Jak je možné, že jsou někteří lidé takhle trápeni a Bůh se nad nimi neslituje? Tato slova pronesl nad rakví žhářky z Měděnce Evy Kováčové její dobrodinec a patron, jezuitský kněz František Lízna.

Psal se rok 2014. Kováčová, která prodělala po propuštění z pardubické věznice postupně změnu pohlaví, se už jmenovala René Lízna. Příjmení si vzal z vděčnosti ke svému dobrodinci, pravděpodobně jedinému dobrému člověku, kterého v životě potkal/a.

„Nemůžu se nikomu podívat pořádně do očí, mám na svědomí hodně lidí,“ přiznal René předtím, než skočil pod vlak. Žil tehdy v psychiatrické léčebně v Brně–Černovicích. Z ní odešel v pátek 25. července 2014 na vycházku a už se nevrátil.

play_fill

Jeho tělo se našlo až 1. listopadu 2014. Řízením osudu na den přesně 30 let poté, kdy ještě jako šestnáctiletá Eva zapálila Ústav sociální péče v Měděnci v Krušných horách. V plamenech uhořelo při jedné z nejhorších lidských katastrof v dějinách republiky 26 mentálně postižených žen a dívek.

Ale nepředbíhejme. Kdo vlastně byla Eva Kováčová? Osud jí rozdal karty od začátku nejhůře, jak mohl. Narodila se do rodiny pologramotných primitivů, Pavla a Margity Kováčových. Rodina se v roce 1960 přistěhovala ze slovenských Šahů u Levic do Okounova na Chomutovsku. Dostala k bydlení čtyři místnosti v domě u perštejnského nádraží. Barabizna už nestojí, dnes je z ní zájezdní restaurace.

Pracovat nebudeme, uživí nás dávky

Otec Kováč zpočátku pracoval jako dělník na dráze, matka Margita, pokud nebyla na mateřské dovolené, předstírala práci v papírnách. Kováčovi ve skutečnosti ale rodili v pravidelných intervalech prakticky rok co rok jedno dítě za druhým a žili ze sociálních dávek. Většina z jejich sedmi potomků byla mentálně nebo zdravotně postižená.

Eva se narodila 21. března 1968, byla druhá nejstarší ze sedmi dětí a byla zbavena povinnosti školní docházky. O rok starší Ida pracovala v době zapálení ústavu ve kláštereckých ZKL. V té době už měla za sebou půlroční podmínku za příživnictví. Hluchoněmý Pavel byl zbaven školní docházky a vegetoval doma, Ivana žila ve zvláštní škole pro hluchoněmé v Českých Budějovicích, v době požáru začalo shodou okolností trestní stíhání otce Pavla za její pohlavní zneužívání.

Roman chodil do zvláštní školy v Klášterci, Robert jako jediný z Kováčových navštěvoval základní školu v Perštejně. Nejmladší Alena pak chodila do mateřské školy, kde jí dali rok odkladu nástupu na základku.

Nechci ji, vyhazoval otec Evu celý život z brlohu

Evu našla po narození ve Starém Sedlišti sousedka odloženou ve sklepě. Úřady pak dívenku poslaly do kojeneckého ústavu, „tety“ ji vypiplaly a vrátily zpátky do „rodiny“. Už tady se zřejmě všechno nevratně pokazilo.

Otec Pavel byl u orgánů péče o děti jako doma. Chodil si tam hlavně pro dávky. S Evou zavítal k úředníkům vždy, když jako malá utekla z „domova“. „Nechce poslouchat. Doma ji nechci,“ stěžoval si úřednicím otec. Ty ho vykreslily jako despotu a tyrana, vše muselo „skákat podle něj“.

Sociálka nakonec Evu rodině odebrala. „Ona pořád utíkala z domu. Říkala nám už jako malá, že se nemůže dívat na to, jak táta mlátí mámu a taky ostatní děti jsou samá krev,“ vyprávěly do protokolu pracovnice odboru sociálních věcí a zdravotnictví Okresního národního výboru v Chomutově. Otec Pavel si pak podle nich dokonce odmítal pro dceru jezdit do diagnostických ústavů, kde byla vždycky při útěku v zadržení.

Nakonec i otec Pavel okusil vězení – za znásilnění si odseděl v Ostrově nad Ohří pouhé tři měsíce i s vazbou. Další okolnosti ani závěry k jeho trestu nejsou dodnes známy. Každopádně se otec Kováč vrátil zpátky domů, tedy spíše do chudinského brlohu u nádraží, kde dál páchal všude kolem, hlavně však na své rodině, zlo. Právě on je zřejmě hlavním viníkem tragédie, kterou v roce 1984 způsobila jeho druhorozená dcera.

Diagnóza: Zanedbaná, rozumově podprůměrná

Jako dítě zbavené školní docházky byla Eva po vyšetření v psychiatrické léčebně v Ročově umístěna do ústavu v Měděnci. Tady zůstala až do chvíle, kdy ji na konci roku 1984 kvůli založení požáru vzal soudce do vazby.

Proč však Eva skončila právě v Měděnci, mezi invalidními a slaboduchými ženami? Dnešní mluvou řečeno, nebyla pro ni žádná kolonka. „Vzhledem k tomu, že po nařízení ústavní výchovy na základě odborných psychiatrických posudků a rozhodnutí o zbavení školní docházky nebylo možno nezletilou Evu umístit do běžného dětského domova, na základě rozhodnutí metodického oddělení střediska v Čížkovicích byla odeslána do Ústavu sociální péče v Měděnci,“ vysvětlovala později trošku šroubovaně postup úřadů tehdejší vedoucí oddělení péče o děti Okresního národního výboru v Chomutově Věra Babková.

„Je výchovně těžce zanedbaná a rozumově podprůměrná,“ shodli se odborníci ještě před soudním odesláním nikde nechtěné dívky do krušnohorského ústavu. Chybou bylo možná i to, že zařízení bylo až příliš blízko trvalého bydliště dívky.

Po umístění Evy do Měděnce se už chomutovská sociálka Evou nijak nezabývala, samotné zařízení si na mladičkou chovanku zpočátku ani nijak oficiálně nestěžovalo. I když dívka z ústavu opakovaně utíkala. Paradoxně vesměs domů, do většího pekla. V roce 1983, zhruba rok před tragickým požárem, telefonoval ředitel měděneckého ústavu sociálnímu odboru, že se jim Eva vrátila z domova „v zuboženém stavu“.

Málo vydělávám, přidej dávky, psal Kováč prezidentovi Husákovi

Sociálka přišla Kováčovy do starého domu u nádraží v Okounově vyšetřovat. Pracovnice se zhrozily, v jakém prostředí žijí. „Byt zařízen starým nejnutnějším nábytkem, nepořádek, nečistota. Všude plno špíny, rozházené postele. V kuchyni kupy neumytého nádobí, všude zima, topí se pouze v jedné místnosti. Je zřejmé, že nepořádek a špína jsou v bytě trvalého rázu,“ vypověděla sociální pracovnice Babková.

Otec Kováč a matka Kováčová však zůstávali v klidu a nad věcí. Líný alkoholik si dokonce nechal napsat stížnost a poslal ji do kanceláře prezidenta Gustáva Husáka. „Málo si vydělávám. Mám vysoké srážky, a tak peníze nestačí na obživu rodiny,“ naříkal.

Z Prahy poslali do Chomutova kontrolu. Ta zjistila, že se Kováčovým jednoduše nechce dělat. „Bylo zjištěno, že matka Evy nikde nepracuje a že nikde nepracuje ani nejstarší dcera Ida, které v té době bylo 16 let. Když bylo s otcem jednáno o zapojení manželky a dcery Idy do zaměstnání, sdělil, že by nechtěl, aby do práce chodily, že by je tam obtěžovali mužští,“ napsali užaslí úředníci nadřízeným.

play_fill

Přesto všechno nakonec přiklepla sociálka, zřejmě aby měla klid od nadřízených, příspěvek 1000 Kčs. Zároveň dospělým v rodině úředníci přikázali, aby začali pracovat. Marně, samozřejmě.

„V rodině se pravděpodobně těžko něco změní, neboť se jedná o rodinu primitivní, na kterou žádné výchovné metody nemohou působit,“ zlomily definitivně úřady hůl nad snahou o nápravu rodiny Kováčovy.

close info Zdroj: se svolením Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna, Deník/Jiří Nováček zoom_in Eva Kováčová ukazuje v prádelně místo, kde zapálila složené prádlo. Originální snímek je z vyšetřovacího spisu uloženého v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna.

Bohaté zkušenosti s Kováčovými mělo ostatně i místní oddělení Veřejné bezpečnosti v Klášterci nad Ohří. „Eva Kováčová, když ještě bydlela v Okounově, nechodila do školy. Toulala se po večerech, byla hašteřivá. Byla notorickou útěkářkou. Ráda si vymýšlela a chtěla být vždy středem pozornosti,“ skládal mozaiku osobnosti pozdější žhářky praporčík Miroslav Kňava. „Její rodiče jsou negramotní, neumí číst ani psát. Rádi požívají alkohol, který jim domů nosí jejich děti,“ uzavřel sondu do rodiny policista.

Žádné lesbické vztahy, naopak

V měděneckém ústavu měla Eva Kováčová zřejmě nejblíže k sestře Boženě Vašutové. Zjistila totiž, že si dříve osvojila jednu z chovanek, a živila v sobě naději, že by se mohla do její rodiny dostat i ona sama.

Tato představa byla lichá. I když si některé kolegyně šuškaly o bližším vztahu mezi sestrou a chovankou, obě dvě to nezávisle na sobě důrazně popřely. „Eva byla náladová a trpěla záchvaty vzteku. Opakovala jsem jí, že osvojení není možné a že ať je trpělivá, spousta věcí se vyřeší v den jejích osmnáctin, kdy nabude zletilosti,“ řekla do policejních protokolů zdravotnice.

Sestra Jiřina Stillerová si dokonce všimla, že náladová Kováčová mírné kolegyni Vašutové nadávala do kurev a při záchvatech amoku občas vykřikovala, že všechno rozmlátí a vyskočí z okna. Její verzi přitakává i záznam nadporučíka Krumlovského. „Při výslechu Kováčové není žádná zmínka o vztahu chovanky a sestry Vašutové,“ uzavřel spekulace vyšetřovatel.

Lékaři, kteří Kováčovou pozorovali na psychiatrii, případné lesbické zaměření chovanky odmítli rovněž. „Jeví velký zájem o opačné pohlaví,“ napsali.

Psychiatr o žhářce: prolhaná a rafinovaná osoba

Kováčová nicméně nebyla mezi chovankami ani personálem měděneckého ústavu příliš oblíbená. Naopak. Časté výbuchy agrese řešil ústavní lékař, psychiatr Josef Jonáš, tlumícími léky, občas injekcemi. „Buď zničí ona nás, nebo my ji,“ nechal se údajně slyšet při neformálních rozhovorech s personálem, který injekce chovance aplikoval.

Poté, kdy ostatní chovanky označily Kováčovou za původkyni požáru, doktor Jonáš vyšetřovatelům řekl: „Důvodem jejího jednání by mohla být žárlivost, eventuálně nějaký konflikt s personálem. Kováčovou znám jako velmi prolhanou a rafinovanou osobu, která vzhledem ke své nevzdělanosti překvapivě logicky myslela a byla schopna logicky zastírat své prohřešky, i když byla při nich přímo přistižena.“

Kováčová strávila ve vězení devět let

Eva Kováčová se nezklidnila ani později, ve vazbě či vězení. Naopak. V litoměřické věznici vyprovokovala 15. července 1985 rvačku v cele. Po přemístění soustavně porušovala řád pro výkon vazby. „Navazuje kontakty s obviněnými z vedlejších cel, pokřikuje z okna, ťuká na zeď a hovoří s ostatními přes trubky na WC. Bylo jí uloženo pět dní samovazby, vzhledem k jejímu psychickému stavu ale mnoho prohřešků nemohlo být ani pořádkově řešeno,“ popsal nezvladatelnost Kováčové náčelník věznice v Litoměřicích Zdeněk Chlum.

Po přechodné době v psychiatrické léčebně v Praze–Bohnicích se žhářka vrátila do litoměřické věznice. „Byla umístěna mezi mladistvé ženy, se kterými si ale vůbec nerozuměla. Vyvolávala na cele hádky a docházelo k vzájemnému napadání. Dne 6. května ve 4.15 založila na cele požár. Zapálila ústavní oblečení a molitan. Byla proto přemístěna na jinou celu, mezi starší ženy. I tady vyvolávala hádky, jedna ze starších žen ji ale dokázala usměrnit,“ uvedl náčelník Chlum.

Z vězení vyšla Eva Kováčová po devíti letech. Původních pět let jí prodloužily další rvačky, dvakrát se pokusila dokonce zabít dozorce. Na svobodu jí pomohla prezidentská amnestie Václava Havla, vyhlášená ke vzniku České republiky.

Chovanky se ujal jezuitský farář František Lízna. Kováčová se nechala postupně přeoperovat na muže. Prý začala nenávidět své tělo. Dala si jméno René a příjmení si zvolila z vděčnosti po páterovi.

close info Zdroj: se svolením Petra Podroužka zoom_in Během návštěvy místa, kde při požáru zahynulo 26 chovanek, se René Lízna (Eva Kováčová) po 30 letech setkal i s některými pamětníky. Za tři měsíce poté spáchal sebevraždu.

Následujících deset let žil René jako muž se ženou. S páterovou švagrovou Alenou. Ta však náročný a čím dál víc problematický život s ním dále neunesla. Vztah ukončila a odletěla do Kanady. Zhrzený René vzápětí udělal totéž, co v roce 1984. Zapálil jejich společný byt. Chtěl se prý udusit v kouři. Místo toho ale ohrozil další nájemníky. Měl jít opět do vězení, ale psychologové rozhodli o jeho duševní nemoci.

René se po 30 letech vrátil na místo činu. Pak skočil pod vlak

Skončil tedy v psychiatrické léčebně v Brně–Černovicích, kde žil devět let. V roce 2014 soud zvažoval, že jej propustí na svobodu, k ambulantnímu léčení. Toho se René bál.

„Nejsem připravený žít mimo ústav. Nejsem schopný nic plánovat. Necítím se na to, abych byl propuštěný, protože nevím, kdy ukončím svůj život. Nedokážu říct, zda spáchám sebevraždu za týden, nebo za měsíc. Už jsem přemýšlel dříve, že bych skočil pod vlak,“ svěřil se publicistovi Petru Podroužkovi, který Reného čas od času navštěvoval. Dokonce jej s sebou vzal jednou do Měděnce. Tam se René Lízna podíval poprvé a naposled od roku 1984.

„Návštěvu prožíval emotivně. Věděl, co způsobil. Kladl si to za vinu, pamatoval si hodně podrobností. Myslím, že mi nelhal. Líčil události skoro tak do detailů, jak stálo v policejních protokolech,“ řekl Podroužek.

play_fill

Publicista byl také posledním, kdo viděl Reného Líznu živého. Ten v pátek 25. července 2014 odešel po obědě z ústavu na vycházku a už se nevrátil. Podle všeho ještě téhož dne spáchal sebevraždu skokem pod vlak.

„Nemůžu se nikomu podívat pořádně do očí, mám na svědomí hodně lidí,“ přiznal před smrtí. Jeho tělo se našlo až 1. listopadu 2014. Na den přesně 30 let poté, kdy po škrtnutí sirkou v Měděnci zahynulo v ohnivém pekle 26 žen a dívek.

Osudy lidí, které poznamenala měděnecká tragédie, stejně jako okolnosti posledních dnů Reného Lízny i unikátní, dosud nikde nepublikované svědectví, které s ním pořídil před smrtí publicista Petr Podroužek, přineseme v dalších dílech Příběhů zla Jiřího Nováčka.

Příběhy zla Jiřího Nováčka

Nový seriál Deníku Příběhy zla Jiřího Nováčka přináší dokumentární rekonstrukce největších kriminálních případů České republiky. Čtenářům a posluchačům se v něm pokusíme objasnit fungování české kriminalistiky a justice. Rozebereme podrobně reálné dopady zločinů na každého z nás a řekneme si, jaké jsou pozice a role pachatelů, jejich obětí, policistů, žalobců, advokátů, soudců i uvězněných. Jisté jsou přitom jen dvě věci: páchat zlo se nevyplácí a dokonalý zločin neexistuje.

Příběhy zla doplňuje rubrika Ozvěny. Co v ní najdete?

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy