Kudlanka bezbožná či bestie ze statku. Tak přezdívali sousedé veselé, společenské a nepříliš chytré ženě, když zjistili, co všechno má vlastně na svědomí. Příběh Ireny Čubírkové, který představuje nová série Příběhů zla, nabízí lásku, nenávist, úklady, intriky i bezmeznou krutost.

V mládí prý velmi pohledná žena porodila sedm dětí, čtyři měla s manželem a tři se svým druhem. S muži, které v letech 1951 a 1964 připravila o život. Oba činy, první v Trutnově, druhý u slovenské obce Boleráz, plánovala dlouho dopředu a připravovala se na ně.

Děsivá chladnokrevnost

Manžela Jána se jí podařilo usmrtit po dvou neúspěšných pokusech, snažila se jej nejprve otrávit a později se svým milencem i oběsit. Nakonec spícímu muži rozbila hlavu a jeho smrt pak nastrojila jako nehodu.

Druha Ambróze o třináct let později zabila sekerou, jeho tělo spálila a hlavu pohodila v nákupní tašce na záchodě ve vlaku.

Nález lidské hlavy a následné odhalení pachatelky vyvolaly šok a zděšení napříč společností. Lidé krutost a necitelnost sedminásobné matky nemohli pochopit.

Konec na šibenici

Shodou okolností přišli nic netušící muži o životy ve dnech, kdy oba slavili. Ján Čubírka zemřel v den šestého výročí sňatku se svou vražedkyní, její druh Ambróz v den vlastního svátku.

close info Zdroj: se svolením TASR, Deník/Jiří Nováček zoom_in Irena Čubírková a Václava Bernart poslouchají u Krajského soudu v Bratislavě rozsudky. Čubírkovou posílá soud na šibenici, jejího nekdejšího milence na 12 let do vězení. Foto je z archivu TASR.

Irenu Čubírkovou pak nechaly československé soudy 28. září 1966 oběsit. Milost jí neudělil ani prezident Antonín Novotný. V době popravy jí bylo 43 let a po Marii Fikáčkové se stala druhou československou vražedkyní, která skončila na šibenici. Stejný osud pak až do zrušení trestu smrti potkal už jen v roce 1975 Olgu Hepnarovou.

Stala se symbolem krutosti

Brutalita a chladnokrevnost ženy, vyrůstající od čtyřech let bez mámy po dětských domovech, byla mimořádná. Vymykala se všem měřítkům. V celém Československu nebylo před šedesáti lety člověka, který by hrůzný příběh ženské vražedkyně neznal.

play_fill

Na Slovensku si řádění matky sedmi dětí se sedmi vychozenými třídami školy, pamatují lidé stále. Je tam dokonce dodnes jakýmsi synonymem pro krutost a bezcitnost. V České republice je její příběh méně známý.

I po desítkách let ovšem zůstává Irena Čubírková v paměti části společnosti jako „legendární“ vražedkyně, která bezcitně zavraždila dva své nejbližší.

Motivy ženy i jiné okolnosti případu více probereme v dalším díle nové série Příběhů zla. Už teď si ale můžete přečíst, jak se vše odehrálo minutu po minutě.

Minuta po minutě, den po dni

10. října 1951, 12.00, Trutnov, Česká čtvrť
Osmadvacetiletá Irena Čubírková, pohledná žena v domácnosti, matka čtyř dětí a cvičenka Sokola, vaří ve vilce v Trutnově oběd. Po jídle nalévá svému muži, pětatřicetiletému Jánu Čubírkovi becherovku. Tvrdě pracující horník a hlava rodiny si pořádně zavdá. Připomíná si totiž slavnostní výroční den. Právě před šesti lety si svoji lásku vzal za ženu. Oba se potkali ještě za války při nucených pracích v Německu, on pracoval jako obuvník, ona ve fabrice na konzervy. Brzy se jim narodila holčička. Dali jí jméno Jana. Pak rychle za sebou přicházejí na svět další tři děti.

To už manželé žijí v Trutnově, dostali zabranou vilu po vyhnaných Němcích. Začínají padesátá léta. Oravský rodák a žena původem z Vrádište na slovenském Záhoří se během pěti let od skončení války společensky i materiálně vyšvihli. Muž nechává práce obuvníka a fárá v žacléřských dolech. Vydělává dost, žena doma rodí děti, cvičí v Sokole, nudí se a sousedé ji považují tak trochu za paničku.

Irena si najde milence. Václava Bernarta, výhybkáře z nedaleké železniční stanice. Její muž totiž dělá pod zemí šestnáctky a domů se chodí často jen vyspat.

10. října 1951, 13.00, Trutnov, Česká čtvrť
Unavený Ján Čubírka usíná. Netuší, že manželka, kterou má navzdory občasným zjištěným nevěrám stále velmi rád, mu namíchala do kořalky kapky na spaní, které obstaral její milenec. Po vypití becherovky mu dává žena pusu. Poslední v životě. Ján usíná a ze sna se už nikdy neprobudí.

play_fill

10. října 1951, 13.30, Trutnov, Česká čtvrť
Žena zjišťuje, že manžel tvrdě spí. Ze sklepa si přináší vražednou zbraň. Manželovu tvář překrývá dětskou plínkou a ubíjí jej čtyřmi ranami dřevěnou tyčí. Při první ráně Ján reflexivně zvedne ruce k hlavě. Pak už nic. Vražda je dokonána. Vedle v dětském pokoji spí osmnáctiměsíční synek.

Mrtvé tělo manžela přenáší Irena pod schodiště, k tomu si na pomoc sjednává manželku svého milence, Leopoldinu Bernartovou, kterou k účasti na akci přiměje právě její muž Václav. Na mrtvolu obě ženy svrhávají ze schodů těžká litinová kamna, aby inscenovaly smrtelnou nehodu.

10. října 1951, kolem 15.00, Trutnov, Česká čtvrť
Leopoldina Bernartová odnáší domů vyprat zakrvácené lůžkoviny, Irena Čubírková mezitím pečlivě uklízí. Když má všechno připraveno, ukazuje se v plné nahotě její zrůdnost. Posílá nejstarší, tehdy devítiletou dcerku Janu, aby vzbudila tatínka. Ví, že dítě musí nutně projít pod schodištěm, kde leží její mrtvý otec. Dcerka okamžitě křičí hrůzou, vzápětí se přidává i Irena. Vybíhá na ulici a teatrálně lamentuje a pláče. Přibíhá soused a vidí muže zavaleného kamny. Hrozná nehoda!

10. října 1951, podvečer, Trutnov, Česká čtvrť
Přivolaná policie i lékařská služba se spokojují s vysvětlením, které podává žena mrtvého. Všeobecně se totiž mezi sousedy ví, že se pán domu chystal natírat nábytek a kamna měla sloužit k jeho rychlejšímu vysoušení. Policisté ani lékaři neshledávají jediný důvod k pitvě a do protokolu píšou příběh, který jim žena slovo od slova diktuje. Tady se zároveň ukazuje úroveň Veřejné bezpečnosti v padesátých letech – mnozí zkušení kriminalisté museli po únoru 1948 odejít, místo nich zaujali místa kariérní komunisté.

10. října 1951 večer, Trutnov, Česká čtvrť
Trutnovský úřední lékař konstatuje smrt Jána Čubírky. Do protokolu píše, že příčinou úmrtí je „náhodný úraz po pádu z výšky s proražením lebky“. Lékařský závěr vyhotovuje jen na základě letmého ohledání těla a výpovědi manželky Ireny. Žena opět zdůrazňuje, že její manžel chtěl snést z půdy kamna, škobrtl a ty na něj spadly. Úmrtí je vyřešeno. O pár týdnů později vdova inkasuje manželovu životní pojistku – její horník totiž zemřel následkem úrazu. Kupuje si nábytek.

Začátek roku 1952, Trutnov, Česká čtvrť
Černá vdova moc dlouho netruchlí. Přerušuje styky s dosavadním milencem Václavem Bernartem a začíná žít s Ambrózem Ščepkou. Pohledným, avšak poněkud primitivním krajanem. V okolí se šušká, že ve smrti muže má prsty právě ona. Po udání Leopoldiny Bernartové, která spoluvinu nemůže unést, ji dokonce vyslýchají místní esenbáci. Znovu jí ale uvěří. Leopoldině naopak vytýkají, že donáší ze msty, protože Irena má milenecký poměr s jejím mužem. Tím také rozruch, v tu chvíli se zdá, že nadobro, utichá.

play_fill

7. prosince 1964 od rána, Boleráz, statek Políčko
Ošetřovatel dobytka Ambroz Ščepka od rána popíjí, slaví totiž svoje jmeniny. S Irenou žijí na statku nedaleko slovenské obce Boleráz, kam se před pár lety po příchodu z Čech přestěhovali. Po odchodu z Trutnova bydleli ještě na čtyřech různých místech Československa, nikde je ale podle sousedů nedoprovázela příliš dobrá pověst. Soužití páru už delší dobu skřípe. Ščepka nasává stále víc a se ženou, která kromě láhve neodmítne ani občasnou pánskou společnost, se nepřetržitě hádají. Samozřejmě před dětmi.

7. prosince 1964, 22.45, Boleráz, statek Políčko
Irena Čubírková surově vraždí svého druha Ambroze Ščepku. Na mol opilého muže, bezvládně ležícího v kuchyni pod stolem, ubíjí ranami sekerou do hlavy. Pak ještě sekáčkem na maso odděluje jeho hlavu od trupu. Roztápí pec na chléb, mrtvé tělo nadvakrát nacpe dovnitř. Oheň spaluje ostatky nebožáka 35 hodin. Během té doby žena přikládá a občas v klidu podřimuje. Pak vymete kamna, popel a nespálené kůstky rozhazuje v okolí domu. Sype jimi kluzkou zasněženou cestičku ke statku, větší ostatky hází z můstku do potoka.

close info Zdroj: se svolením Národního ústavu v Praze, Deník/Jiří Nováček zoom_in Irena Čubírková ukazuje, jak na statku Políčko v Bolerázi utíná hlavu svému druhovi Ambrózovi Ščepkovi. Snímek je z osobního vězeňského spisu odsouzené, uloženého v Národním archivu v Praze.

9. prosince 1964, 11.00, Trnava
Irena Čubírková se vydává na vlak do Trnavy. V půjčené tašce sousedky nese useknutou hlavu svého druha, zabalenou do montérkové blůzy. Tašku s hlavou pohazuje na záchodě osobního vlaku stojícího v Trnavě. Zakrvácenou montérkovou blůzu hází do nákladního vlaku, tu najdou později železničáři před Budapeští.

9. prosince 1964, 14.45, Trnava
Irena Čubírková ohlašuje na služebně Sboru národní bezpečnosti v Trnavě, že postrádá svého druha, osmatřicetiletého Ambroze Ščepku. „Odešel z domu silně opilý pozdě v noci 7. prosince a ještě se nevrátil,“ říká na adresu svého druha. Má prý o muže strach, mají přece spolu tři vlastní děti a k nim i čtyři z předchozího manželství.

9. prosince 1964, 15.00, Cífer
Cestující Jozef Kopčan objevuje v kabince WC v druhém vozu vlaku č. 819 jedoucím z Trnavy do Bratislavy lidskou hlavu. Vlak zastaví v obci Cífer, šokovaní železničáři telefonují na kriminálku.

play_fill

9. prosince 1964, odpoledne, Trnava
Příslušníci Sboru národní bezpečnosti vyslýchají všechny cestující. Nikdo z 287 pasažérů ale nic neviděl, jejich výslechy nepřinášejí žádné poznatky. Vyšetřovatelé se začínají obávat, že mohou mít před sebou podobně neřešitelný případ, jakým bylo zavraždění Otýlie Vranské (slovenská prostitutka žijící v Praze, která se stala v roce 1933 obětí brutální vraždy. Její rozčtvrcené tělo bylo odesláno ve dvou kufrech vlaky do Bratislavy a do Jasině na Podkarpatské Rusi).

9. prosince 1964, večer, Trnava
Soudní lékaři zjišťují, že muž žil ještě ve chvíli, kdy mu někdo začal odsekávat hlavu. Nedlouho poté identifikují nález jako lebku pohřešovaného Ambroze Ščepky, ošetřovatele dobytka Jednotného roľníckeho družstva v Bolerázi. Jedou k Čubírkové na statek. Žena se jim zdá být nervózní. Při odchodu se jeden z vyšetřovatelů náhodně dotkne pece. Je teplá. Syn Čubírkové ale policistovi bezelstně říká, že chléb doma nikdy nepekli. Esenbáci začínají mít jasno. Jeden z nich objevuje na příjezdové cestě úlomky lidských kostí.

10. prosince 1964, 9.00, Trnava
Kriminalisté zatýkají Irenu Čubírkovou. Zadržená žena se přiznává, že 7. prosince mezi devátou a desátou hodinou večer zavraždila svého druha Ambroze Ščepku. Jeho tělo spálila v peci a hlavu odvezla 9. prosince do Trnavy, kde ji dala na záchod v osobním vlaku číslo 819. Příslušníci veřejné bezpečnosti ženu fotografují a snímají jí otisky prstů. Nadporučík Borový navrhuje vzít ženu do vazby. Okresní prokurátor v Trnavě Jozef Ožvald souhlasí. Šest dětí, vyjma nejstarší Jany, která už žije provdaná v Podkrkonoší, putuje ještě téhož dne rozhodnutím úřadů do tří různých dětských domovů a internátních škol na západním Slovensku.

Konec prosince 1964, Boleráz
Ve slovenské Bolerázi pochovávají ostatky Ambróze Ščepky. Jeho hrob uprostřed hřbitova je nápadně miniaturní. Spočívá v něm jen hlava zavražděného muže.

Začátek února 1965, Trnava
Irena Čubírková se při výslechu ve vazbě překvapivě přiznává k vraždě svého manžela Jána Čubírka. „Když manžel spal, odešla jsem do sklepa, vzala asi sedmdesáticentimetrovou hůl o průměru tři centimetry, zakryla jsem mu tvář dětskou zástěrkou a třikrát až čtyřikrát udeřila do hlavy. Po prvním úderu ještě manžel zvedl ruce, jakoby k obraně,“ uvádí vražedkyně.

Čubírková zároveň přiznává, že jí s vraždou manžela tehdy pomáhal milenec, o dva roky mladší výhybkář na trutnovském nádraží Václav Bernart a jeho stejně stará žena Leopoldina. Vražedkyně tvrdí, že ji milenec k usmrcení manžela dlouhodobě nabádal. Na nevěru se totiž přišlo a na železnici jej za trest přeřadili na podřadnější práci.

19. února 1965, Hradec Králové
Eskorta převáží Irenu Čubírkovou z vazby v Trnavě do vazební věznice v Hradci Králové. Rozjíždí se detailní vyšetřování třináct let staré trutnovské vraždy jejího manžela. Přiznání vražedkyně vzápětí potvrzuje i exhumace pozůstatků těla zavražděného horníka. Detektivové měli štěstí, že Ján Čubírka šel při pohřbu klasicky do země a nikoliv do krematoria.

Souhlasí i odborný posudek Ústavu soudního lékařství v Hradci Králové. Docent Beran shledává, že poranění lebky a žeber dosvědčují, že smrt muže nemohl způsobit pád a následné zavalení těžkými kamny. Litinová pícka na nebožáka totiž dopadla až po jeho smrti.

close info Zdroj: se svolením Národního ústavu v Praze, Deník/Jiří Nováček zoom_in Irena Čubírková ukazuje, jak holí ubila v posteli spícího manžela Jána. Snímek je z osobního vězeňského spisu odsouzené, uloženého v Národním archivu v Praze.

Beran uzavírá, že smrt Jána Čubírky nebyla nešťastná náhoda. „Proražení lebky bylo způsobeno opakovanými údery dlouhého tupého předmětu, pravděpodobně hole, do hlavy ještě žijícího člověka,“ konstatuje soudní znalec.

25 . února 1965, Trutnov
Veřejná bezpečnost zatýká v Trutnově příslušníka tamní ozbrojené ochrany železnic Václava Bernarta, tehdy už nositele vyznamenání Za vynikající práci. Zároveň jde za mříže i jeho žena Leopoldina. Bernartova manželka stráví ve vazbě nakonec čtyři měsíce a vyvázne bez potrestání – její čin je totiž mezitím amnestován. V případu bude nadále vypovídat jen jako svědkyně. Vyšetřovatelé i soudci věří, že byla svým mužem i jeho milenkou naprosto zmanipulována.

24. března 1966, Trnava
Okresní prokurátor v Trnavě podává obžalobu na Irenu Čubírkovou a Václava Bernarta. Oba budou souzeni v Bratislavě.

25. května 1966, 8.00, Bratislava
Krajský soud v Bratislavě, vedený předsedou trestního senátu Ervínem Polakovičem a soudci Bernartem Steinarem a Františkem Mackem, zahajuje hlavní líčení s Irenou Čubírkovou a Václavem Bernartem. Proces provází obrovský zájem veřejnosti, soudní síň je nabitá do posledního místa. Před budovou soudu se srocují davy lidí. Přelíčení trvá tři dny, během kterých vypovídá 28 svědků a řada znalců. Obžalovanou ženu hájí obhájkyně Drahomíra Gschwendtová.

play_fill

26. a 27. května 1966, Bratislava
Během přelíčení se Čubírková s Bernartem snaží svalit vinu ze smrti Jána Čubírky jeden na druhého. Soud se musí vypořádat se stále se měnícími verzemi výpovědí, které neodpovídají dříve řečenému. Důkazů proti oběma obžalovaným ale vyšetřovatelé shromáždili dostatečné množství na to, aby mohli jednoznačně určit, že nebohého horníka zavraždila jeho manželka Irena, přičemž její milenec vraždě aktivně napomáhal.

U vraždy Ambróze Ščepky žena svou vinu nepopírá. Znalci vypovídají, že v případě Čubírkové jde o nenormální psychopatickou osobnost s nedostatečnými etickými a morálními city. „To však nijak nesnižuje její možnost rozpoznat nebezpečí svého jednání a ovládat jej. Rozhodně u ní nejde ani o sníženou příčetnost,“ shodují se psychiatři s psychology.

U Bernarta znalci shledávají rovněž vysoký stupeň nebezpečnosti. Za naprosto nemorální považují to, že soustavně vyvíjel aktivity k usmrcení Jána Čubírky, kterému navíc sám dlouhodobě rozvracel rodinný život. „Obzvlášť zavrženíhodné jsou jeho pohnutky. Nízkost a bezcharakternost Bernarta vedla k usmrcení statečného pracovitého člověka, otce čtyř malých dětí,“ konstatují soudci.

31. května 1966, 9.00, Bratislava
Bratislavský krajský soud vynáší rozsudky. Irenu Čubírkovou shledává vinnou z dvojnásobné vraždy a odsuzuje ji k trestu smrti oběšením. Verdikt si přišlo poslechnout všech sedm potomků. Děti přišly v černém a v ruce mělo každé z nich jednu červenou růži.

Václava Bernarta posílá trestní senát na 12 let do vězení za trestný čin napomáhání k vraždě, zařazuje ho do nejmírnější, první nápravně výchovné skupiny. Zároveň mu soud odebírá státní vyznamenání Za vynikající práci.

Oba bývalí milenci se odvolávají proti vině i trestu. Čubírková argumentuje, že její děti ji potřebují.

14. července 1966, Nejvyšší soud ČSSR, Praha
Senát Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky vedený Otomarem Bočkem potvrzuje Ireně Čubírkové trest smrti. Václavu Bernartovi zpřísňuje dvanáctiletý trest zařazením do nejtěžší, třetí nápravně výchovné skupiny.

12. září 1966, Praha, Hradčany
Prezident Antonín Novotný zamítá Ireně Čubírkové žádost o milost.

19. září 1966, Bratislava
Krajský soud v Bratislavě nařizuje bezodkladnou popravu Ireny Čubírkové.

28. září 1966, Praha, věznice Pankrác, 7.52
Eskorta přivádí dvojnásobnou vražedkyni do popravčí cely. Soudce Karel Kejzlar seznamuje odsouzenou ženu s tím, že prezident republiky nevyhověl její žádosti o milost. „Nic tedy nebrání výkonu trestu smrti,“ konstatuje soudce za přítomnosti prokurátora Miroslava Vyhňáka, náčelníka věznice Františka Rajtrmana a lékaře Vítězslava Nepomuckého.

Irena Čubírková mlčí.

Výkon trestu, poprava oběšením, začíná pět minut poté, tři minuty před osmou ráno. V 8.10 konstatuje lékař smrt odsouzené.

Ještě téhož dne dopoledne je v Praze-Motole žena pohřbena žehem. Její tělo končí, podobně jako tělo jejího druha Ambróze Ščepky, v peci.

Příběhy zla Jiřího Nováčka

Nový seriál Deníku Příběhy zla Jiřího Nováčka přináší dokumentární rekonstrukce největších kriminálních případů České republiky. Čtenářům a posluchačům se v něm pokusíme objasnit fungování české kriminalistiky a justice. Rozebereme podrobně reálné dopady zločinů na každého z nás a řekneme si, jaké jsou pozice a role pachatelů, jejich obětí, policistů, žalobců, advokátů, soudců i uvězněných. Jisté jsou přitom jen dvě věci: páchat zlo se nevyplácí a dokonalý zločin neexistuje.

Příběhy zla doplňuje rubrika Ozvěny. Co v ní najdete?

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy