Stromy máme rádi. Poskytují nám chlad přírodní klimatizace, stín v horkém letním dni, uklidňují rozrušenou mysl. A taky skvěle fungují jako přirozená „úložiště“ atmosférického uhlíku. Odhaduje se, že absorbují asi čtvrtinu oxidu uhličitého, emitovaného lidskou činností. Jenže ne vždy a za všech okolností. Když je sucho, samy vydají více CO2, než kolik absorbují. Čím víc stromů vysadíte, tím víc pomůžete planetě. Alespoň tak se to povídalo. A neříkejte, že si to už nepamatujete. Kampaň na celoplanetární výsadbu bilionu stromů, iniciovaná hnutím Plant-for-the-Planet, totiž nastartovala teprve v roce 2020. Vysazovaly se tehdy celé lesy pro klimatickou spravedlnost, protože to bylo považováno za jedno z nejúčinnějších řešení klimatické krize.

Přispět k tomu cíli třemi miliardami stromů se odhodlala i Evropská unie. A nakonec i Česko, které se přes iniciativu „Sázíme budoucnost“ pustilo do výsadby deseti milionů stromů. To už je ale minulost.

Ne nutně proto, že by mánie výsadby stromů do volné krajiny zcela opadla. Ale z části určitě i kvůli tomu, že výsadba stromů coby řešení klimatické krize postupně narazilo na své limity.

Ekofyziologové z institutu INRAE, který se soustředí na výzkum pro zemědělství, potravinářství a životní prostředí, spolu s kolegy z Francouzského národního centra pro vědecký výzkum (CNRS), k těm limitům nyní připisují další. Závěry svého dosavadního bádání do značné míry převrací onu přímou úměru mezi snižováním koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře a počty vysazených stromů.

Protože stromy, které jsou dlouhodobě vystaveny suchu, s lapáním oxidu uhličitého příliš nepomáhají. A celé lesy mohou vlastně emitovat více CO2, než kolik ho absorbují.

Jak to? Aby stromy přežily období sucha, omezují se v růstu a šetří zdroje. Výrazně omezují fotosyntézu. Ten proces je pro ně v období sucha příliš náročný, příliš ztrátový. Na každou molekulu CO2 absorbovanou listem stromu totiž uvolní v průměru přibližně 400 molekul vody. Jinak to neumí. Ovšem ten nepoměr příjmů a výdajů, který běžně v období dostatku vláhy nevadí, se v horkém období přestane vyplácet. Raději to vezmeme postupně.

Obousměrná fabrika v listech

Kde začít? U listů, samozřejmě.

Ty jsou hlavním vstupním bodem pro CO₂ do celého lesního ekosystému. Listy fungují jako skutečné chemické továrny, fabriky na výrobu cukrů. Zachycují sluneční energii a přeměňují CO₂ ze vzduchu na cukry: to je fotosyntéza. Vytvořené cukry pak uspokojují energetické potřeby rostliny. Umožňují stromům růst, a tím taky ukládat více CO₂ emitovaného lidskou činností.

Povrch listů je částečně pokryt průduchy, drobnými štěrbinami, které se mohou otevírat a zavírat. Právě těmito póry CO₂ vstupuje dovnitř stromu. Tento pohyb nevyžaduje od stromu žádnou energii. Probíhá přirozeně z prostředí, kde je oxid uhličitý hojnější – tedy z atmosféry – do prostředí, kde je ho méně, v tomto případě do vnitřku listu. Otevření průduchů listů ovšem není jen o vstupu molekul oxidu uhličitého.

Vede to také ke ztrátě vody pro strom, protože buňky uvnitř listů jsou mnohem bohatší na vodní páru než atmosféra. Tomu jevu se říká transpirace. Samovolný výdej vody povrchem rostlin, zejména ve formě vodní páry. V průměru na každou molekulu CO2 absorbovanou průduchem unikne současně přibližně čtyři stovky molekul vody.

Transpirace je nezbytná pro růst, metabolismus rostlin. V závislosti na velikosti stromu a vegetačním období může představovat desítky, stovky litrů průduchy ven „vydýchané“ vody. Nebo desítky tisíc litrů, když budeme počítat s celými hektary lesa.

Zavřít či nezavřít průduchy?

Pro transport vody z kořenů do listů potřebují rostliny účinný hydraulický systém. Hnací silou tohoto transportu, který pracuje proti síle gravitaci, je odpařování vody v průduších.

To vytváří napětí, které „táhne“ vodní sloupce nahoru, jako obrovské brčko, díky silné soudržnosti molekul vody. Tím se ale ona nezbytný transpirace může stát i nevýhodná.

Během období sucha rostliny, stromy nevyjímaje, totiž čelí rozpočtovému dilematu.

Mají otevřít průduchy, aby podpořily fotosyntézu, která je nezbytná pro metabolismus a růst? Anebo je zavřít, aby šetřily vodu a chránily svůj hydraulický systém před nevratným poškozením?

Průduchy se dynamicky otevírají a zavírají během několika minut, aby se minimalizovala ztráta vody, když jsou podmínky pro fotosyntézu zrovna nepříznivé. Například když klesá hladina světla. A samozřejmě i v situacích sucha, kdy ztráta vody nevyrovná význam energie přijaté fotosyntézou.

Není to ale tak, že strom může své průduchy uzavřít napořád. Pak by totiž dříve nebo později došlo k narušení celého hydraulického systému „sání“ vody. Což je proces trvalý, nevratný. Stromy musí balancovat ztráty, počítat s postupným vysycháním.

Mohou se tím klidně prošetřit až k postupnému uvadnutí, uschnutí, odumření. Po uzavření průduchů totiž dochází k pokračující ztrátě zbytkové vody skrz kutikulu listů a stonků. Tento jev může vést k opadávání listů, embolii v hydraulickém systému a vysychání pupenů, což nakonec vede k úhynu stromu.

Uhlík bere, uhlík dává

Každopádně platí, že při uzavřených průduších stromy CO2 nepřijímají. Pokud stromy chápeme jako přirozené úložiště atmosférického uhlíku, tohle je ta jedna strana rovnice, která nás zajímá nejvíc. A v období sucha stromy uhlík z atmosféry nechtějí.

Jenže je tu i druhá strana té rovnice. Stromy totiž oxid uhličitý rovněž do atmosféry průběžně uvolňují.

Jednak oxid uhličitý uvolňují, když „projídají“ své nastřádané energetické zásoby fotosyntézou vyrobených cukrů. A pak, když postupně vadnou, schnou a odumírají.

Za řekněme „běžného provozu“ platí, že strom do sebe během svého života dostane z atmosféry víc oxidu uhličitého, než kolik uvolní. Bilance je pro nás kladná, strom chápeme jako úložiště atmosférického uhlíku. Za sucha se to ale mění. Strom uhlík „nelapá“ a naopak uvolňuje.

Stává se čistým zdrojem emisí oxidu uhličitého.

„Což může být zesíleno určitými typy lesnictví, zejména těmi, které jsou založeny na masivních zásazích,“ dodává Isabelle Maréchaux, ředitelka ekofyziologického výzkumu v institutu INRAE.

Doplňuje též, že odolnost vůči suchu se může u jednotlivých stromů a druhů značně lišit v závislosti na zranitelnosti jejich hydraulického systému. Například strom se zranitelnějším hydraulickým systémem, jako je bříza, bude mít tendenci zavírat průduchy dříve než strom s odolnějším hydraulickým systémem, jako je dub cesmínový.

Když ale sucha překročí v regionu zažité referenční podmínky, na které jsou stromy místně adaptovány, fyziologické dopady se nakonec stanou kritickými.

„Někdy se tvrdí, že změna klimatu a zvyšování koncentrace CO2 v atmosféře mají na vegetaci hnojivý účinek, a to podle zdánlivě nezvratné logiky: více CO2 znamená více fotosyntézy, větší růst a větší úložiště uhlíku,“ vysvětluje Guillaume Simioni, další z badatelů v týmu INRAE. „Takové tvrzení však přehlíží skutečnost, že změna klimatu s sebou taky nese intenzivnější a častější sucha, které stromy připravují o jejich efekt úložiště.“

Schopnost stromů stát se efektivním nástrojem při řešení klimatické krize – za probíhajících projevů klimatické krize, tedy sucha – je tedy poměrně dost omezená.

Možná bude lepší stromy nevnímat coby „nástroj“, a mít je rádi takové, jaké jsou.

---

reklama

---

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy