Komentář

Znáte někoho, kdo je neustále rozladěný a nikdy ho nic neuspokojí? Já ano. Nenávidí svou práci. Nenávidí svůj byt nebo dům. Vadí jim obchod, jídlo, počasí, hudba, technologie, lidé. Jsou hluboce ranění a stěžování si na všechno se pro ně stalo každodenním a každohodinovým rituálem.

A svým způsobem jsme k tomu byli naší kulturou vychováni. Reklama a technologie nás dnes systematicky přesvědčují, že s naším životem je něco špatně – a že to napravíme jen tím, že si koupíme další produkt. Je to nepřetržité bombardování. Platí to pro léky, ale stejně tak pro techniku. Reklamy nám často podsouvají, že to, co právě děláme, je ztráta času – a že potřebujeme zlepšení. A tak se suneme k další aktivitě, která nám čas ukrajuje stejně nesmyslně.

Poselství je jasné: Rychle to dokonči, ať můžeš přejít k dalšímu. A to další pak zase rychle dokonči, abys mohl přejít k něčemu dalšímu. A tak pořád dokola.

Hlavní emoce, kterou v sobě nosíme, je nespokojenost. Obhajoba tohoto postoje říká, že právě nespokojenost žene pokrok kupředu. Podněcuje podnikatele, aby hledali nové způsoby, jak naplňovat naše potřeby, vymýšleli nové vymoženosti, šetřili nám čas – a tak dále.

Myšlenka za tím je taková, že čím víc jsme nespokojení, tím víc nakupujeme. A znakem průmyslového i kulturního pokroku je, že co nejvíce lidí je obklopeno hromadou udělátek, jídla a léků, které jsme si koupili.

To všechno chápu. Zdravá nespokojenost může živit ambice. Ale pokud se zvrhne, může vést k trvalému smutku.

Existuje ale i jiný úhel pohledu, který by má matka popsala jako „umět být spokojený se svým životním údělem“. Znamená to být opravdu vděčný za to, co máte – a přijmout úkoly, lidi, prostředí i požehnání, která vás obklopují, jako dary, které máte smysluplně využít. Umět být šťastný bez ohledu na materiální okolnosti je duchovně zdravé. Ale také to vyžaduje disciplínu.

Americký historik a umělec Eric Sloane – bohužel dnes málo doceňovaný – ve své knize American Yesterday napsal:

„Spokojenost se svým životním údělem byla pro pradědečka něco, co se jako dítě učil odmala a měl si nést po celý život. Dnes se ale v Americe stala ctností nespokojenost! Přiznává se, že nespokojenost vede ke zlepšení nebo k novému vynálezu – a to je dobré. Ale i spokojenost má své výhody a neměla by být v žádném případě přehlížena.“

Pokud přijmete nespokojenost jako ctnost, začnete vyměňovat auto, dům, oblečení – a dokonce i přátele – jakmile vás něčím mírně rozčílí, i když jsou úplně v pořádku. A co za to? Získáte nové věci a lidi, kteří vás časem zklamou úplně stejně. Tito lidé nemohou být nikdy spokojeni. Každý dar je nedostatečný. Každý přítel je zklamáním. Každá věc je neuspokojivá. Každá práce je opruz.

Trochu kontextu z ekonomie. I samotní ekonomové tento postoj podporovali. Na konci 19. století se ekonom Stanley Jevons chopil utilitaristických myšlenek Jeremyho Benthama a napsal traktát, kde postuloval, že lidskou spokojenost lze teoreticky měřit – jednotkou, kterou nazval „util“.

„Utily“ jsou jednotky věcí, které toužíme zažít. Ztrátě těchto „utilů“ se naopak chceme za každou cenu vyhnout.

Tuto myšlenku Jevons aplikoval i na práci, za kterou dostáváme zaplaceno. Usilujeme o „utily“, které přicházejí s penězi, ale vzdáváme se jiných „utilů“ tím, že práci vykonáváme. V ideálním případě nám přinese více „utilů“, než kolik jich obětujeme – a právě proto pokračujeme v práci dál.

Tato teorie, která se stala široce přijímanou, tvrdí, že práce je vždy ztrátová – „disutilita“. Dozvíte se to v každé učebnici mikroekonomie. Jinými slovy: každá práce je ve výsledku otrava. Něco, co děláme jen proto, abychom získali peníze na nákup jiných věcí.

Z toho plyne známý koncept směny mezi prací a volným časem: více práce znamená více volného času, který si můžeme koupit – ale i méně peněz, pokud se rozhodneme místo práce odpočívat. Vzniká fascinující, ale kruhová teorie. Krásně se hodí do modelů a grafů, vytváří iluzi pochopení.

Má to jen jeden háček: Není to pravda. Anebo přesněji – není to pravda vždy a pro většinu lidí. Jazyk té teorie sám o sobě vyvolává dojem, že by člověk měl vždy považovat práci za něco politováníhodného, za nutné zlo. To dalo vzniknout frázi, která mě přivádí k šílenství: „work-life balance“. Tedy rovnováha mezi prací a životem. Každý po ní údajně touží.

Ale podívejme se na předpoklady: přísná dichotomie. Jedno je na úkor druhého. Život se staví proti práci – jako by nebylo možné zažít obojí zároveň. Život je lenivý a příjemný. Práce je těžká a smutná.

Pokud takhle uvažujete, přísahám, že vás čeká zatraceně mizerný život. Naštvete své zaměstnavatele nebo klienty a zbytek života prožijete v pocitu neustálé nespokojenosti.

Z téhle perspektivy je celá teorie absurdní. Práce je to, kvůli čemu vstáváme. Pracujeme, když si vaříme kávu, sprchujeme se, oblékáme, uklízíme, cestujeme do práce, komunikujeme s kolegy, snažíme se být příjemní ve společnosti, učíme se nové věci, připravujeme večeře, uklízíme po hostech. Život je práce. A práce je život. Myšlenka, že je potřeba je „vyvážit“, je jen omluva pro lenost a odfláknutou práci.

A je tu ještě jeden problém – ta představa, že jediným důvodem, proč pracovat, jsou peníze. A že čím víc peněz, tím větší motivace. Každý zaměstnavatel vám řekne, že to není pravda. Líný zaměstnanec se po přidání nezlepší – zhorší se, protože byl odměněn za mizerný výkon.

Ti opravdu skvělí pracovníci nejsou hnáni penězi. Mají v sobě vnitřní motor. Jsou to snílci, zamilovaní do své práce.

Tihle lidé nejsou nespokojení – kromě toho, že se chtějí zlepšovat. Jsou spokojení s příležitostmi, které dostali. Nejsou hamižní. Jsou nadšení, že vůbec mohou dostávat zaplaceno za to, co milují. A podle mé zkušenosti to jsou právě oni, kdo dostávají povýšení, přidání a kdo žijí lepší život. Ne proto, že by byli bohatší. Ale protože jsou spokojení.

Myšlenka, že spokojenost je něco, na čem musíme vědomě pracovat, je fascinující – protože si myslím, že dnes už je velmi vzácná. Být spokojený se svým údělem otevírá cestu ke štěstí, klidu, sebedůvěře a příjemnému vystupování. A to inspiruje ostatní. Lidi přitahují ti, kteří působí vyrovnaně. A ti, kdo si dokážou zachovat vnitřní spokojenost i v náročných situacích, i když se všechno hroutí, si obvykle získávají respekt okolí.

Vezměte si třeba Elona Muska. Myslíte, že ho motivují peníze? Ani náhodou. Jeho majetek se odhaduje na 350 miliard dolarů. Peníze používá jako ukazatel dobře odvedené práce, ne jako motor své motivace. Je snílek. A byl jím i tehdy, když byl chudý. Peníze jsou důsledkem jeho postoje, ne jeho příčinou.

I kdyby vám byl nesympatický, pořád je to silný příklad. Ať už byl chudý nebo bohatý, byl se svým životem spokojený. Nespokojenost cítil jen tehdy, když věřil, že by mohl dělat věci lépe.

Nemusí to být zrovna Musk. Vzpomeňte si na jakéhokoli farmáře, kterého znáte – vstává brzy, aby dělal pořád ty samé rutinní úkoly. Nevidí je jako břímě, ale jako součást rituálu dobrého života. Něco, co má smysl, protože naplňuje jeho poslání. Každý dobrý pracovník má v sobě tenhle postoj – ne znechucení, ale radost z činnosti samotné.

To je to, co měla moje matka na mysli, když mi říkala, abych byl spokojený s tím, co mám. Měli jsme doma jen jedno auto. Když se mi za to kamarádi posmívali, řekla mi, že máme být vděční za to, co máme – a nežárlit na ostatní. Tak mě vychovávala. A sama tímhle způsobem žila celý život.

Závist je trpká emoce. Vede k nešťastnému životu, protože nikdy nebude zcela nasycena. Být spokojený s tím, co máme – ať už materiálně jsme kdekoliv – je cesta ctnosti. A zároveň duševní postoj, který je společný těm nejšťastnějším a nejúspěšnějším lidem. Jenže osvojit si ho znamená jít proti dnešní kultuře, která nás neustále nabádá, abychom byli věčně nespokojení, zklamaní a frustrovaní.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy