Tragický požár v sociálním ústavu v Měděnci na Chomutovsku v roce 1984, který si vyžádal 26 obětí, odhalil řadu netušených souvislostí. Ukázal nejen selhání systému, ale i neobyčejné hrdinství tehdy 22letého číšníka Petra Jarolíma. Zatímco mladík riskoval život, aby zachránil 15 žen a dívek, skuteční viníci zůstali nepotrestáni. Tři vychovatelky byly odsouzeny k podmíněným trestům, zatímco straničtí úředníci, zodpovědní za chod ústavu, zůstali bez následků.

Celá tragédie tak dodnes zůstává mementem selhání jednotlivců, ale hlavně svědectvím o pokrytectví a nefunkčnosti tehdejšího režimu. Ten ukrýval mentálně a zdravotně postižené lidi před zraky veřejnosti v odlehlých, těžko dostupných budovách a k jejich péči nezajistil dostatek peněz. A po vyhnání jeptišek ani odborný personál.

Petr Jarolím. Hrdina, který vynesl z ohně 15 žen a dívek

Otřesný požár sociálního ústavu v Měděnci, který na Dušičky roku 1984 nepřežilo 26 mentálně a tělesně postižených žen a dívek, přinesl jeden jediný záblesk dobra. Nečekaným a málo pravděpodobným hrdinou se stal tehdy 22letý Petr Jarolím.

Číšník z hotelu Praha k ohni přiběhl poté, když při počítání tržby zahlédl za okny hasičské auto. K ohni to měl tři stovky metrů. Rodák z nedalekých Vejprt se vydal pomoci bez zaváhání, jen v číšnických kalhotách, bílé košili s krátkým rukávem a v polobotkách.

play_fill

Před hořícím ústavem v dýmu a husté mlze chaoticky pobíhali hasiči a lidé z Měděnce. Na trávníku polehávaly chovanky, mnohé jen v nočních košilích. „Myslel jsem si, že budu pomáhat při odvádění žen a děvčat dál od ústavu,“ vzpomínal číšník. Realita ale předčila jeho veškerá očekávání.

Jarolím totiž i přes panující mumraj najednou zaslechl volání o pomoc. Ozývalo se z oken v prvním patře. Viděl, že přítomní hasiči se do hořícího patra nechystají. Nechal si přistavit žebřík a z ohnivého pekla na vlastních zádech vynesl 15 chovanek. V hořících troskách zachraňoval ženy a dívky, nad kterými ostatní zlomili hůl, neuvěřitelnou hodinu a čtvrt.

Svědectví bez příkras

„Neměl jsem zprvu tušení, že vevnitř někdo je. Když jsem přiběhl blíže, viděl jsem, že z pokoje číslo dvě šlehaly z oken plameny. Byly jasně červené a všude byl kouř. Vedle, v okně napravo, to byl pokoj číslo tři, jak mi později řekli, stály v okně chovankyně a volaly: Pomóc, pomóc! My se zde dusíme!“ diktoval Jarolím ve čtyři hodiny ráno u doutnajících trosek nadporučíku Veřejné bezpečnosti Hochmanovi do protokolu.

Čerstvé svědectví číšníka, vyprávěné esenbákům bezprostředně po požáru, ještě na spáleništi, je také v záplavě pozdějších mnohdy protichůdných tvrzení tím nejpřesnějším kamínkem v mozaice nešťastných událostí. Stojí za to je přinést bez úprav, jen s minimální korekcí pravopisných chyb.

„Společně s Josefem Valešem a Zdeňkem Tišlerem jsme sundali z požárního auta žebřík, přistavili jej k oknu u pokoje číslo tři. Já jsem vylezl sám dovnitř. Oni dva zůstávali dole, drželi žebřík. Když jsem vkročil do pokoje, dveře na chodbu byly shořelé. Na pokoji byly tři postele, které již hořely. Vevnitř byly chovanky, celkem čtrnáct. Některé seděly na postelích, jiné ležely a některé stály uprostřed místnosti. Když jsem vešel dovnitř, byl všude už dým. Několik svěřenek se mi pověsilo na krk s tím, že mají strach, abych je ochránil. Podařilo se mi je shromáždit do rohu a k oknu, co nejdál od žáru. Podíval jsem se pak na postel, která již hořela, a tam pod prošívanou dekou jsem ještě nalezl jednu chovankyni. Okamžitě jsem ji vytáhl a po žebříku jsem ji pomalu spouštěl dolů. Pak i další. Většinou jsem je musel nutit, aby slezly, protože byly převážně v šoku. Na pokoji jsem se zdržel přesně hodinu a čtvrt, dokud se mi poslední z chovanek nepodařilo dostat na žebřík. V tu dobu také již propadl hořící strop. Bylo to v tom místě, kde ležela poslední chovankyně. Tu jsem už vynést nedokázal. Potom jsem už vylezl také já,“ vyprávěl vyšetřovateli Jarolím.

close info Zdroj: se svolením Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna, Deník/Jiří Nováček zoom_in Požárem zničené pokoje a místnosti Ústavu sociální péče v Měděnci. Uvnitř uhořelo 26 mentálně postižených dívek a žen. Snímek je z vyšetřovacího spisu uloženého v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna.

Největší žár šel podle něj z chodby. „Ze stěn a soklů stékala tavící se emailová barva, na chodbách hořely stropy. Hořelo vlastně celé první patro, nejintenzívněji však chodba na pravé straně. Zkoušel jsem se ještě dostat do pokoje číslo dvě, kde bylo slyšet volání o pomoc, ale pro velký žár jsem se tam nedostal. Vím, že tam mělo nebo mohlo být podle tvrzení sester třináct chovanek, které nebyly ležáky, ale mohly se samy pohybovat. Ze svého místa jsem se tam už nemohl dostat, byl již propadlý strop,“ doplnil číšník.

„Přede mnou na místě museli být Jiří Tišler, Zdeněk Tišler, Josef Valeš, jinak moc jsem se kolem sebe nekoukal a snažil se pomoci chovankám. Zahlédl jsem, jak Jiří Tišler mladší běhá ven a dovnitř s dýchacím přístrojem. Zda a jak kdo a kde hasí, jsem přesně nevnímal,“ uzavřel vyčerpaný zachránce.

Esenbáci jej poslali zpátky do hotelu, aby se aspoň trochu, pokud možno, prospal.

Nelidský cynismus neznámého hasiče

Svoji výpověď pak v poledne Jarolím ještě na žádost vyšetřovatelů upřesňoval. „Když jsem slyšel volání o pomoc, šel jsem k požárním vozidlům stojícím u vchodu. Tam jsem zastihl požárníka, kterého neznám a ani nevím, z kterého mohl být útvaru. Tomuto jsem řekl, že v pravé části budovy, v prvním patře, křičí svěřenky o pomoc. Tento požárník mi však řekl, že tam již hoří, nedá se tam dostat a nikdo z nich tam nepoleze,“ vypověděl Petr Jarolím šokující fakta, která předcházela jeho samostatné záchranářské misi.

Po výzvě esenbáka Jarolím potvrdil i otřesnou skutečnost, kterou naznačili jiní svědci. „Jedna svěřenka se strachy pokálela. Vysvlékla se jen do pyžamové blůzky. Když jsem se ji snažil vysadit k žebříku, šlo to těžko, byla obézní. Tak jsem ji jednou rukou uchopil kolem pasu a druhou rukou jsem ji chytil kolem nohy. Takto jsem ji posouval na žebřík. Jeden z požárníků, s přílbou na hlavě, na které měl světlo, proto jsem měl dojem, že se jedná o požárníka z povolání, na mě křičel, abych nechal toho sexu a né abych ji v tom okně ojel. Já jsem na něj jen stačil křiknout, že je čurák,“ dosvědčil cynismus některých hasičů statečný číšník.

Vyšetřovatelům se však nepodařilo žádného ze záchranářů z nelidského hyenismu usvědčit. Kolegové hasiči drželi basu a darebáka nikdy neprozradili.

Omertu drželi později hasiči i ve chvíli, kdy jeden z nich viděl, jak při likvidaci následků ohně kolegové vykrádají nepoškozené plechové skříňky sester a chovanek. „Drž hubu, nebo bude průser! Jinak ti rozbiju držku,“ reagoval přistižený rabující hasič. Ani v tomto případě se však nepodařilo esenbákům nikoho konkrétního usvědčit a tedy ani potrestat.

Hrdinu vyznamenal prezident, stihl jej však trpký osud

A jak dopadl Petr Jarolím? Jeho hrdinství neušlo lidem v okolí. V roce 1985 jej pozvali na Pražský hrad, kde mu prezident Gustáv Husák udělil vyznamenání Za statečnost. „Propůjčuje se těm, kdo prokázali vynikající projevy občanské statečnosti a odvahy,“ stojí v preambuli řádu.

Rok po požáru si mladý Petr namluvil ženu, v roce 1987 se jim narodil syn Andreas. „Bohužel, tátu přemohl postupně alkohol. Po roce se s mámou rozvedli, šel pak na léčení. Vrátil se pak ještě k mamce, ale alkohol byl zase silnější. Tak se rodina rozpadla,“ svěřil se Příběhům zla Jiřího Nováčka syn.

Jarolím si pak našel jinou partnerku. Odstěhoval se do Kadaně. Jeho stopa se ale postupem času vytrácí. „Naposledy jsme se potkali před čtyřmi lety, dole v Kadani,“ vzpomněl si Jiří Tišler mladší, muž, se kterým se osudné noci snažili zachraňovat lidské životy. Hrdinovy současné životní peripetie nejsou známy, s původní rodinou se nestýká.

Do jaké míry se na osudu Petra Jarolíma podílely mezní prožitky, kterým byl vystavený v noci na 2. listopadu 1984, se již zřejmě nepodaří nikdy zjistit. Každopádně jej požár lidsky zasáhl – dokonce se pár dní po tragédii popral s některými dobrovolnými hasiči. Vadilo mu totiž, jak se během zásahu i po něm chovali.

Náhradní viníci? Tři vychovatelky

Československý režim si nakonec v pečlivě ututlaném případu s 26 mrtvými ženami a dívkami přece jen našel náhradní viníky. Podmínečným vězením potrestal chomutovský soudce Emil Vaňáček trojici vychovatelek, i když žádná z nich nenesla na ničivém požáru vinu.

Tehdy sedmadvacetiletá Eva Gallová, vedoucí výchovy měděneckého ústavu, podle soudu od začátku roku 1982 do 31. října 1984 ve více případech užila nedovolené tresty vůči chovankám Evě Kováčové, Květě Vondráčkové a Olze Dvořákové. Trest? Jeden rok vězení, podmíněně odložený na tři roky a zákaz činnosti v pedagogické funkci na dva roky.

Jednatřicetiletá Zdeňka Pokorná jako vychovatelka měděneckého ústavu podle soudu od začátku roku 1982 do 31. října 1984 ve více případech užila nedovolené tresty vůči chovankám Evě Kováčové a Olze Dvořákové. Trest stejný jako u vedoucí: jeden rok vězení, podmíněně odložený na tři roky a zákaz činnosti v pedagogické funkci na dva roky.

play_fill

Pětatřicetiletá Hana Šafaříková, bývalá vedoucí výchovy měděneckého ústavu a předchůdkyně Evy Gallové, v době od začátku roku 1982 do června 1983 ve více případech užila nepovolených trestů vůči chovance Evě Kováčové. Žena, která v době požáru už v ústavu více než rok nepracovala a učila na základní škole v Přimdě, si u soudu vyslechla trest devět měsíců vězení podmíněně odložených na dva roky.

Veřejným znevážením své práce čelila a dodnes čelí řada tehdy zasahujících poctivých hasičů – co na tom, že třeba dobrovolníci neměli čím a jak hasit, hydranty ve vsi jen kapaly, staré stříkačky nebyly technicky způsobilé k většímu zásahu. Není divu, že zmínky o osudovém ohni dodnes v Měděnci i okolí berou mnohdy úkorně.

„Nechci už na ty události vzpomínat. Nezlobte se. Radši jsem to zapomněl. Jedno vám ale řeknu. V dalším životě už by asi nikdo z nás, co jsme byli u toho ohně, k dobrovolným hasičům nešel,“ řekl Příběhům zla Jiřího Nováčka Jiří Tišler mladší. Muž, který s dýchacím přístrojem vyvedl z ohně několik chovanek.

Eva Kováčová: 5 let vězení za obecné ohrožení

Hlavní viník, tehdy 16letá chovanka Eva Kováčová, která ústav úmyslně na dvou místech zapálila, odešla od chomutovského soudu s maximálním možným trestem pěti let vězení za obecné ohrožení.

close info Zdroj: se svolením Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna, Deník/Jiří Nováček zoom_in Eva Kováčová při rekonstrukci požáru ukazuje v kuchyni u elektrického sporáku vypínače. Originální snímek je z vyšetřovacího spisu uloženého v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna.

Rvačky v kriminále jí prodloužily pobyt za mřížemi na devět let. Žhářka se po propuštění na svobodu nechala přeoperovat na muže, zvolila si jméno René Lízna.

Jako muž pak po založení dalšího požáru v bytě v Brně dožíval v psychiatrické léčebně v Černovicích. Z ní odešel v pátek 25. července 2014 na vycházku a už se nevrátil. Ještě téhož dne spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Jeho tělo se našlo až 1. listopadu 2014, na den přesně 30 let poté, kdy v Měděnci, ještě jako Eva Kováčová, osudově škrtla sirkami.

Skuteční spoluviníci, okresní úředníci z Chomutova a Vejprt, vyvázli

Skutečné spoluviníky tragédie, funkcionáře Okresního národního výboru v Chomutově, kteří měděnecký ústav zřizovali, avšak řídili jen formálně a alibisticky, československá justice při uzavírání tragédie nijak nepostihla.

Že si ale režim dobře uvědomoval vlastní „máslo na hlavě“, dokumentuje fakt, že ještě dlouho před skončením vyšetřování, už 28. prosince 1984, Okresní národní výbor měděnecký ústav zrušil. A 12 z 20 výchovných pracovníků rozdal bez milosti k 31. březnu 1985 výpovědi.

„Ukázalo se, že se některé výchovné pracovnice neosvědčily při ošetřování mentálně postižených dětí,“ umyli si ruce vedoucí odboru sociálních věcí Okresního národního výboru v Chomutově a vedoucí Okresního ústavu sociální péče ve Vejprtech, které společně měděnecký ústav zřizovaly a vedly.

Šéfové sociálky zaměstnancům v Měděnci: Mlčte, nebo uvidíte!

Zřizovatelé ústavu měli přitom po požáru očividný strach, že budou bráni k odpovědnosti. Proto své výpovědi hned od začátku upravovali tak, aby od sebe odvrátili podezření a zamlžili veškeré skutečnosti podstatné pro nestranné vyšetření katastrofy. Ovlivňovali také svědky.

Tři týdny po požáru již nevydržel zástupce náčelníka chomutovské kriminálky Jaroslav Kohout poslouchat vyprávěnky sociálních pracovníků. Jejich šéfovi Egonu Fotrovi napsal: „Soudruhu řediteli, v souvislosti s vyšetřováním požáru v ústavu v Měděnci je neustále zjišťováno, že ze strany Vašich zaměstnanců dochází nesprávně k přebírání úkolů a povinností orgánů činných v trestním řízení, tím, že se sami zaměstnanci snaží zejména od chovanek zjistit příčinu požáru. Touto nesprávně směřovanou aktivitou ze strany Vašich zaměstnanců dochází k ovlivňování svědků a maření dalších úkolů v přípravném řízení. Na tyto okolnosti Vás důrazně upozorňuji a žádám, aby jste z titulu své funkce provedl neprodleně účinná opatření, aby shora uvedenému stavu bylo s okamžitou platností zabráněno.“

Ředitel Okresního úřadu sociálních služeb Egon Fotr o pět dní později odpověděl: „Vedoucí ústavu v Mašťově, ke kterému současně patří zaměstnanci z Měděnce, provedl důrazné upozornění všem těmto zaměstnancům, že už v žádném případě nesmí mezi sebou a ani se svěřenkami hovořit o tragické události a že se musí plně věnovat své práci. Jakmile bude takovýto případ opětovně zjištěn, bude zaměstnanec potrestán dle zákoníku práce za porušení příkazu nadřízeného.“

A přeživší chovanky? Stát je v tichosti uklidil jinam. „Bylo rozhodnuto zřídit pro mentálně postižené děti z ústavu v Měděnci dvě výchovná oddělení v počtu 28 dětí v objektu rekreačního střediska domova důchodců v Mašťově a čtyři zdravotní oddělení v počtu 48 dětí v objektu bývalé mateřské školy v Kadani,“ uzavřely úřady socialistického Československa jednu z nejhorších lidských katastrof ve svých dějinách.

V novinách ani televizi tehdy tradičně nevyšla ani řádka. Přesně podle mustru: Vyšetřování skončilo, zapomeňte!

Příběhy zla Jiřího Nováčka

Nový seriál Deníku Příběhy zla Jiřího Nováčka přináší dokumentární rekonstrukce největších kriminálních případů České republiky. Čtenářům a posluchačům se v něm pokusíme objasnit fungování české kriminalistiky a justice. Rozebereme podrobně reálné dopady zločinů na každého z nás a řekneme si, jaké jsou pozice a role pachatelů, jejich obětí, policistů, žalobců, advokátů, soudců i uvězněných. Jisté jsou přitom jen dvě věci: páchat zlo se nevyplácí a dokonalý zločin neexistuje.

Příběhy zla doplňuje rubrika Ozvěny. Co v ní najdete?

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy