
i lidskému léčivu diklofenak, rozpadla se
nejen potravní síť, ale zkomplikovala se
i část pohřební praxe. Ukázalo se také, že
někdy není nejdůležitějším pracovníkem
pohřebnictví hrobník, nýbrž pták.

Jinde mrtví odmítají zůstat jednou provždy
uklizeni. Při madagaskarském famadihana
rodiny po letech otevírají hrobky, ostatky
předků znovu balí do látek, tančí s nimi
a ukládají je zpět. Ekologická stopa neleží
tolik v těle, jako v opakovaně pořizovaných
textiliích, cestování příbuzných a hostinách.
Společenský přínos je ovšem značný: příbuzenství
se při rituálu nejen připomíná, ale
doslova znovu skládá.

Ještě úsporněji s místem zacházely některé
komunity na Filipínách a v Číně, které zavěšovaly
rakve na skály. Spotřebovaly dřevo
a lidské úsilí, zato nepotřebovaly hřbitovní
trávník, betonové obruby ani správce s motorovou
sekačkou. Jakási vertikální verze
pohřebního parkování.

A jak si vede naše moderní civilizace, která
se ráda považuje za praktickou? Konvenční
pohřeb do země může zahrnovat balzamování,
lakovanou rakev z dováženého dřeva
či kovu, betonovou vložku, kamenný náhrobek,
dopravu a desítky let sekání, zalévání
a obnovování výsadby a výzdoby. Kremace
šetří místo a materiál, ale spotřebovává
energii a produkuje oxid uhličitý, oxidy dusíku
a podle technologie i rtuť ze zubních
amalgámů a jiné zplodiny. Odborné studie
spíše neukazují jednoduchého vítěze,
hodně záleží na palivu, dopravě, materiálech
a následné péči.

Nejšetrněji obvykle vychází to, co v reklamě
působí téměř podezřele prostě: místní přírodní
pohřeb bez balzamování, těžké rakve,
betonu a věčného trávníku. Slibně vypadají
také alkalická hydrolýza a lidské kompostování,
ani ty však nejsou kouzlem bez
vstupů – potřebují zařízení, energii, vodu
a právní i morální souhlas společnosti, která
si musí zvyknout, že důstojnost nemusí mít
podobu plynového ohně ani žuly z Brazílie.
Co si z toho odnést? Ne že bychom měli
všichni skončit na skále pod supím zobákem.
Pohřeb musí dávat smysl pozůstalým,
jinak selže ve své hlavní sociální funkci.

Ekologická lekce různých kultur je ale překvapivě
jednoduchá: největší stopu nezanechává
mrtvé tělo, nýbrž naše potřeba je
obložit materiálem, energií a dlouhodobou
údržbou. Skutečně zelený pohřeb proto
není nový výrobek, ale spíše schopnost
ubrat – méně převážet, méně pálit, méně
betonovat a méně dokazovat lásku k zemřelým
množstvím kamene a různých více
či méně bizarních obětin. Mrtví, domnívám
se, už žádné pohodlí nepotřebují. To my živí
potřebujeme příběh, v němž jejich odchod
dává smysl.

reklama

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy