Jako malířka jsem dlouho zkoumala vztah člověka a přírody prostřednictvím obrazů. Během života na Filipínách jsem však začala hledat způsob, jak do tohoto vztahu vstoupit i fyzicky. Dnes vytvářím betonové sochy určené k umístění pod hladinu moře, kde se mohou postupně stát součástí živého prostředí. Právě zde se moje umělecká práce propojila se studiem biologie korálů a možností obnovy poškozených útesů.

Korálové útesy patří k biologicky nejrozmanitějším ekosystémům oceánu. Poskytují útočiště a potravu mnoha mořským organismům, zároveň jsou však vystaveny rostoucímu tlaku. Zvyšující se teplota vody může vyvolat bělení korálů, znečištění a zhoršená kvalita vody oslabují jejich schopnost přežívat a destruktivní způsoby rybolovu mohou přímo ničit strukturu útesů.

Nedaleko místa, kde jsem se potápěla, někdo použil k rybolovu výbušninu. Pro mě to byla bezprostřední zkušenost s tím, jak snadno lze poškodit ekosystém, jehož struktura se utváří po staletí.

Co potřebuje korálový útes k obnově

O korálových útesech jsem se začala učit přímo v terénu. Díky spolupráci s Dr. Anuarem Abdullahem a organizací Ocean Quest Global jsem se seznámila s biologií korálů i s metodami jejich rozmnožování a rehabilitace.

Jednou z metod obnovy poškozených útesů je připevňování živých korálových fragmentů k vhodnému pevnému podkladu. Při studiu této metody jsem poznala postupy využívající přírodní kamenné substráty, například kameny nebo části odumřelých korálových struktur. Fragmenty se k nim připevňují pomocí speciálního lepidla a katalyzátoru. Pokud se korál úspěšně uchytí, může dále růst.

Socha jako nový substrát

Právě tato zkušenost mě přivedla k projektu Sancta Substrata. Vytvářím v něm sochy z betonu určené pro podmořské prostředí a zkoumám, jak může jejich povrch sloužit jako podklad pro další organismy. Nejde mi pouze o umístění uměleckého objektu do moře, ale také o hledání možností, jak propojit prostorovou tvorbu s poznatky o obnově útesů.

Jednu ze soch jsem například umístila poblíž ostrova Bayaca na Filipínách. Přibližně po měsíci se na jejím povrchu začaly objevovat řasy a další biologické povlaky. Sochu zároveň využívají ryby, které do ní mohou vplouvat a nacházet v ní úkryt.

Tato proměna je patrná na fotografiích pořízených s časovým odstupem od jednoho do šesti měsíců. To, co původně působilo jako samostatný objekt, se postupně stává součástí okolního prostředí. Růst korálů je proces, který si bez přímé zkušenosti jen obtížně představujeme. Pozorování toho, jak se na novém povrchu uchycují organismy, nám však může přiblížit některé z procesů, na nichž závisí obnova útesu.

Na tuto zkušenost chci navázat dalším projektem v lokalitě, kde je potřeba obnova korálového útesu. Plánuji vytvořit větší sochy s promyšlenou strukturou, která umožní lepší prostupnost vody a poskytne prostor mořským organismům. Součástí projektu bude také systematičtější dokumentace, která mi umožní sledovat, jak se sochy a jejich živé okolí postupně proměňují.

Samotná přítomnost sochy samozřejmě obnovu korálového útesu nezaručuje. Rozhodující je vhodnost materiálu, podmínky konkrétního stanoviště i schopnost organismů se na podkladu uchytit a přežít. Umělecký objekt může nabídnout nový povrch a prostor, jeho ekologický přínos je však třeba posuzovat podle skutečného vývoje v daném prostředí.

Vytvořit prostor pro návrat

Bělení korálů ukazuje, jak citlivě jsou tyto organismy závislé na podmínkách prostředí. Při tepelném stresu korály ztrácejí symbiotické řasy, které jim poskytují část výživy a podílejí se na jejich zbarvení. Bělení samo o sobě ještě nemusí znamenat smrt korálu. Pokud se podmínky zlepší, může se zotavit; při dlouhodobém nebo opakovaném stresu však roste riziko jeho úhynu.

Proto je důležité rozumět stavu konkrétního útesu a příčinám jeho poškození dříve, než se přistoupí k zásahu. Obnova není otázkou jediného řešení, ale souhry vhodných podmínek, času a odborné péče.

Fascinuje mě, že příroda má vlastní rytmus, který nelze urychlit. Jednotlivý korál může působit křehce, nespočet organismů však dokáže vytvořit jeden z nejkomplexnějších ekosystémů na Zemi.

Jedna socha sama o sobě oceán nezmění. Může však nabídnout místo, kde se něco znovu uchytí, a zároveň připomínat, že člověk nemusí být pouze tím, kdo přírodní prostředí mění. Může se také učit, jak mu vytvořit prostor pro návrat.

Od malby k podmořským sochám

Ve svých obrazech se věnuji především postavám, mytologii a vztahu člověka k přírodním silám. Zajímají mě proměna, křehkost i hranice mezi lidským a nelidským světem. Podmořská tvorba mi umožňuje tato témata rozvíjet jiným způsobem: dílo není po dokončení uzavřené, ale vstupuje do prostředí, které na něj působí a postupně mění jeho podobu.

V mých obrazech se opakovaně objevuje motiv rukou. Vnímám je jako symbol lidského jednání, doteku a schopnosti něco utvářet. V souvislosti s projektem Sancta Substrata získávají další význam: mohou představovat nejen lidský zásah do přírody, ale také péči, úsilí o obnovu a vědomí vzájemné závislosti. Nejde o představu, že člověk může přírodu jednoduše napravit, ale o otázku, jak s ní může vstupovat do odpovědnějšího vztahu.

reklama

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy